ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1954.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1954/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně MUDr. J. H. , zastoupené JUDr. Alenou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Habrová 9, proti žalované Dr. EDGAR, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Voskovcova 57, identifikační číslo 25737996, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 16/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 28 Co 164/2008-72, takto:
I.Dovolání se zamítá .
II.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Aleny Vlčkové, advokátky se sídlem v Praze 3, Habrová 9, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 6. 2007, č. j. 27 C 16/2007-49, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 11. 7. 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná (vlastnice předmětného domu a pronajímatelka bytu) dala žalobkyni dne 11. 7. 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „Výpověď“), kterou odůvodnila tím, že vedle předmětného (vypovídaného) bytu je spoluvlastnicí poloviny „domu č. p. 116 – objekt bydlení, katastrální území L.“ (dále jen „dům v L.“). Dále zjistil, že dům v L. byl postaven asi před 120 lety, že je bez sociálního zařízení, že jeho stavebně technický stav je neuspokojivý, že v něm bydlí (na základě dohody s žalobkyní) druhá spoluvlastnice, že žalobkyně jej před lety užívala k rekreaci, že pracuje v P., a že její matka je dlouhodobě imobilní a odkázána na péči druhé osoby. Dospěl k závěru, že Výpověď je určitá, má všechny náležitosti, že žalobkyně má objektivní možnost zajistit si v domě v L. vyhovující bytové podmínky a pokud tak neučinila nelze to přičítat k tíži žalované, a že ani péče žalobkyně o její matku nemůže vést k závěru, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby bydlela v domě v L. Uzavřel, že Výpověď je platná a je v souladu s §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 28 Co 164/2008-72, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Výpověď má náležitosti stanovené zákonem, odlišně však posoudil naplněnost uplatněného výpovědního důvodu. Dospěl k závěru, že žalobkyně má (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva byty (kromě předmětného bytu je spoluvlastnicí domu v L.), nelze však po ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden z nich. Žalobkyně dům v L. vůbec neužívá, dům má jen jednu bytovou jednotku, je v nevyhovujícím technickém stavu (stavbu není možné bez provedení stavebních úprav využívat k trvalému bydlení); jen z okolnosti, že žalobkyně do nemovitosti neinvestuje, neplyne závěr, že znevýhodňuje žalovaného, a to i s přihlédnutím ke způsobu jakým nabyla spoluvlastnický podíl (získala jej v pěti letech), k jejímu věku, k péči o její matku (tu považuje i za důvod pro aplikaci §3 obč. zák. a vyhovění žaloby) a částečný pracovní úvazek v místě předmětného bytu. Návrh žalované na mimosoudní vyřešení věci nepovažoval za významný pro právní posouzení věci, neboť zasahoval výrazně do práv osoby odlišné od účastníků řízení (matky žalobkyně). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď ze dne 11. 7. 2006 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.”) a odůvodnila jej §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítala, že je povinností vlastníka starat se o svou nemovitost a nemůže být k tíži žalované, že se žalobkyně o dům v L., jehož je spoluvlastnicí, řádně nestará. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně má „další vlastní byt“, neboť v domě v L. je objektivně schopna zajistit si trvalé bydlení. Podle jejího názoru odvolací soud při rozhodování nepřihlédl k tomu, po jakou dobu stav užívání dvou bytů trvá, a že žalobkyně po dobu více než šedesáti let nečiní žádné kroky k vyřešení své bytové situace a na úkor pronajímatelky využívá výhod regulovaného bydlení. Má za to, že právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, poukázala přitom na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 107/2007, sp. zn. 26 Cdo 761/2003 a sp. zn. 26 Cdo 1690/2006. Ani zdravotní stav matky žalobkyně nemůže jít k tíži dovolatelky. Péči o matku může ostatně žalobkyně řešit i jinak. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. 6. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka v dovolání sice uplatnila kromě dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého namítla, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. však míří jen na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování); samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Navíc – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – žalovaná ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nijak obsahově nekonkretizovala. Jen pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a jeho skutkové závěry a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnila dovolatelka správnost právního závěru odvolacího soudu, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. proto, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden ze dvou bytů (spoluvlastnický podíl k domu), které má.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008, sp. zn.
26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobkyně měla ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), neboť vedle předmětného bytu byla ještě spoluvlastnicí domu v L. Uvedený závěr je výrazem ustálené soudní praxe, a proto z něj dovolací soud vychází.
Dovolatelka zpochybnila (podle obsahu dovolání) zejména závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle §711 odst. odst. 2 písm. c) obč. zák. není naplněn, neboť po žalobkyni nelze „spravedlivě požadovat“, aby užívala pouze jeden ze dvou bytů (nemovitostí), které má.
Lze přisvědčit dovolatelce, že ustálená soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003 a usnesení téhož soudu
z 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) dovodila, že §711 odst. 1 písm. g) (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) obč. zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné
též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl
– objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je (spolu)vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srovnej již citované rozsudky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, na něž odkázala i žalovaná
ve svém dovolání). Dovolací soud rovněž ve svých rozhodnutích dospěl k závěru,
že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval
pouze jeden byt, není bez významu okolnost, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.
Dovolatelka však přehlíží, že Nejvyšší soud zároveň zastává právní názor, že neužívá-li nájemce svůj spoluvlastnický podíl v nemovitosti k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce si ji rozhodl ponechat jen pro účely rekreace (a dlouhodobě ji tak využívá), pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2009, pod číslem 46 a z 10. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3482/2010).
O obdobnou situaci se jedná také v souzené věci. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně spoluvlastnický podíl k domu v L. získala před více než šedesáti lety (ve svých pěti letech), dům užívala k rekreaci; k bydlení pak užívá pouze předmětný byt. Při posouzení, zda lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze dům v L., nelze ani přehlédnout, že v něm bydlí druhá spoluvlastnice, dům je ve špatném technickém stavu a bez stavebních úprav ho žalobkyně nemůže používat k trvalému bydlení, že žalobkyně je nemajetná důchodkyně pracující na částečný úvazek v P. (kde se nachází i předmětný byt), že v místě bydliště pečuje o nemocnou matku (odkázanou na péči třetí osoby), a že i s ohledem na tyto důvody doposud nezapočala s nezbytnou rekonstrukcí domu v L. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala (k bydlení) pouze dům v L .
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu