ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.736.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 736/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, B. Smetany 2, proti žalovanému D. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 13/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 15 Co 453/2009-460, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Koreckého, advokáta se sídlem v Plzni, B. Smetany 2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. 9 C 4/97-97, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1.249.515,70 Kč s příslušenstvím a aby mu počínaje dnem 1. 2. 2003 platil měsíčně částku 17.660,71 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č. j. 15 Co 258/2004-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalovaného potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 25 Cdo 2326/2004-182, rozsudky soudů obou stupňů s výjimkou výroků o zamítnutí žaloby ohledně částek 318.185,24 Kč s příslušenstvím a 210.375,10 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. Zavázal jej právním názorem, že sociální dávky pobírané v zahraničí se závazkem k jejich vrácení nelze považovat za výdělek poškozeného po skončení pracovní neschopnosti a nelze je zohledňovat při zjištění, zda a v jaké výši vzniká ztráta na výdělku (rozhodnutí publikováno pod č. 78/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uložil mu, aby provedl účastníky navržené důkazy k otázce pracovní způsobilosti žalobce a zvážil, zda žalobce skutečně prokázal svou plnou pracovní nezpůsobilost, která vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného a vedla tak ke vzniku škody v rozsahu uplatněném žalobou.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 C 13/2007-426, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 1.694.077,90 Kč s příslušenstvím a aby mu počínaje dnem 8. 7. 2009 platil měsíčně 5.049,27 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel z nesporného skutkového zjištění, že žalovaný postřelil žalobce brokovnicí do levého ramene a přivodil mu trvalé následky spočívající v těžké poruše hybnosti a citlivosti levé ruky, rovnající se funkčně amputaci této končetiny (za to byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. 4 T 20/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 1997, sp. zn. 9 To 341/97, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.); v důsledku toho žalobce trvale ztratil pracovní způsobilost nejen pro dosavadní profesi řidiče taxislužby, nýbrž i pro profese další. Žalovaný mu proto odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák. za škodu na zdraví, a to za ztrátu na výdělku v době od 12. 3. 1997 do 29. 2. 2008 ve výši 442,63381 Kč denně, tedy celkem 1.612.072,30 Kč za situace, kdy žalobce nepobíral nemocenské dávky ani podporu od úřadu práce; k dávkám poskytnutým sociálním úřadem v Mnichově soud nepřihlížel, neboť šlo o vratnou půjčku. Protože žalobce od 1. 3. 2008 pobírá v Německu důchod 325,50 EUR měsíčně, činí ztráta na výdělku do doby rozhodování soudu (7. 7. 2009) celkem dalších 82.005,679 Kč a od tohoto data za shodných podmínek pro výpočet ztráty na výdělku měsíčně 5.049,27 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 11. 2009, č. j. 15 Co 453/2009-460, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalovaného potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména pak v otázce výše škody, spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a k námitkám odvolatele vyložil, proč neshledal v řízení před soudem prvního stupně vadu spočívající v porušení zásady zákonného soudce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu označuje a) prokázání odpovědnosti žalovaného za ztrátu na výdělku žalobce v období po skončení pracovní neschopnosti, b) aktivní legitimaci žalobce ve sporu, c) zjištění výše škody v situaci, kdy výdělek před poškozením byl dosahován mimo Českou republiku, a d) procesní pochybení soudů obou stupňů. K otázce ad a) dovolatel s poukazem na §15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (nároky na náhradu škody se řídí právem místa, kde škoda vznikla nebo kde došlo ke skutečnosti, která tento nárok zakládá), vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda žalobce mohl najít odpovídající pracovní uplatnění v České republice; není tak zřejmé, zda je pokles jeho výdělku v příčinné souvislosti se způsobeným zraněním, neboť žalobce toto své tvrzení neprokázal. K otázce ad b) dovolatel upozorňuje, že sociální dávky, které žalobce pobírá v Německu, převyšují výdělek, kterého dosahoval před poškozením, takže mu žádná škoda, k jejímuž uplatnění by byl oprávněn, nevznikla. K otázce ad c) dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z příjmu dosahovaného před poškozením v Německu, nikoliv z poměrů, které v oblasti provozování taxislužby (včetně odvodů na daně, důchodové pojištění, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zdravotního pojištění) panují v České republice (opět pochybení při aplikaci §15 zákona č. 97/1963 Sb.). Vady řízení zmiňované ad d) spatřuje v porušení zásady zákonného soudce a v okolnosti, že nebyl vyrozuměn o odročení jednání před soudem prvního stupně, a že soudy obou stupňů vycházely ze znaleckého posudku, ačkoliv dovolatel namítal neúplné vyšetření zdravotního stavu žalobce a nekompletní zdravotnickou dokumentaci, což vedlo k tomu, že nebyly spolehlivě zjištěny všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce plně ztotožňuje s právními závěry obsaženými v rozsudcích soudů obou stupňů s tím, že po předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudy byly všechny vady odstraněny a nynější dovolání v podstatě opakuje námitky, které již byly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu je z tohoto pohledu bez významu), nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., a mohla by tedy být dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), který sám o sobě, nepředstavuje-li řešení procesní otázky zásadního významu, není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Z vylíčení důvodů dovolání pak vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen, a to zejména při stanovení rozsahu a výše škody, tj. ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
V otázce ad a) vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl dostatečná zjištění k tomu, zda žalobce skutečně po úrazu nemůže najít odpovídající práci jak v Německu, tak v České republice, a zpochybňuje vztah příčinné souvislosti. Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je však otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 1025) a nabízí-li dovolatel v tomto směru závěr, že důvod, proč žalobce nepracuje, nespočívá ve zdravotním stavu žalobce po skončení pracovní neschopnosti, nýbrž v situaci na trhu práce, předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Při formulaci otázky ad b) dovolatel sice zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce ve sporu, tj. jeho hmotněprávní oprávnění požadovat náhradu škody, polemizuje však především s tím, že žalobci vznikla škoda, a to poukazem na sociální dávky vyplácené mu v Německu. Již v předchozím rozhodnutí v této věci dovolací soud vyslovil, že sociální dávky pobírané v zahraničí se závazkem k jejich vrácení nelze považovat za příjem poškozeného po skončení pracovní neschopnosti a nelze je zohledňovat při zjištění, zda a v jaké výši vzniká ztráta na výdělku (R 78/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí odvolacího soudu tento závazný právní názor respektuje, a proto mu ani z tohoto pohledu nelze připisovat zásadní právní význam.
Otázkou zásadního právního významu není ani dovolatelem zmiňovaná úprava obsažená v §15 zákona č. 97/1963 Sb. [otázka ad c)], neboť není pochyb o tom, že odvolací soud aplikoval české právo, jak požaduje i dovolatel, přičemž i při zjišťování výše škody vycházel z českých předpisů, aniž však mohl ignorovat okolnost, že žalobce ztratil výdělek dosahovaný v zahraničí. Jestliže tedy v tomto směru vycházel z rozhodných skutečností vztahujících se k pracovní a finanční situaci žalobce v Německu, kde působil před poškozením zdraví, neznamená to, že by porušil citované ustanovení.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pak nezakládají ani vytýkané procesní vady řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím [otázka ad d)], jež samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají; k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž není dovolání přípustné, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o.s.ř., v jejichž taxativním výčtu přípustnosti dovolání proti rozhodnutím procesní povahy dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení chybí.
Přípustnost dovolání nelze konečně dovodit ani z okolnosti, že odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku poskytl účastníkům nesprávné poučení o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 118). Podmínky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku totiž nezakládá svou úvahou odvolací soud, nýbrž vyplývají ze zákona.
Jestliže tedy z pohledu v dovolání vymezených otázek nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle §3 odst. 1 bod 4, odst. 2 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.694.077,90 Kč a šedesátinásobek měsíční platby 5.049,27 Kč), a podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu