ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1411.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1411/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr. Jiřím Linkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, proti žalované HZ Konsorcium Uhelný trh s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 420/1, IČ: 25691295, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, o vyklizení nebytových prostor a o vzájemném návrhu žalované na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 117/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2009, č. j. 68 Co 79/2009-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. září 2008, č. j. 22 C 117/2006-54, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí „nebytovou jednotku č. 101 o celkové výměře 151,5 m2 ( správně 451,5 m2 – viz níže ), nalézající se v nemovitosti čp. 420 v P. 1, k. ú. S. M., U. t. 1“ (dále jen „nebytová jednotka“), a sestávající z tam uvedených nebytových prostor (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalované, aby s ní žalobkyně uzavřela „smlouvu o nájmu nebytových prostor ve znění, jež tvoří nedílnou součást výroku rozhodnutí“ (dále jen „smlouva o nájmu nebytových prostor“), a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2009, č. j. 68 Co 79/2009-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v údaji o celkové výměře nebytové jednotky tak, že činí 451,5 m2; jinak ho potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z odvolání.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 13. března 2001 uzavřely žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. března 2001“, resp. „nájemní smlouva“) na dobu pěti let od data podpisu nájemní smlouvy, že žalovaná se zavázala prostory užívat jako restauraci bez hracích přístrojů, prodejnu a výrobnu polotovarů a uzenin a že v nájemní smlouvě ze dne 13. března 2001 se účastnice rovněž dohodly, že „nájemce má přednostní právo jednat o prodloužení smlouvy bez výběrového řízení formou dodatku o dalších pět let, a to nejpozději šest měsíců před uplynutím sjednané doby skončení nájmu, pokud budou podmínky této nájemní smlouvy ze strany nájemce řádně plněny“ (dále též jen „ujednání o přednostním právu“). Dále zjistily, že dne 6. října 2005 uzavřely účastnice dodatek k nájemní smlouvě, v němž byl pronajatý prostor upřesněn výměrou 451, 5 m2 v přízemí a v suterénu domu čp. 420, avšak sjednaná doba nájmu nebyla nijak změněna. Vzaly také za prokázáno, že uvedené prostory žalovaná užívala již v době od 1. ledna 1998 do 31. prosince 2000, že za toto období jí vznikl dluh na nájemném, že do prostor investovala své finanční prostředky a že dopisem ze dne 28. června 2005 požádala o prodloužení nájemního vztahu, avšak rada městské části Praha 1 s prodloužením nesouhlasila z důvodu dluhu na nájemném a tento nesouhlas žalované sdělila dopisem ze dne 3. října 2005. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nájemní poměr účastnic k předmětným nebytovým prostorám skončil 13. března 2006 uplynutím sjednané doby nájmu a že od té doby je žalovaná užívá bez právního důvodu. Proto vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil s tím, že opravil chybný údaj o celkové výměře vyklizovaných nebytových prostor (nebytové jednotky). Ve vztahu k vzájemnému návrhu žalované se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že ujednání o přednostním právu nezakládá – vzhledem k jeho obsahu – povinnost žalobkyně uzavřít s žalovanou dodatek k nájemní smlouvě, jímž by se nájem nebytových prostor prodloužil o dalších pět let. Dodal, že neprodloužením nájemní smlouvy ze dne 13. března 2001 nebyla porušena majetková práva žalované zaručená čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jak namítala. V této souvislosti uvedl, že finanční prostředky, o nichž tvrdila, že je investovala do nebytových prostor, a o jejichž úhradu je mezi účastnicemi vedeno řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 117/2006, nemohou být důvodem pro to, aby žalobkyni bylo přikazováno, jak má napříště disponovat se svým majetkem (nebytovými prostorami). Za této situace potvrdil rovněž zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o. s. ř. nebo podle §220 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek, neboť odvolací soud vymezil práva a povinnosti účastnic stejně jako soud prvního stupně (nárok na vyklizení nebytových prostor pokládaly oba soudy za oprávněný a jako neopodstatněný vyhodnotily vzájemný návrh žalované); odvolací soud odstranil pouze chybu ve výměře vyklizované nebytové jednotky. Po obsahové stránce je tudíž napadený rozsudek rozhodnutím potvrzujícím a nikoli měnícím, jak se mylně domnívala dovolatelka.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným výrokem potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemohou především založit výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka uplatnila především námitkou, že jí nebyla zajištěna „stejná možnost … k uplatňování jejích práv“ , neboť soud neprovedl výslech jejího jednatele a neustanovil mu jakožto cizinci za tím účelem tlumočníka podle §18 odst. 2 o. s. ř., dále rovněž námitkou, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na přerušení řízení do pravomocného skončení sporu vedeného pod sp. zn. 22 C 117/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1 a týkajícího se úhrady investic vložených do nebytových prostor, a konečně námitkou, že nebylo vyhověno ani jejímu návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jímž se domáhala rozhodnutí soudu o tom, že „požádá Soudní dvůr Evropského společenství o rozhodnutí o předběžné otázce, … zda je možné nařídit vyklizení nebytových prostor za situace, kdy tyto byly zvelebeny žalovanou a kdy by došlo … bez vypořádání těchto investic k zásahu do jejího práva tento majetek užívat a porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy“ (správně čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31. května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek a zčásti i k jejich nedostatečné obsahové specifikaci – však v posuzovaném případě nejde.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Napadené rozhodnutí, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., spočívá na právním názoru, že ujednání o přednostním právu nezakládá povinnost žalobkyně uzavřít s žalovanou dodatek k nájemní smlouvě, jímž by byla prodloužena doba trvání nájmu nebytových prostor o dalších pět let, a že takovou povinnost nemohou založit ani žalovanou tvrzené pohledávky z titulu investic do nebytových prostor. Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila. Řešení této otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
V soudní praxi není pochyb o tom, že právní úprava vzniku nájmu nebytových prostor jako závazkového právního vztahu je založena na smluvním principu (srov. §3 a násl. zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). K hlavním zásadám závazkového práva patří zásada smluvní volnosti. Zákonné omezení smluvní volnosti se děje stanovením povinnosti smlouvu uzavřít, neboli stanovením zákonné kontraktační povinnosti (stanovením smluvního přímusu). Totéž platí o případné změně již vzniklého závazkového vztahu smlouvou. Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že zásadu smluvní volnosti lze prolomit jen na základě výslovné zákonné úpravy či smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003, ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 863/2007, a ze dne 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1186/2008).
Protože zákon č. 116/1990 Sb. (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nestanoví kontraktační povinnost pronajímateli ani nájemci nebytových prostor, lze v poměrech souzené věci uvažovat o prolomení zásady smluvní volnosti mezi účastnicemi jen za předpokladu, že povinnost žalobkyně uzavřít s žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor (resp. dodatek k nájemní smlouvě) vyplývá ze smluvního ujednání účastnic.
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu věci rovněž zjištění, že v nájemní smlouvě ze dne 13. března 2001 se účastnice dohodly mimo jiné na tom, že „nájemce má přednostní právo jednat o prodloužení smlouvy bez výběrového řízení formou dodatku o dalších pět let, a to nejpozději šest měsíců před uplynutím sjednané doby skončení nájmu, pokud budou podmínky této nájemní smlouvy ze strany nájemce řádně plněny“ . S přihlédnutím k uvedenému skutkovému zjištění zastává dovolací soud názor, že ujednání o přednostním právu nezakládá povinnost žalobkyně uzavřít s žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor (resp. dodatek k nájemní smlouvě), nýbrž toliko povinnost jednat s ní (za splnění dohodnutých podmínek) o prodloužení nájemní smlouvy před tím, než budou nebytové prostory nabídnuty k užívání jiným (dalším) případným zájemcům. Už vůbec pak nejsou – se zřetelem k citované judikatuře – způsobilé založit kontraktační povinnost žalobkyně z důvodu tvrzených investic do nebytových prostor, jak se dovolatelka mylně domnívá. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že žalobkyně není povinna uzavřít s žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu