ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.661.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 661/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: H. Ž. , IČO 72394811, zastoupený JUDr. Petrem Florianem, advokátem se sídlem v Praze 10, Limuzská 528, proti žalované: Dostihový spolek, a. s. , se sídlem v Pardubicích, Pražská 607, IČO 48155110, zastoupená JUDr. Ing. Romanem Abrahamem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hakenova 544/III, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 760.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 16/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. 6 Cmo 177/2010-251, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 6 Cmo 177/2010-251, k odvolání žalované potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 16. 3. 2010, č. j. 55 Cm 16/2009-211, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl, že nárok žalobce je co do základu důvodný. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná byla dne 24. 5. 2008 pořadatelem dostihu Cross country na 4.500 metrů, při němž žalobcův kůň Inkasentka nejprve upadl na překážce Velký vodní příkop, kde ztratil jezdce, a následně při neřízeném pohybu po závodišti narazil na otevřené zakončení zábradlí můstku a přivodil si tržné až sečné zranění, pro které musel být utracen. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaná nesplnila povinnosti stanovené jí v §7a, §8 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, a v čl. 2 a 6 Řádu Jockey clubu ČR tím, že neopravila, případně neodstranila veškeré nebezpečné prvky hrazení můstku nacházejícího se na závodišti v místě, kam se i dříve dostávali koně po ztrátě jezdce; porušila tak povinnost dbát úpravou závodiště, aby nedocházelo ke škodám na zdraví osob či závodních koní. Správným shledal postup soudu prvního stupně, který neustanovil znalce z oboru veterinárního lékařství ke zkoumání příčin těžkého poranění koně, neboť vzhledem ke spolehlivým zjištěním o mechanismu úrazového děje a vzhledem k neexistenci ostatků utraceného koně by takovýto důkaz byl nadbytečný. Žalovaná tak odpovídá za škodu způsobenou žalobci ztrátou koně, neboť neprokázala, že škodu nezavinila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navržené důkazy, zejména znalecké posudky k otázkám posouzení příčin vzniku úrazu koně Inkasentka a posouzení charakteru pardubického závodiště a vlivu jeho specifik na dostih. Soud totiž nemá odborné znalosti z oblasti veterinárního lékařství a dostihového sportu a svědek není povolán k tomu, aby posuzoval obsah důkazu, což přísluší pouze soudem ustanovenému znalci z oboru veterinárního lékařství. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v nesprávném výkladu čl. 6 odst. 2 Řádu, který stanoví pouze pravidla pro hrazení dráhy a pro hrazení při nájezdech na překážky, nikoliv pro hrazení ostatních komunikací mimo dostihovou dráhu. Přitom i hrazení mimo trasu dostihu bylo provedeno v souladu s citovaným článkem Řádu a jeho účelem, tedy tak, aby bylo minimalizováno možné poranění koní. Z toho je zřejmé, že možnost poranění koní se předpokládá, což je dáno specifickou povahou dostihového sportu. Nezjistil-li na dráze žádnou závadu státní veterinární dozor ani komise České asociace steeplechase, šlo o náhodu, za kterou žalovaná neodpovídá. Dovolatelka dále vytýká soudu prvního stupně, že se nezabýval odpovědností trenéra a jezdce za koně v průběhu dostihu. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť žalovaná nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje; nezpochybňuje tak právní posouzení věci, nýbrž pouze skutková zjištění soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelka namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci. Obdobné platí pro namítané vady řízení (že soud neprovedl navrhované důkazy znaleckými posudky k odborným otázkám z oblasti veterinárního lékařství a dostihového sportu), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu