ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4883.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4883/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M. L. , zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou, se sídlem Frýdek–Místek, U Staré pošty 53, proti žalovanému I. K. , za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 59/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2008, č.j. 57 Co 475/2007-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 229.275,- Kč s odůvodněním, že dne 29. 6. 2001 utrpěla zranění, když byla na přechodu pro chodce sražena osobním automobilem řízeným žalovaným, který nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a nevěnoval dostatečnou pozornost řízení vozidla. Požadovaná částka sestávala z bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady nákladů na výpomoc v zemědělském hospodářství a domácnosti.
Okresní soud ve Frýdku–Místku rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č.j. 13 C 59/2003-90, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 29. 6. 2001 zavinil dopravní nehodu, při níž žalobkyně utrpěla vážná zranění hlavy, rukou a nohou, posléze u ní došlo k recidivě krvácení do sklivce oka a zhoršení zdravotního stavu. Bodové ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění bylo znaleckými posudky zčásti stanoveno podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve výši 192,5 bodů za bolest a 230 bodů za ztížení společenského uplatnění, a zčásti podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve výši 45 bodů za bolest a 700 bodů za ztížení společenského uplatnění. Odškodnění ve výši odpovídající bodovému ohodnocení bylo žalobkyni uhrazeno vedlejším účastníkem. Nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soud neshledal důvodným, protože žalobkyně neprokázala, že by její aktivity před úrazem byly mimořádné a že je v těchto aktivitách výrazně omezena. Soud neshledal důvodným ani nárok na náhradu nákladů na výpomoc v zemědělství za situace, kdy vedlejší účastník nahradil žalobkyni tyto náklady za dobu její pracovní neschopnosti, tj. za dobu 13 měsíců, žalobkyně požadovala náhradu uvedených nákladů za dobu dalších 13 a 8 měsíců, nepodařilo se jí však prokázat, že jí její zdravotní stav znemožňuje vykonávat práce v hospodářství stejným způsobem jako před úrazem a že by si i nadále zajišťovala placenou výpomoc.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, č.j. 57 Co 475/2007-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni 70.200,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 2. 12. 2003 do zaplacení; ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně stran bolestného, včetně toho, že neshledal důvody pro jeho zvýšení na pětinásobek. Stejně tak shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by si i nadále zajišťovala placenou výpomoc v hospodářství, a proto její nárok na náhradu nákladů na výpomoc v domácnosti a v zemědělství není opodstatněný. Ohledně nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění konstatoval, že soud prvního stupně sice učinil správná skutková zjištění stran bodového ohodnocení dle znaleckých posudků, při posouzení důvodnosti uplatněného nároku však nesprávně vycházel toliko z částky odpovídající nižšímu bodovému ohodnocení dle znaleckého posudku MUDr. Závěšického, a nezohlednil znalecký posudek MUDr. Čaply, jímž bylo ztížení společenského uplatnění žalobkyně ohodnoceno 700 body. Uvedenému bodovému hodnocení odpovídá částka 84.000,- Kč, vedlejší účastník žalobkyni na odškodnění ztížení společenského uplatnění vyplatil 13.800,- Kč, proto odvolací soud shledal nárok důvodným co do částky 70.200,- Kč. Důvody pro mimořádné zvýšení náhrady neshledal, neboť přiznaným bodovým ohodnocením (zahrnujícím zvýšení základního bodového ohodnocení o 50 %) je dostatečně vyjádřeno prokázané omezení žalobkyně v běžných životních aktivitách.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241b odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právní významu spatřuje v posouzení, do jaké míry je znalec při vypracování posudku vázán pokyny soudu, zejména přizvání specialisty z daného lékařského odvětví. Uvádí, že soud ustanovil znalce z oboru traumatologie, který měl za pomoci konzultanta z oboru očního lékařství posoudit míru omezení odpovídající jednotlivým zraněním a vypracovat vlastní bodové ohodnocení dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a vyhlášky č. 440/2001 Sb. Znalec MUDr. Čapla však vlastní bodové ohodnocení neprovedl, pouze se ztotožnil s již provedeným hodnocením, a konzultanta z oboru očního lékařství nepřibral. Dovolatelka též vytýká soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s jejími námitkami, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o posouzení bolestného za zranění oka podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., neboť k ustálení jejího zdravotního stavu došlo až počátkem r. 2003, z čehož dovozuje, že měla být aplikována vyhláška č. 440/2001 Sb., ve smyslu jejího §8. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud „obě napadená rozhodnutí nad rámec přiznané částky“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobkyně proto není oprávněna podat dovolání proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byla žalovanému uložena povinnost k úhradě 70.200,- Kč s příslušenstvím, neboť v této části žalobkyni nebyla způsobena žádná újma. V tomto rozsahu tedy bylo dovolání žalobkyně odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (z důvodu tzv. subjektivní nepřípustnosti).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit a založit jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod spočívající v nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) ani důvod, jímž jsou vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], pokud taková vada nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009).
Ačkoliv dovolatelka výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami vytýkajícími soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s jejími námitkami a že nereflektovaly nedodržení pokynů soudu znalci, ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení, [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], sice dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají. Námitka vady řízení tak – je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] – nemůže být právně relevantní, pokud nejde o právní otázku zásadně významnou.
Zásadní právní význam lze spojovat s řešením otázek natolik zobecnitelných, že mají zásadní význam z hlediska rozhodovací praxe jako takové (tzv. judikatorní přesah). Otázkám spojeným s posouzením jedinečného skutkového základu, významným jen z hlediska řešení konkrétního případu, však judikatorní přesah přiznat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 203). Dovoláním výslovně vymezená otázka, do jaké míry je znalec při vypracování posudku vázán pokyny soudu, zejména k přizvání specialisty z daného lékařského odvětví, předpoklady zásadního právního významu ve smyslu shora uvedeného nesplňuje, a to i s přihlédnutím k tomu, že soud znalci přibrat konzultanta neuložil, nýbrž povolil.
Výhrady dovolatelky k použití vyhlášek č. 32/1965 Sb. a č. 440/2001 Sb. na danou věc ve vztahu k nároku na bolestné zásadní právní význam nemají rovněž, neboť přechodné ustanovení (§9) vyhlášky č. 440/2001 Sb. odvolací soud interpretoval v souladu se závěry vyslovenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 333/2005 (na nějž též odkázal) a v němž byl též vysloven právní závěr, že ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nestanoví kritérium pro aplikaci toho kterého právního předpisu (vyhlášky) ani neváže vznik bolesti k ustálení zdravotního stavu poškozeného.
Skutková zjištění, na něž byly uvedené právní závěry aplikovány, pak dovolacímu přezkumu – vzhledem k omezenému rozsahu dovolacích důvodů uplatnitelných v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – nepodléhají.
Jelikož dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu