ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.639.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 639/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Darren, s.r.o., se sídlem v Opatovicích nad Labem, U elektrárny 306, IČO 25278711, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 135/19, proti žalovaným 1) Dr. Ing. V. H., MBA , zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, a 2) F. O. , o 53.812,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 184/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. října 2010, č. j. 22 Co 22/2010-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 7 C 184/2007-186, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2009, č. j. 7 C 184/2007-235, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 43.364,50 Kč s úrokem z prodlení od 12. 9. 2007 do zaplacení a v částce 10.448,20 Kč s úrokem z prodlení od 12. 9. 2007 do zaplacení žalobu vůči němu zamítl; vůči druhému žalovanému pak žalobu zamítl zcela a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Částečně tak vyhověl žalobě na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na zakoupení a instalaci programového vybavení počítačů poté, co první žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a.s. sepsal do konkursní podstaty počítačové sestavy ve vlastnictví žalobkyně, jíž byly počítače vráceny na základě rozhodnutí soudu o vyloučení z konkursní podstaty, avšak jejich pevné disky byly mezitím zformátovány a zbaveny programového vybavení; druhý žalovaný (ředitel úpadce) se na zadržení počítačů osobně podílel, ačkoli věděl, že k nim neměl úpadce žádný vztah. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný porušil povinnosti správce konkursní podstaty spočívající v povinnosti spravovat majetek patřící do konkursní podstaty řádně a za porušení této povinnosti odpovídá [§8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „zákon“)]. Jestliže jím zabavené počítače nebyly navráceny vlastnici ve stejném stavu, v jakém jí byly odebrány, odpovídá první žalovaný podle §420 odst. 1 obč. zák. za škodu spočívající v nákladech na zakoupení, instalaci a konfiguraci nového programového systému. Vzhledem k tomu, že část konfiguračních prací nebyla žalobkyni naúčtována a z její strany uhrazena, nebyla žalobkyně v této části žaloby úspěšná, neboť jí škoda v tomto rozsahu nevznikla. Soud prvního stupně žalobu zamítl v plném rozsahu vůči druhému žalovanému proto, že nebylo prokázáno, že by žalobkyni způsobil škodu, jejíž náhrada je požadována, totiž že by to byl on, kdo provedl zformátování serveru nebo tento úkol někomu zadal.
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 22 Co 22/2010-268, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 43.364,50 Kč s příslušenstvím zamítl, a v zamítavém výroku proti prvnímu žalovanému a vůči druhému žalovanému rozsudek potvrdil; dále jej změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala porušení právní povinnosti ze strany prvního žalovaného jako základní předpoklad odpovědnosti za škodu (tj. že by první žalovaný data na počítačích zformátoval). Soud nedospěl ani k závěru, že by první žalovaný nenakládal s počítači s odbornou péčí, pokud v době, kdy byly sepsány v konkursní podstatě, došlo k jejich poškození; není totiž možno paušálně dovodit, že za každou škodu na věcech sepsaných v konkursní podstatě odpovídá správce konkursní podstaty. Neporušil-li tedy první žalovaný žádným způsobem právní povinnosti správce konkursní podstaty, nelze jej činit za vzniklou škodu odpovědným. Stejně tak druhý žalovaný žádnou svou právní povinnost neporušil, a za škodu žalobkyni proto neodpovídá.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázkou zásadního právního významu je podle dovolatelky otázka, zda správce konkursní podstaty odpovídá za škodu způsobenou na věcech třetích osob sepsaných do majetkové podstaty úpadce, k níž došlo v době, kdy měl dispoziční oprávnění k věcem správce konkursní podstaty, a to bez ohledu na skutečnost, zda správce dal pokyn k jednání, jež mělo za následek vznik škody, či nikoli. Dále pak za zásadní považuje otázku, zda se může druhý žalovaný zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou svým protiprávním jednáním třetí osobě pouhým odkazem na nezpůsobení škodlivého následku, ačkoli musel vědět, že jsou zabavovány věci patřící žalobci. Dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, trvá na tom, že první žalovaný nepostupoval s péčí řádného hospodáře, jestliže v době, kdy byly počítačové sestavy sepsány do majetkové podstaty úpadce, došlo k jejich znehodnocení faktickým odstraněním programového vybavení, tj. ke znehodnocení počítače. Je-li povinností správce spravovat sepsaný majetek, měl by postupovat o to pečlivěji, pokud ví, že může dojít k vyloučení majetku z podstaty a majetek může být vrácen třetí osobě. Správou se rozumí zejména činnost směřující k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku patřícího do podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003). Správce proto odpovídá již jen z toho důvodu, že nezabezpečil předmětný server tak, aby na něm nedošlo ke škodě, tj. aby nemohl být zformátován (§415 obč. zák.). Dovolatelka je dále přesvědčena, že samotný soupis počítačových sestav do konkursní podstaty úpadce nebyl v souladu s §27 odst. 5 zákona, neboť s ohledem na pořízení sestav žalobkyní až po prohlášení konkursu na majetek úpadce muselo být prvnímu žalovanému zřejmé, že do konkursní podstaty nepatří. Druhý žalovaný násilím odebral majetek žalobkyně obsahující účetní data několika společností, čímž porušil zákon o účetnictví i zákon o konkursu a vyrovnání. Správce totiž nemá oprávnění nařídit někomu protiprávní jednání, a pokud se tak stane, je povinností této osoby takový příkaz odmítnout. I na druhého žalovaného se tak vztahuje §415 obč. zák., tj. i on měl povinnost předcházet škodám. Nebyl zákonný důvod, aby druhý žalovaný zabránil žalobkyni v přístupu k jejímu majetku a nevydal jí ho, a naopak jej vydal správci, ačkoli věděl, že k němu nemá úpadce žádný titul. Pokud měl druhý žalovaný jednat jako zaměstnanec úpadce, nebylo to v průběhu celého řízení prokázáno. Ze všech uvedených důvodů navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela správné a ztotožňuje se s ním, když s argumentací dovolatelky se podle jeho názoru již vypořádaly soudy nižšího stupně. Judikatura, na kterou dovolatelka odkazuje v textu dovolání, se týká konkursní problematiky obecně, dovoláním se snaží odvést pozornost od vlastního protiprávního jednání. Z uvedeného důvodu navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolatelka replikou k vyjádření prvního žalovaného vyjádřila nesouhlas s tvrzením ohledně porušování zákona z její strany s ohledem na nemožnost dostát z objektivních důvodů svým povinnostem uložených jí zákonem o účetnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. To neplatí (mimo jiné) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 10.448,20 Kč vůči prvnímu žalovanému, stejně jako proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 43.364,50 Kč vůči prvnímu žalovanému. V důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího došlo tedy ve vztahu k právům vymezeným žalobou (tím, jak soud prvního stupně rozhodl o žalobě a odvolací soud o odvoláních účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně) k tzv. rozštěpení uplatněných nároků na více práv se samostatným skutkovým základem. Proto je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Ve výrocích, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 43.364,50 Kč vůči prvnímu žalovanému a jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 10.448,20 Kč vůči prvnímu žalovanému, bylo odvolacím soudem rozhodnuto (posuzováno samostatně) o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Protože dovolání proti takovému výroku je vyloučeno ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., směřuje dovolání žalobkyně v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1888). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby vůči druhému žalovanému, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Jedním ze základních předpokladů vzniku obecné odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.) je porušení právní povinnosti. V daném případě šlo o otázku, zda jednal druhý žalovaný protiprávně, pokud se aktivně účastnil soupisu věcí patřících do konkursní podstaty úpadce a zajištěné věci (i přes pochybnosti o správnosti jejich soupisu) předal správci konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že právo osoby zúčastněné na soupisu je právem odvozeným od práva správce věci do konkursní podstaty sepsat (§18 odst. 1 zákona), dospěl odvolací soud důvodně k závěru, že druhý žalovaný žádnou právní povinnost neporušil. K otázce, kterou považuje dovolatelka za otázku zásadního právního významu, dovolací soud dále dodává, že odpovědnost ve smyslu §420 obč. zák. je odpovědností za zaviněné porušení právní povinnosti, které musí být ve vztahu příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Jestliže nebylo prokázáno [vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá toto skutkové zjištění dovolacímu přezkumu], že druhý žalovaný neprovedl ani nezařídil zformátování serveru ve vlastnictví žalobkyně (škoda je vyčíslena náklady nutnými na odstranění tohoto stavu), není na jeho straně splněn předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v tom, že by porušením právní povinnosti způsobil žalobkyni předmětnou škodu.
Je tedy zřejmé, že z hlediska námitek uplatněných žalobkyní v dovolání není rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., a že tak dovolání směřuje v uvedeném rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle §237 o.s.ř. není dána, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o.s.ř., v jejichž taxativním výčtu přípustnosti dovolání proti rozhodnutím procesní povahy není dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení uvedeno. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření prvního žalovaného (neobsahující bližší argumentaci) k dovolání, které je nepřípustné (z části ze zákona), nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.). Druhému žalovanému v této fázi řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu