ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1173.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1173/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Annou Bečvářovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, proti žalované R. Z. , o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 251/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 10 Co 306/2008-82, takto:
I.Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá , jinak se zamítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 4. 2008,
č. j. 10 C 251/2005-57, vyhověl žalobě a zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 7. 12. 2004 písemnou smlouvu o budoucí smlouvě (§50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „obč. zák.“) o nájmu bytové jednotky v L., (dále jen „byt“, popř. „předmětný byt“ a „Smlouva“), že text nájemní smlouvy si dohodli ve Smlouvě a že žalovaná se zavázala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč, pokud neuzavře nájemní smlouvu k předmětnému bytu nejpozději do tří dnů od okamžiku, kdy jí k tomu žalobce vyzve. Dále zjistil, že žalobce vyhotovil nájemní smlouvu a dopisem ze dne 23. 2. 2005 vyzval žalovanou k jejímu podpisu, že žalovaná svou povinnost splnila až 27. 6. 2005. Uzavřel, že žalobci vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, a že jeho nárok není v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2008, č. j. 10 Co 306/2008-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že Smlouva uzavřená účastníky je smlouvou o budoucí nájemní smlouvě k předmětnému bytu a že se účastníci ve Smlouvě dohodli na textu budoucí nájemní smlouvy. Odlišně od soudu prvního stupně však posoudil její platnost. Dospěl k závěru, že Smlouva je neplatná, neboť v rozporu s §686 obč. zák. v ní není sjednán způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo stanovena její výše, neobsahuje tak všechny podstatné náležitosti smlouvy o nájmu bytu stanovené zákonem. Uzavřel, že nevznikl-li platně závazek, jehož plnění má být smluvní pokutou zajištěno, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a to z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že Smlouva neobsahuje podstatnou náležitost smlouvy o nájmu bytu, a to ujednání o způsobu výpočtu úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Namítl, že stanovení způsobu výpočtu úhrad za služby nebylo v projednávané věci podstatnou náležitostí nájemní smlouvy, neboť z jejího textu je zřejmé, že platby bude hradit nájemce (žalovaná) na základě samostatně uzavřených smluv přímo dodavateli služeb. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj překvapivé, nemohl proto navrhnout důkazy k prokázání plateb nákladů za služby spojené s užíváním bytu (kdo a v jaké výši je platí). Zdůraznil, že Smlouvu (stejně jako následně uzavřenou nájemní smlouvu) považoval za platnou i soud v řízení o vyklizení bytu a přivolení k výpovědi z nájmu bytu (rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 10 C 141/2005 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 419/2006). Napadl i správnost výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 11. 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel v dovolání namítl, na její existenci přitom usoudil z toho, že odvolací soud se při jednání nezabýval otázkou úhrady nákladů za poskytování služeb souvisejících s nájmem bytu, rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo překvapivé a nenavrhl proto důkazy k prokázání toho, kdo a v jaké výši platí náklady za služby spojené s užíváním bytu. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny). Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na právním názoru, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci. Naopak soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu (který v odvolacím řízení nedoznal změny) zaujaly rozdílné právní názory na platnost uzavřené Smlouvy. Z tohoto pohledu tedy nebyl dán důvod pro poučení dovolatele podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Pro právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem ani nebylo významné, kdo a v jaké výši náklady za služby spojené s užíváním bytu fakticky platí, neboť zamítavý rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že Smlouva je neplatná pro rozpor s §686 obč. zák. (není v ní sjednán způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo stanovena její výše). Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) zpochybnil dovolatel správnost závěru, že ve smlouvě o nájmu bytu musí být vždy uvedena výše nebo způsob jejího výpočtu i ohledně úhrady za plnění spojená s užíváním bytu.
Výklad o tom, že výše nájemného (způsob jeho výpočtu) a výše úhrady za služby (způsob jejího výpočtu) představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu a že tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě, je v judikatuře dovolacího soudu ustálen (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2124/2001, uveřejněné pod C 938 ve svazku č. 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006). Přitom způsobem výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 957/2006).
Požadavek na sjednání způsobu výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo stanovení jejich výše, vyplývá přímo z dikce §686 odst. 1 obč. zák. Nelze ani přehlédnout, že tato podstatná náležitost smlouvy o nájmu bytu – spolu s ujednáním o výši nebo způsobu výpočtu nájemného – má (každá z nich) sama o sobě význam pro práva a povinnosti pronajímatele a nájemce v existujícím nájemním vztahu (srov. např. §696, §697, §698, §699 a §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.). Závěr, že nájemní smlouva, která neobsahuje dohodu o výši úhrady za služby nebo o způsobu výpočtu, na jehož základě lze dospět ke konkrétní částce, je neplatná pro rozpor s §686 odst. 1 obč. zák, se tak opírá i o rozumný výklad tohoto zákonného ustanovení.
Podle §687 odst. 1 obč. zák. je povinností pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (např. možnost odběru pitné vody, odvod odpadních vod, atd.); sjednání způsobu výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo stanovení jejich výše bude proto vždy součástí smlouvy o nájmu bytu. Námitka žalobce, že způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo stanovení jejich výše nebyl v souzené věci podstatnou náležitostí nájemní smlouvy, neboť účastníci se dohodli, že platby za služby bude žalovaná hradit přímo na účet dodavatelů služeb, a to na základě smluv, které s nimi uzavře, neodpovídá ani textu Smlouvy. V ní se účastníci dohodli (článek 3 smlouvy o nájmu bytové jednotky), že v případě, kdy platby žalované přímo na účet dodavatelů služeb nebudou možné, bude hradit pronajímateli zálohy na služby spojené s užíváním bytu na jeho účet na základě evidenčního listu, který od něj obdrží (aniž by zároveň byla stanovena jejich výše nebo způsob výpočtu); dále Smlouva obsahuje ujednání o splatnosti nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, a to na účet pronajímatele.
Smlouva o budoucí smlouvě nájemní musí obsahovat všechny podstatné náležitosti smlouvy o nájmu bytu, stanovené zákonem, chybí-li byť jediná z nich, má to za následek neplatnost takovéto smlouvy (§50a ve spojení s §39 obč. zák.) - srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2105/2003. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o budoucí nájemní smlouvě je absolutně neplatná, jestliže nestanoví způsob výpočtu úhrady za služby, ani jejich výši (§50a odst. 1, §686 odst. 1 obč. zák.), je tak v souladu s judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že v jiném řízení (o vyklizení bytu a přivolení k výpovědi z nájmu) považovaly soudy smlouvu o nájmu předmětného bytu za platnou.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady, na které by měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu