ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.737.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 737/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 672, proti žalované GLOBAL CAPITAL s.r.o., IČO 25839900, se sídlem Praha, Blanická 25/922, zastoupené JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 12/1882, o 290.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 79/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 235/2008-84, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2008, č.j. 20 Co 235/2008-84, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 230.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.500,- Kč k rukám JUDr. Vlastimila Marhana, advokáta se sídlem Hradec Králové, Střelecká 672, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, č. j. 8 C 79/2008-42, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 230.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 2. 2007 se žalovaný zavázal žalobkyni zprostředkovat uzavření kupní smlouvy na bytovou jednotku č. 759/2 v kat. území Slezské Předměstí za dohodnutou odměnu 60.000,- Kč. Žalobkyně předala částku 230.000,- Kč (část kupní ceny) žalované a ta ji po předložení podepsané kupní smlouvy na byt a podepsaného návrhu na vklad smlouvy do katastru nemovitostí vyplatila osobě vystupující jako J. T. (dále jen „J. T.“), jenž byl zapsán jako vlastník předmětné bytové jednotky v katastru nemovitostí. Kupní smlouva na koupi výše uvedené bytové jednotky (s doložkou o ověření podpisů J. T. a žalobkyně) byla uzavřena dne 26. 2. 2007 a byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 28. 2. 2007. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 2. 2007 (správně 13. 12. 2007), č. j. 20 C 119/2007-50, určil, že vlastnicí dotčené bytové jednotky je Ing. M. N., neboť kupní smlouva ze dne 15. 1. 2007, jejímž předmětem byl převod bytové jednotky „J. T.“, je absolutně neplatná. Soud prvního stupně uvedl, že se nepodařilo prokázat, že by žalovaná věděla, že „J. T.“ není vlastníkem předmětné bytové jednotky, a tedy že faktický stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá stavu právnímu. V průběhu řízení žalovaný uznal nárok žalobkyně na zaplacení částky 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou hodnotil soud prvního stupně jako zprostředkovatelskou smlouvu podle §774 a násl. obč. zák., dospěl k závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost (ani obecnou prevenční povinnost podle §415 obč. zák.), a proto neodpovídá za vzniklou škodu. Dovodil, že jak žalovaná, tak i žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy s „J. T.“ vycházely ze stavu zápisu v katastru nemovitostí. Uzavřel, že za škodu ve výši 230.000,- Kč v plné výši odpovídá osoba vystupující jako „J.T.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 235/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 230.000,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že žalovaná se zavázala za úplatu nejen zprostředkovat prodej bytové jednotky žalobkyni, ale také zajistit veškerý právní servis týkající se tohoto prodeje. Zdůraznil, že na rozdíl od žalobkyně je pro tuto činnost žalovaná vybavena profesionálně i zkušenostmi. Odvolací soud po doplněném dokazování posoudil rozdílně od soudu prvního stupně jednání žalované z hlediska ustanovení §415 obč. zák. Provedl důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 T 120/2006, ze kterého zjistil, že žalovaná byla již jednou v nedávné době při prodeji bytu podvedena. Proto má odvolací soud za to, že tato neblahá zkušenost měla žalovanou vést k větší opatrnosti a ostražitosti za situace, kdy disponovala s penězi své klientky, a měla tak zvolit vhodné prostředky, jež by zabránily opakování obdobné situace. Tento svůj závěr odvolací soud podpořil dále obsahem protokolu o podání vysvětlení J. H. před Policií ČR ze dne 9. 7. 2007. J. H. jednal za žalovanou s prodávajícím „J. T.“, který mu měl sdělit, že byt koupil od nevlastní matky za symbolickou cenu, což je ovšem v rozporu s kupní smlouvou, kterou „J. T.“ žalované předložil, podle níž byt měl koupit 15. 1. 2007 za 950.000,- Kč (tedy nikoli za symbolickou cenu) a vzápětí jej ve spěchu prodává za 830.000,- Kč (tj. se „ztrátou“ 120.000,- Kč). Tato nelogičnost (s ohledem na nedávný obdobný podvod) měla vést žalovanou k větší opatrnosti, stejně tak skutečnost, že „J. T.“ se podle výpovědi J. H. jevil jako osoba zanedbaného vzhledu, nemající velký zájem s žalovanou jednat. V posuzované věci vzhledem ke konkrétním výše uvedeným okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák., jakož i smluvní povinnost zajistit vlastnické právo k bytu, v důsledku čehož žalobkyni vznikla škoda 230.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a naopak se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně. Namítá, že „není v kompetenci soudu zpochybňovat základní principy práva, jako např. právní jistotu v nezpochybnitelnost identity občana deklarujícího se legálně vydanou veřejnou listinou“, že „vzniká prioritně i odpovědnost veřejnoprávní instituci za způsobenou škodu“, že „právní konstrukce dovozující jiný závěr, byť se budou odkazovat na individuálnost případu, nemůže v meritu věci nahrazovat principy práva výkladem soudu“, že „takovéto aplikace odporují zcela logice věci a jsou v extrémním nesouladu skutečného stavu věci se zákonem“, že „je rozhodnutím soudu nadřazována soukromoprávní norma nad normou veřejnoprávní“ a že dle rozhodnutí odvolacího soudu „uplatňovaná škoda má jít k tíži jednomu z poškozených … a druhého poškozeného, který jako jediný ve věci byl způsobilý svou vůli rozhodnout meritorně, zda kupní smlouvu uzavře či nikoliv, se společně se státem z této kauzy vylučuje“. Nesouhlasí s právním posouzením závazku jako zprostředkovatelské smlouvy podle §774 obč. zák., neboť postrádá znak úplatnosti. Má za to, že se nezavázala, že kupní smlouva bude uzavřena, nýbrž že připraví podmínky, aby se kupní smlouva mohla uzavřít. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, namítá, že odvolací soud nesprávně z odpovědnosti za škodu vyloučil veřejnoprávní instituci, jež vydala veřejnou listinu prodávajícímu, stejně tak se nevypořádal s tím, že podpis falešného prodávajícího na kupní smlouvě byl legálně osvědčen. Nesouhlasí s provedením důkazu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 T 120/2006, a se závěry z něj vyvozenými. Použití výpovědi z trestního řízení a její srovnání se situací při zprostředkování obchodu nepovažuje za objektivní. Důkaz z jiného řízení je podle dovolatelky považován za zásadně zpochybnitelný. Dovolatelka dovozuje, že stejná obezřetnost, jakou vyžadoval odvolací soud od ní, by se měla vyžadovat od úředníka ověřujícího podpis na kupní smlouvě, kterému tato povinnost vyplývá z veřejnoprávní normy. Poukazuje rovněž na povinnou prevenci katastrálních úřadů, které z veřejnoprávní normy realizují revize, porovnávají formální stav se stavem skutečným. Zdůrazňuje, že prodávající byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník a odvolací soud se s tím nijak nevypořádal. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za správný a ztotožňuje se s jeho odůvodněním. Dále odkázala na své odvolání ze dne 20. 5. 2008. Doplnila své vyjádření o zaslání usnesení Policie ČR ze dne 5. 3. 2009, č. j. ORHK-1781-87/TČ-2007-71, o odložení věci (včetně stížnosti proti tomuto usnesení), ze kterého lze vyčíst nestandardní, neobvyklé počínání osob zastupujících realitní kancelář (žalovanou).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dospěl k závěru, že není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 9. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Řada dovolacích námitek postrádá srozumitelnost a racionální zdůvodnění. Není zřejmé, v čem má spočívat zpochybnění „právní jistoty v nezpochybnitelnost identity občana deklarujícího se legálně vydanou veřejnou listinou“, v jakém ohledu měly být principy práva nahrazovány výkladem soudu, v čem má spočívat „extrémní nesoulad skutečného stavu věci se zákonem“, jak „je rozhodnutím soudu nadřazována soukromoprávní norma nad normou veřejnoprávní“, nebo proč je použití výpovědi z trestního řízení a její srovnání se situací při zprostředkování obchodu neobjektivní a důkaz z jiného řízení zásadně zpochybnitelný.
Námitka, že účastníky uzavřená smlouva není smlouvou zprostředkovatelskou, neboť postrádá znak úplatnosti, je zjevně nedůvodná, neboť soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění založeného na provedeném dokazování, že mezi stranami byla za zprostředkování dohodnuta (a žalobkyní byla žalované též poskytnuta) úplata. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že ke vzniku škody došlo v důsledku porušení povinnosti žalované zachovávat nezbytnou obezřetnost při poskytování profesionálních služeb realitní kanceláře klientovi, je nepodstatná rovněž námitka, že se žalovaná nezavázala, že zajistí uzavření kupní smlouvy, nýbrž jen že připraví podmínky, aby se kupní smlouva mohla uzavřít (a zajistí veškerý právní servis).
Uzavřením kupní smlouvy s nevlastníkem (tedy smlouvy absolutně neplatné) vzniklo žalobkyni více nároků proti různým osobám, proti nimž se může domáhat svých vynaložených peněz. Jak uvádí žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/1999, je věcí žalobkyně, který nárok a vůči komu uplatní. Z tohoto důvodu není vyloučena, aby se žalobkyně domáhala svého nároku na náhradu škody vůči žalované jako zprostředkovateli kupní smlouvy, jenž jí vznikl tím, že žalovaná porušila svou právní povinnost. Je-li předmětem řízení nárok na náhradu škody uplatněný proti žalované, a s přihlédnutím k zásadě, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně (§438 odst. 1 obč. zák.), neměl odvolací soud důvod zabývat se otázkou, zda za škodu odpovídá také jiný subjekt (stát). Žádná „priorita“ odpovědnosti veřejnoprávních institucí přitom ze zákona nevyplývá. Neodpovídá tudíž skutečnosti tvrzení dovolatelky, že odvolací soud vyloučil z odpovědnosti veřejnoprávní instituci. Důvody, pro které za škodu žalobkyni odpovídá žalovaná (jež byla rovněž obětí podvodu) a nikoli (ani zčásti) žalobkyně, odvolací soud srozumitelně a přesvědčivě vyložil v odůvodnění svého rozsudku poukazem na požadavek profesionality žalované jako realitní kanceláře i konkrétní okolnosti případu (předchozí zkušenost žalované s obdobným podvodným jednáním, podezřelé chování prodávajícího).
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu (§420 odst. 1 obč. zák.) vychází tedy z nezpochybněného skutkového základu, že žalobkyni byla způsobena škoda na jejím majetku v důsledku porušení povinnosti na straně žalované, jakožto osoby profesionálně se zabývající ně zprostředkováním a realizací prodeje nemovitostí. Právní posouzení věci odvolacím soudem je se zřetelem k uplatněným dovolacím námitkám správné.
K listinám předloženým žalobkyní v dovolacím řízení nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nemůže být v dovolacím řízení měněn, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. ve vztahu k dovolání §241a odst. 4 o. s. ř.), a že dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (§243a odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal ani vady řízení, k nimž přihlíží, aniž by byly dovolatelem namítány (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalované zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1/ 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 20.950,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená o polovinu podle §18 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 25.500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu