ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.125.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 125/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Ostravy, městského obvodu Svinov , se sídlem úřadu v Ostravě-Svinově, Bílovecká 69, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě –Moravské Ostravě, Sokolská tř. 49, proti žalovanému Ing. D. N. , bytem v K., zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 2, o zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 146/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2008, č. j. 51 Co 30/2008-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.200,- Kč k rukám JUDr. Hany Sayehové, advokátky se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská tř. 49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení .
Odůvodnění:
Žalobou podanou 21. 8. 2003 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 190.000,- Kč s příslušenstvím, představující dlužné nájemné ve výši 10.000,- Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2001 do 31. 7. 2002 za pronájem nemovitostí.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 6. 2007, č. j. 20 C 146/2006-104, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 190.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) od 8. 3. 2007, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení od 6. 2. 2001, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená účastníky dne 30. 8. 1993 (včetně dodatků) je neplatným právním úkonem, neboť neobsahuje určité vymezení části pozemku k. ú. S. jako předmětu nájmu, a ke smlouvě, kterou byly pronajaty rovněž nebytové prostory v objektu č. p. 341 na téhož k. ú., nedal Úřad městského obvodu S. předchozí souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalovaný však v době od 1. 1. 2001 do 31. 7. 2002 nemovitosti žalobce užíval, aniž mu platil původně sjednané nájemné 120.000,- Kč ročně (10.000,- Kč měsíčně). Nájemné v této výši považoval soud prvního stupně za obvyklé nájemné v daném místě a čase a žalovaná částka 190.000,- Kč je tak bezdůvodným obohacením, které žalovaný na úkor žalobce získal. Nárok nebyl promlčen, neboť byl uplatněn včas v promlčecí lhůtě podle §107 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Soud prvního stupně uložil žalovanému, aby částku 190.000,- Kč zaplatil žalobci s úrokem z prodlení od 8. 3. 2007, neboť žalovaný se dostal do prodlení s jejím zaplacením teprve poté, co „se 6. 3. 2007 u ústního jednání dozvěděl o skutkových okolnostech bezdůvodného obohacení“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
z 24. 4. 2008, č. j. 51 Co 30/2008-146, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I., kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení z přisouzené částky od 8. 3. 2007 s odůvodněním, že žaloba o zaplacení úroků z prodlení byla pravomocně zamítnuta výrokem pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba o jejich zaplacení zamítnuta již od 6. 2. 2001 a který nebyl odvoláním napaden. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 190.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud částečně dokazování zopakoval, doplnil a dospěl k závěru, že nájemní smlouva z 30. 8. 1993, kterou žalobce pronajal žalovanému specifikované nemovitosti (celá budova na pozemku parc. č. st. 1573/2 k. ú. S., objekt zakreslen na přiloženém snímku katastrální mapy, ve smlouvě označené jako geometrický plánek, v němž byla určena i hranice části pronajatého pozemku parc. č. 1573/1) za účelem provozování pneuservisu, je platným právním úkonem ve smyslu §663 obč. zák. V nájemní smlouvě účastníci sjednali, že žalovaný podle smlouvy o dílo uzavřené téhož dne provede úpravy nemovitostí v hodnotě 600.000,- Kč, které budou započteny na nájemné po dobu pěti let, a že nájemné 120.000,- Kč bude placeno od 1. 4. 1994. Posléze dodatkem nájemní smlouvy z 23. 11. 2003 byla hodnota úprav zvýšena na 840.000,- Kč s tím, že bude započtena na nájemné do konce roku 2000 a nájemné 120.000,- Kč ročně bude placeno až od 1. 1. 2001. Odvolací soud rovněž s odkazem na zákon o obcích č. 367/1990 Sb., zákon o obcích č. 128/2000 Sb. a obecně závazné vyhlášky města Ostravy č. 10/1992 a č. 11/2000 ve znění vyhlášky č. 3/2003 a č. 7/2005 (statuty města Ostravy) uvedl, že jménem statutárního města Ostravy uzavíral smlouvu a její dodatky městský obvod S., kterému byly nemovitosti městem svěřeny. Statutární město Ostrava, jako právnická osoba, jejíž jménem jedná úřad městského obvodu S. (a jeho starosta), je vlastníkem nemovitostí a žalobcem v tomto řízení. Dále odvolací soud uvedl, že předmětem nájmu byly budovy (nemovitosti) jako celek, a proto se na jejich nájem nevztahuje zákon č. 116/1990 Sb.,
který se týká jen nájmu nebytových prostor. S odkazem na nález Ústavního soudu ze 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03, také zdůraznil, že k nájmu nebylo třeba zvláštního souhlasu obce podle §3 odst. 2 tohoto zákona, jestliže pronajímatelem byla sama obec. Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek kolaudačního rozhodnutí povolujícího užívání stavby ke sjednanému účelu v den jejího uzavření, když vycházel ze zásady smluvní autonomie, a odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005. Konečně odvolací soud uvedl, že se nezabýval námitkou započtení, vznesenou žalovaným v odvolacím řízení, neboť její uplatnění v odvolacím řízení není možné a kromě toho směřovala výslovně proti pohledávce žalobce z bezdůvodného obohacení. Důvodnou neshledal ani námitku promlčení. Žalovaný byl povinen platit nájemné od 1. 1. 2001 do 31. 7. 2002 ve výši 190.000,- Kč ve splátkách po 30.000,- Kč, z nichž první byla splatná 5. 2. 2001, od následujícího dne začala běžet tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. a k jejímu stavení došlo zahájením řízení 21. 8. 2003.
Proti výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Jeho zásadní význam spatřuje v tom, že „řeší několik níže uvedených prvních otázek v rozporu s hmotným právem“:
1) Právní subjektivita žalobce - není jasné, kdo je v řízení žalobcem, neboť jak statutární město Ostrava, tak městský obvod S. mají právní subjektivitu. Proto také nebyla řádně udělena plná moc advokátce k zastoupení jen jedním z nich. Navíc byla udělena pro řízení před Okresním soudem v Ostravě, který však nebyl soudem místně příslušným
a ve věci pak jednal a rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku.
2) Předmětem nájemní smlouvy z 30. 8. 1993 nebyla nemovitost jako celek,
ale z jejího obsahu jednoznačně vyplývá, že předmětem byly nebytové prostory jako místnosti nebo soubory místností. Ani žalobce nikdy netvrdil, že předmětem nájmu byla nemovitost jako celek. Nicméně i v takovém případě by se na její nájem analogicky vztahoval zákon č. 116/1990 Sb. – dále viz body 3b) a c).
3) Nájemní smlouva z 30. 8. 1993 je neplatná
a) neboť pronajímatel označený ve smlouvě jako „město Ostrava, Úřad městského obvodu S.“ nemá právní subjektivitu a za samotné město Ostrava nebyl oprávněn smlouvu uzavřít J. P., starosta městského obvodu S.,
b) podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nebyl k této smlouvě udělen předchozí souhlas příslušného obecního úřadu
c) podle §3 odst. 2 téhož zákona, neboť ke dni uzavření nebyly pronajaté nebytové prostory zkolaudovány ke sjednanému účelu a vymezení nebytových prostor je neurčité.
4) V případě neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor se žalobce může domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nebytových prostor. Bylo prokázáno, že je ve skutečnosti užívala společnost Obnova North s. r. o., popř. Danecar s.r.o., která neoprávněně inkasovala úplatu za jejich užívání. Výše bezdůvodného obohacení by musela být stanovena znaleckým posudkem.
5) Odvolací soud se nezabýval námitkou započtení investic žalovaného do nemovitostí žalobce.
6) Soudy obou stupňů nesprávně posoudily námitku promlčení. Odvolací soud proto, že považoval smlouvu o nájmu za platnou, a soud prvního stupně stanovil nesprávně počátek dvouleté promlčecí lhůty nároku z bezdůvodného obohacení.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že k namítaným vadám řízení nedošlo, právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“.
Dovolání, které žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu
z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Navíc vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnostní vady uvedené v §229 o. s. ř. a jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Přitom právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
K bodu 2) dovolání: Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, resp. zda byla smlouva vůbec uzavřena, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného
pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, dále např. rozsudku
ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003). Otázka, co bylo předmětem smlouvy o nájmu nebytových prostor z 30. 8. 1993, je proto otázkou skutkovou nikoliv právní a dovolací soud je vázám zjištěním, že se jednalo o celou budovu č. p. 341
na st. parc. č. 1573/2 a část parc. č. 1573/1 v obci Ostrava, k. ú. S.
K bodu 1) dovolání: Podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel namítl vadu řízení spočívající v tom, že nebyla odstraněna vada žaloby, kterou se žalobce označil jako jediný subjekt, ačkoliv jde o dvě právnické osoby. Nejvyšší soud již v rozsudku z 18. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1384/96, publikovaném v časopisu Právní rozhledy, ročník 1997, sešit 5, dospěl k závěru, že „pokud žalobce označí právnickou osobu nesprávně tak, že v jejím názvu uvede názvy dvou rozdílných právnických osob, přičemž by zjevně mělo jít o osobu jednu, jde o vadu žaloby, která by měla být odstraněna postupem podle §43 odst. 1 OSŘ. Bez odstranění této vady nelze v řízení pokračovat“. V rozporu s tímto rozhodnutím však soudy obou stupňů nepostupovaly. Jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, vztah mezi statutárním městem Ostrava a městským obvodem S. se řídil v době uzavření nájemní smlouvy zákonem č. 367/1990 Sb. a obecně závaznou vyhláškou města Ostravy č. 11/1992, posléze zákonem č. 128/2000 Sb. a vyhláškou č. 11/2000. Z obou zákonů vyplývá, že obec je jako veřejnoprávní korporace právnickou osobou, má vlastní majetek a vystupuje v právních vztazích vlastním jménem. Podle těchto zákonů je město Ostrava městem statutárním, členěné podle jím přijatých statutů na městské obvody, které jsou oprávněny jednat jménem města (včetně jednání v soudních sporech) v záležitostech, o nichž jsou orgány městských obvodů oprávněny podle statutu rozhodovat, a ve všech záležitostech týkajících se majetku svěřeného městským obvodům. Z toho je zřejmé, že žalobcem je statutární město Ostrava jako vlastník nemovitostí, jehož jménem jedná městský obvod S., resp. jeho starosta, že žalobce je v tomto řízení správně označen a že plná moc k zastoupení ve věci byla udělena žalobcem, a to i pro řízení pro místně příslušný soud.
K bodu 3a) dovolání: Neobstojí námitka, že nájemní smlouva byla 30. 8. 1993 uzavřena subjektem, který neměl právní subjektivitu, neboť už z předchozího bodu vyplývá, že pronajímatelem označeným jako statutární město Ostrava, městský obvod S., bylo statutární město Ostrava, jehož jménem jednal městský obvod S., resp. jeho starosta.
K bodu 3b) dovolání: Při posouzení smlouvy z 30. 8. 1993, jejímž předmětem byl nájem celé budovy a části pozemku, odvolací soud správně vycházel z toho, že jde o smlouvu podléhající právnímu režimu nájemního vztahu podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní názor, že je-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu je podřízen §663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, ze dne 30. března 2000, sp. zn.
20 Cdo 1050/98, a ze dne 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1059/98, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 1348/2008). I k uzavření smlouvy o nájmu nemovitosti (budovy), podléhající režimu §663 a násl. obč. zák., bylo třeba předchozího souhlasu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., pokud se v ní nacházely nebytové prostory sloužící uvedeným účelům. Již odvolací soud však rovněž odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 34, svazek 32 (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu z 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3233/2006), v nichž byl vysloven právní závěr, že podmínka souhlasu obce §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. byla splněna již tím, že pronajímatelem byla obec.
K bodu 3c) dovolání: Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno pod bodem 3b), je nepřípadná námitka dovolatele o neplatnosti nájemní smlouvy z 30. 8. 19993 podle §39 obč. zák. pro rozpor s §3 odst. 2 obč. zák. č. 116/1990 Sb.
K bodu 4) dovolání: Vzhledem k platně uzavřené nájemní smlouvě z 30. 8. 1993 podle §663 a násl. obč. zák. nelze ani uvažovat o zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
K bodu 5) dovolání: I když dovolací soud nesdílí závěr, že námitku započtení nelze uplatnit v odvolacím řízení, opakuje, co již také uvedl odvolací soud: žalovaný jí uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně pouze pro případ neplatnosti předmětné nájemní smlouvy vůči nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, žalobci však byla žalovaná částka přisouzena jako dlužné nájemné.
K bodu 6) dovolání: Nemůže tak obstát ani vytýkaná nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná částka nebyla ani zčásti promlčena, neboť se jako nájemné promlčuje ve tříleté lhůtě. Žalovaný ji rovněž spojuje s tím, že žalobce může požadovat zaplacení částky 190.000,- Kč jen z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které se promlčuje ve dvouleté promlčecí lhůtě.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §2 odst. 1, §3 bodu 4. a odst. 3, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 9.900,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů
300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem 10.200,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu