ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1311.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1311/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Lidového bytového družstva v Plzni, se sídlem v Plzni, Prokopova tř. 13/15, zastoupeného JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 8, proti žalovanému V. K. , o vyklizení bytové jednotky, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 48/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2008, č. j. 13 Co 414/2008-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2008,
č. j. 13 Co 414/2008-44, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. května 2008, č. j. 14 C 48/2008-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 14 C 48/2008-28, uložil žalovanému, aby vyklidil bytovou jednotku č. 21 o velikosti 1+kk, umístěnou ve čtvrtém patře budovy č. 13, stojící na parcele č. st. 5690 a 5689 v obci a katastrálním území Plzeň, zapsané na listu vlastnictví č. 33670 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, na adrese v Plzni, Prokopova 15 (dále „předmětný byt“ případně „byt“), a vyklizenou ji předal žalobci po právní moci rozsudku do 15 dnů od zajištění přístřeší. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 13 Co 414/2008-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Žalobce jako vlastník bytové jednotky a pronajímatel bytu dal žalovanému výpověď z nájmu bytu datovanou dnem 22. 2. 2007 podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“), pro neplacení nájemného a „plateb za služby spojené s užíváním bytu“ měsíčně 1.078.- Kč, za dobu od února 2007 do listopadu 2006 celkem v částce 7.973,- Kč. Výpověď byla žalovanému doručována poštou, dne 21. 3 2007 nebyl v bydlišti zastižen a zásilka obsahující výpověď byla uložena na poště až do 5. 4. 2007, avšak žalovaný si ji nevyzvedl. Výpověď se tak dostala do sféry jeho dispozice, měl možnost se s ní seznámit a byla mu doručena. Uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 8. 2007 zanikl nájem žalovaného k bytu, povinnost byt vyklidit však zákon váže na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 a 6 obč. zák). Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že žalovanému, byť je „dlouhodobým neplatičem“ ( žalovaný „dluží nájemné neustále po dobu mnoha roků, jak vyplývá ze spisů soudu prvního stupně sp. zn. 20 C 277/2004 a 20 C 324/2007“ a ani po zániku nájmu za užívání bytu žalobci nic neplatí), nelze uložit povinnost byt vyklidit bez zajištění přístřeší. Právo na zajištění přístřeší, které je nejnižší formou bytové náhrady a které má pouze dočasný (provizorní) charakter, by mohlo být podle §3 odst. 1 obč. zák. žalovanému odepřeno jen za předpokladu, že by měl nezbytné provizorní bydlení zajištěno jiným způsobem, o takový případ se však nejedná. Okolnost, že žalovaný je neplatičem nájemného, se projevila již tím, že žalobce uplatnil vůči němu výpověď z nájmu právě z tohoto důvodu a nájem žalovaného k bytu zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu pro řešení otázky, zda osobě, jejíž nájemní právo zaniklo výpovědí podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. pro neplacení nájemného a která za užívání bytu nadále neplatí, lze v řízení o vyklizení bytu pro rozpor s dobrými mravy odepřít právo na zajištění přístřeší, aniž by měla zajištěno nezbytné provizorium jiným způsobem. Odvolací soud sice připustil, že výjimečně by toto právo mohlo být žalovanému odepřeno, avšak při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. se zabýval jen rozhodnými okolnostmi na straně žalovaného – zda má zajištěno jiné provizorní bydlení. Přitom z rozsudku k Nejvyššího soudu z 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1802/2000, vyplývá, že měl přihlédnout i okolnostem na straně žalobce, resp. zda umožňují, aby ochrana jeho práva byla omezena tím, že vyklizení bytu bude vázáno na zajištění přístřeší pro žalovaného. Nesprávný je i názor odvolacího soudu, že žalovaný byl již za neplacení nájemného sankcionován zánikem nájemního poměru výpovědí, k němuž došlo právě z tohoto důvodu. Jestliže žalovaný neplní své povinnosti vůči žalobci ani po zániku práva nájmu, kdy užívá byt na základě tzv. práva bydlení, pak by žalobce neměl možnost žalovaného za porušení povinností s ním spojených postihnout. Odvolací soud tak nerozlišil mezi porušením povinnosti nájemcem vyplývající z nájemní smlouvy a porušením povinnosti osoby užívající byt na základě práva bydlení podle §712a obč. zák. Jestliže nájemce dlouhodobě neplní svoji povinnost platit nájemné, a to ani poté, kdy nájemní poměr zanikl, nemůže
vlastník – pronajímatel předmět svého vlastnictví účelně užívat a ochrana jeho práva vyklizením bytu bez zajištění přístřeší mu nemůže být odepřena. Žalobce poukázal také na judikaturu ve věcech rozhodování soudu o změně bytové náhrady. Například z rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1305/2005, vyplývá, že lze-li pro neplacení nájemného jako hrubé porušení povinnosti nájemce postihnout nájemce výpovědí z nájmu bytu, je z toho důvodu postižitelné i právo na bydlení přiznané žalovanému soudním rozhodnutím poté, kdy byl zavázán byt vyklidit. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud pojednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. Čl. II, bod 12. tohoto zákona) - dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Při řešení otázky přípustnosti neopomenul, že rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení bytu a ve výroku o bytové náhradě. Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, není jím však rozhodování o lhůtě k plnění; přitom lhůtou k vyklizení bytu je příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Dovoláním nebyl podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) napaden výrok o vyklizení, ale výrok o bytové náhradě. Dovolání proti tomuto výroku nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nepředcházelo jeho dřívější zrušující rozhodnutí, ale jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.). Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud by dovolání bylo shledáno přípustným, s potvrzujícím výrokem, který nebyl dovoláním napaden a jehož správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku o bytové náhradě, zruší současně i výrok o vyklizení, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o bytové náhradě, je přípustné. Otázka, zda bývalému nájemci, jehož nájemní poměr zanikl výpovědí pro neplacení nájemného podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. a který ani po zániku nájmu za užívání bytu neplatí, lze v řízení o vyklizení z bytu odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák. právo na zajištění přístřeší, nemá-li sám ani možnost provizorního bydlení, nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Podle ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Podle §712 odst. 5 věty třetí se přístřeším rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění svého bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Podle §712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Judikatura dovolacího soudu je také ustálena v názoru, podle kterého může být právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona výjimečně odepřeno podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98).
Z uvedeného vyplývá, že v řízení o vyklizení bytu bývalým nájemcem, jehož nájemní poměr zanikl výpovědí podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., lze nájemci odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy právo na zajištění přístřeší. Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996 pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Podle názoru dovolacího soudu lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít právo zajištění přístřeší i nájemci, který po zániku práva nájmu k bytu výpovědí pro neplacení nájemného, neplatí za užívání bytu (ekvivalent) nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, i kdyby neměl jinou možnost bydlení. K tomu lze jen podotknout, že žalovaný v průběhu řízení svoje chování vůči žalobci nijak nevysvětlil, k žalobě, kterou se žalobce domáhá jeho vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady, se nevyjádřil a k jednání soudu prvního stupně se nedostavil. Za takové situace nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby pro něj zajišťoval byť jen přístřeší jako provizorní bydlení, a je na bývalém nájemci, aby si alespoň provizorní bydlení opatřil sám.
Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o vzájemné propojenosti výroků o vyklizení a bytové náhradě) rozsudek odvolacího soudu, a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2011
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu