ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.867.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 867/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A. S. , zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Růženínská 904, proti žalované ESTATIUS Czech Republic, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, IČO: 26281406, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 347/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 18 Co 214/2009-64, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 18 Co 214/2009-64, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 30 C 347/2006-54, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 11. 2008, č. j. 30 C 347/2006-54, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2009, č. j. 30 C 347/2006-60, odmítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil absencí takového žalobního petitu, který by mohl být po převzetí do meritorního rozhodnutí materiálně vykonatelný. Žalobkyně byla při jednání dne 24. 7. 2008 soudem vyzvána k opravě podání, aby – požaduje-li účast dalšího žalovaného - postupovala ve smyslu §92 odst. 1 o.s.ř. a v žalobním petitu zohlednila existenci dvou žalovaných; soud ji přitom poučil o následcích nesplnění výzvy. Protože žalobkyně na výzvu reagovala sdělením ze dne 29. 10. 2008, v němž nenavrhla přistoupení dalšího účastníka na straně žalované do řízení, a setrvala na původním znění petitu, soud žalobu podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2009, č. j. 18 Co 214/2009-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že po rozšíření žaloby na dva žalované subjekty žalobkyně přesně nespecifikovala, jakým způsobem a v jakém rozsahu má ve vztahu k ní každý ze žalovaných plnit, neopravila tedy žalobní petit tak, aby byl materiálně vykonatelný, přičemž v procesním postupu soudu prvního stupně při odstraňování tohoto nedostatku neshledal odvolací soud pochybení (§43 odst. 2 o.s.ř).
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž především nesouhlasí se závěrem, že žaloba postrádá znění žalobního petitu tak, aby po jeho převzetí do meritorního rozhodnutí mohlo být rozhodnutí materiálně vykonatelné. Podle jejího názoru je zřejmé, že se domáhala po žalované náhrady škody, sestávající z náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., obě škody jsou specifikovány v částkách v českých korunách a ve spise doloženy doklady od zaměstnavatele i ošetřujícího lékaře včetně bodového ohodnocení jednotlivých poranění. Po podání žaloby došlo ke změně na straně žalované a žalobkyně v tomto smyslu opravila žalobu, přičemž dne 28. 4. 2008 došlo mezi účastníky k mimosoudnímu narovnání, takže žalobkyně již nepožadovala náhradu právního zastoupení, nýbrž jen náhradu skutečné škody a vyrozuměla o tom soud prvního stupně dopisem. Podle žalobkyně je znakem formalizmu a svévole okolnost, že ji soud vyzval k opravě petitu až po dvou letech od zahájení řízení a poté, co v řízení již proběhlo jednání. Požadavkům na opravu petitu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 370/2002 přitom bylo vyhověno tím, že soudu byly předloženy údaje zcela nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a byl naznačen záměr, čeho má být podanou žalobou dosaženo; z návrhu je zřejmé, kdo má plnit, komu má plnit, co žalovaný porušil a v jaké výši má plnit. Tvrzení soudu o neurčitosti petitu je tak v rozporu s uvedenou judikaturou. Pokud by zjistil soud vadu v návrhu petitu, měl vyzvat žalobce k jejímu odstranění již dříve. K úpravě petitu, jak vyžaduje v rozhodnutí odvolací soud, navíc ani nemohlo dojít, neboť nebylo soudem rozhodnuto o vstupu dalšího účastníka do řízení; je porušením ustanovení §92 o.s.ř., že o tomto účastníku bylo následně rozhodováno, jako by řádně do řízení vstoupil. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam, dovolání neobsahuje dovolací důvod ani určení rozsahu, jde tak o vadné dovolání, které bylo navíc doplněno o tyto náležitosti opožděně. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když žalobkyní zmíněné „naznačení záměru“ nepostačuje k naplnění požadavku úplného, určitého a srozumitelného petitu ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí (23. 6. 2009) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je podle §239 odst. 3 o.s.ř. přípustné, je důvodné.
V první řadě nelze soudům obou stupňů vytýkat, že se zněním žalobního petitu začaly zabývat až s odstupem doby od zahájení řízení, neboť tuto potřebu vyvolala žalobkyně svým procesním úkonem ze dne 24. 10. 2007. Odvolacímu soudu je pak v obecné rovině možno přisvědčit v tom, že v případě, kdy je žalováno více subjektů, musí žalobní petit obsahovat určení, jakým způsobem a v jakém rozsahu má ve vztahu k žalobkyni každý v žalobě uvedený žalovaný plnit; převzetí žalobního petitu, který takové určení neobsahuje, do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Tento závěr se však uplatní pouze tam, kde v řízení na straně žalované více subjektů skutečně vystupuje, což se v dané věci nestalo.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody na zdraví, kterou měla utrpět v důsledku uklouznutí na mokré podlaze v obchodním centru Galerie Butovice v Praze 5, kde je žalovaná společnost odpovědná za provádění úklidu. Žalobu směřovala nejprve proti žalované označené jako Donaldsons, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 8, IČO: 26281406, a po zjištění, že došlo ke změně jména firmy, upravila označení žalované na ESTATIUS, s. r. o., se stejným sídlem i identifikačním číslem. V nejasném podání, označeném jako „Žaloba – oprava podání“ ze dne 24. 10. 2007 žalobkyně za druhého žalovaného označila „z opatrnosti“ vlastníka objektu Galerie Butovice, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jiráskovo nám. 1981/6, IČO 26416565, aniž uvedla, jaký procesní úkon v tomto směru činí.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani na výzvu soudu neformulovala řádný procesní návrh týkající se dispozice s žalobou ohledně naposledy označeného žalovaného, soud o přistoupení tohoto účastníka do řízení nerozhodl. Z výpisu z obchodního rejstříku zároveň vyplývá, že zmíněný subjekt zanikl ke dni 4. 10. 2006, tedy že ke dni předmětného procesního úkonu neexistoval, resp. že žalobkyní označený žalovaný v podání ze dne 24. 10. 2007 neměl způsobilost být účastníkem řízení. Pak ovšem je zřejmé, že takový subjekt se účastníkem řízení stát vůbec nemohl a že ani nemohlo být rozhodnuto o jeho přistoupení do řízení podle §92 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení). Za situace, kdy se žalobkyní nově označený subjekt nestal a ani nemohl stát účastníkem řízení, bylo řízení vedeno pouze proti původně označenému jedinému žalovanému, takže nelze hovořit o vadě žaloby, spočívající v neurčitosti žalobního petitu, resp. v nedostatku určení, které částky má ten který žalovaný plnit.
Je tedy zřejmé, že potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu není správný a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu v uvedené části zrušeno, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu