ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1941.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1941/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Táborská 350, proti žalované Ing. K. K. , bytem v P., M., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Suppého 532/4, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 332/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2010, č. j. 29 Co 189/2010-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. srpna 2010, č. j. 29 Co 189/2010-81, potvrdil rozsudek ze dne 6. ledna 2010, č. j.
57 C 332/2008-51, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt
v 1. podlaží domu v ulici M., P., sestávající se z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC a sklepní koje“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem
o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky splnění dohody o výměně bytů podle §715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.“/, a otázky její absolutní neplatnosti podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, resp. pro rozpor s dobrými mravy).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemohou založit ani výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), tj. v daném případě výtky, že „soud neprovedl navržené důkazy, tj. výslech svědků i žalované“ , že „byla porušena procesní rovnost účastníků“ ,
že „k návrhu žalované nevyslechl hlavní svědky, a to manžele O, pana K. (vlastníka domu v ulici M.) a hlavně pracovnici žalobkyně paní R.“ , že „soud prvního stupně … se rozhodl žalovanou navržené důkazy neprovést, protože je považuje za nadbytečné …tím byla porušena zásada procesní rovnosti účastníků,“ a že „soudy obou stupňů neprováděly žádné důkazy“ k okolnosti, že „smluvní strany dohody v rozhodné době neměly záměr uspokojit potřebu bydlení ve vyměněných bytech“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. K dovolací námitce, že „soudy nepřihlédly k procesní námitce, že v téže věci již bylo jednou rozhodnuto“ , lze dodat, že touto námitkou se ve svém rozhodnutí zabýval již soud prvního stupně a z důvodů v něm uvedených, s nimiž se lze ztotožnit, jí dovolací soud neshledal oprávněnou.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že dohoda o výměně bytů uzavřená dne 7. května 2003 mezi dovolatelkou (původní nájemkyní „bytu o velikosti 2+1 ve 3. patře domu M. – dále jen „vyměněný byt“) a Ing. O. O. (původním nájemcem předmětného bytu) je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť Ing. O. O. neměl od počátku úmysl uspokojovat svou bytovou potřebu ve vyměněném bytě (fakticky v něm nikdy ani nebydlel). Vzhledem k tomu soudy obou stupňů shodně uzavřely, že dovolatelka předmětný byt užívá bez právního důvodu. Dovolatelka správnost uvedeného právního závěru zpochybnila námitkou, že dohoda o výměně bytu může být neplatná jen podle §49a obč. zák. (neboť byla uzavřena v důsledku jejího omylu vyvolaného Ing. O. O.).
V uvedených souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že podle ustálené soudní praxe smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není (absolutně) neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může – ve smyslu §40a obč. zák. – úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z pohledu takto ustálené soudní praxe nelze pokládat za správný závěr, že dohoda o výměně bytů ze dne
7. května 2003 je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, resp. pro rozpor s dobrými mravy. Přesto však rozhodnutí odvolacího soudu, byť z jiných důvodů, obstojí.
Podle §715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn.
20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ke dni splnění dohody o výměně bytu zaniká účastníkům dohody (nájemcům) právo užívat k bydlení dosavadní byt (neboť jim nájemní poměr k dosavadnímu bytu k tomuto dni zaniká), přičemž k témuž dni jim vzniká právo užívat k bydlení vyměněný byt (neboť k tomuto dni jim vzniká nájemní právo k vyměněnému bytu). Účelem dohody o výměně bytu tedy je, aby prostřednictvím této dohody její účastníci nadále uspokojovali svou potřebu bydlení nikoli v dosavadním bytě, nýbrž v bytě vyměněném (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08/). K právnímu nástupnictví v nájemních vztazích k vyměňovaným bytům dochází realizací dohody o výměně bytu oběma (všemi) jejími účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, uveřejněný pod C 6093 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedeného logicky vyplývá, že předpokladem toho, aby nastaly právní účinky, jež má na mysli ustanovení §715 obč. zák., je realizace dohody o výměně bytu. Není-li taková dohoda realizována, k výše uvedenému právnímu nástupnictví nedojde a nadále trvají dosavadní nájemní vztahy k vyměňovaným bytům, neboť předpokladem účinnosti dohody o výměně bytu je právě její faktická realizace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. června 2009, sp. zn.
26 Cdo 4396/2007, uveřejněný pod C 7538 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dohoda o výměně bytů nebyla realizována oběma účastníky. Pak ovšem nenastaly právní účinky dohody o výměně bytů podle §715 obč. zák., resp. k právnímu nástupnictví v nájemních vztazích k vyměňovaným bytům nedošlo, a nadále proto trvá dosavadní nájemní vztah dovolatelky k vyměněnému bytu.
Jestliže odvolací soud vzhledem k uvedenému dovodil, že dovolatelka předmětný byt užívá bez právního důvodu (nesvědčí jí právo nájmu k předmětného bytu, a to ani na základě dohody o výměně bytu ze dne 7. května 2003), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu