ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2077.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2077/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) J. V. a b) M. V. , zastoupených JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 38, proti žalované městské části Praha 6 , se sídlem úřadu v Praze 6, Čs. armády 23, zastoupené JUDr. Jiřím Linkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o zaplacení částky 157.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 270/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 30 Co 444/2007-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 17.375,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta JUDr. Jiřího Linke, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou 6. 10. 2005 domáhali po žalované náhrady škody ve výši 157.900,- Kč s příslušenstvím, kterou způsobila chybným jednáním v průběhu privatizace bytového domu, neboť je neoznačila jako oprávněné nájemce bytu. V důsledku toho družstvo, jehož členy se stali ostatní nájemci bytů a kterému žalovaná dům prodala, zaplatilo kupní cenu navýšenou o žalovanou částku. Žalobci se stali členy družstva (a nájemci družstevního bytu) až po uzavření kupní smlouvy. Družstvu také zaplatili kromě částky odpovídající ceně bytu
i její navýšení. Podle dohody o narovnání postoupilo jim družstvo pohledávku z titulu náhrady škody vůči žalované, vzniklé neoprávněným navýšením kupní ceny.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením z 15. 5. 2006, č. j. 30 Co 166/2006-55, zrušil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu
6 (soudu prvního stupně) z 18. 1. 2006, 10 C 270/2005-23, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozporný a neúplně vylíčený skutkový stav neumožňuje posoudit důvodnost uplatněného nároku.
Rozsudkem ze 16. 4. 2007, č. j. 10 C 270/2005-88, soud prvního stupně uložil žalované, aby částku 157.900,- Kč s příslušenstvím žalobcům zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že zastupitelstvo žalované rozhodlo 12. 2. 2002 o prodeji obytných domů v majetku města P. svěřených žalované, mimo jiné domu č. p. 13 na st. parc. č. 192/2 v k.ú. B., obec P., ulice A. č.13/2, včetně přilehlých pozemků, podle Zásad prodeje obytných domů schválených zastupitelstvem 6. 11. 2001. Dne 17. 9. 2002 zastupitelstvo žalované schválilo nové znění Zásad postupu prodeje obytných domů (dále jen „Zásady“) s tím, že budou platné i pro všechny dosud schválené prodeje. Podle těchto Zásad měla být nabídka k prodeji učiněna pouze oprávněným nájemcům bytů s nájemní smlouvou na dobu delší než jeden rok, kteří nemají žádné dluhy na nájemném nebo službách spojených s užíváním bytu. Podle poznámek byl oprávněným nájemcem ten, který má uzavřenu platnou nájemní smlouvu nebo má právo byt užívat podle zvláštních předpisů a není proti němu vedeno soudní řízení o přivolení k výpovědi. Pokud by bylo dodatečně zjištěno, že nájemce tyto podmínky nesplňuje, šlo by o neplatnou nabídku. Kupujícím měla být právnická osoba, založená podle obchodního zákoníku, jejímiž členy měli být všichni oprávnění nájemci, kteří o koupi projeví zájem a kteří užívají alespoň 50% bytů v domě. Podle notářského zápisu z 6. 3. 2003 proběhla týž den ustavující schůze Bytového družstva domu A. 13/2 (dále „Bytové družstvo“), jehož členy se stali všichni další nájemci bytů tohoto domu, kterým žalovaná učinila nabídku prodeje bytu a kteří o koupi projevili zájem, s výjimkou žalobců. Těm jako manželům vzniklo v roce 1991 právo společného užívání bytu č. 9 o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve druhém poschodí tohoto domu (dále „předmětný byt“), které se v roce 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu. Žalovaná v roce 2002 zjistila, že žalobci mají další byt, který také užívají, dne 28. 5. 2003 její rada rozhodla vypovědět žalobcům nájem předmětného bytu a 17. 7. 2003 podala u soudu prvního stupně žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu tohoto bytu podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. Výpověď z nájmu bytu byla součástí žaloby v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 194/2003 a byla žalobcům doručena 28. 11. 2003. Usnesením zastupitelstva žalované ze dne 19. 9. 2003 byla potvrzena platnost předcházejících rozhodnutí o prodeji domů a pozemků podle platných Zásad a usnesením ze dne 20. 2. 2004 byla prodloužena platnost cenové nabídky dosud neprodaných domů. Kupní smlouvou z 2. 3. 2004 žalovaná prodala Bytovému družstvu domu dům č. p. 13 a pozemek st. parc. č. 192/2 v k. ú. B., obec P., za kupní cenu 5.454.653,- Kč, stanovenou podle Zásad. Ke stavu nemovitostí je v článku IV. bodu 3. smlouvy uvedeno, že kupující bere na vědomí řízení o přivolení k výpovědi žalobců z nájmu předmětného bytu, které není dosud skončeno, že rada žalované rozhodla usnesením z 24. 5. 2000, č. 873/00, o zvýšení kupní ceny nemovitosti v těchto případech o sedminásobek ročního smluvního nájemného a že kupující souhlasí se zvýšením kupní ceny z tohoto důvodu o 247.182,- Kč, zahrnutém ve výše zmíněné kupní ceně. Žalobci a Bytové družstvo uzavřeli 9. 6. 2005 dohodu o narovnání, ve které se žalobci zavázali zaplatit za přijetí do bytového družstva základní cenu předmětného bytu 157.910,- Kč a navýšení 247.192,- Kč (správně 247.182,- Kč) a Bytové družstvo postoupit žalobcům společně a nerozdílně pohledávku za žalovanou vzniklou v důsledku chybně provedené privatizace a odpovídající rozdílu v kupní ceně bytu. Dne 17. 6. 2005 uzavřeli žalobci jako členové družstva a Bytové družstvo nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Žalovaná vzala 22. 6. 2005 zpět žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a soud prvního stupně usnesením z 8. 9. 2004, sp. zn. 10 C 194/2003, řízení zastavil. Také žalobci vzali zpět žaloby o určení částečné neplatnosti ustavující schůze Bytového družstva, určení členství v Bytovém družstvu a určení vlastnictví města P. k předmětnému domu a pozemku, podané proti žalované a Bytovému družstvu, a řízení vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 272/2004 a 14 C 273/2004, byla rovněž zastavena.
Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci byli ke dni 6. 3. 2003, kdy se konala ustavující členská schůze Bytového družstva, oprávněnými nájemci bytu ve smyslu Zásad, neboť měli uzavřenou nájemní smlouvu k bytu na dobu delší než jeden rok v předmětném domě schváleném k prodeji a neměli žádné dluhy na nájemném ani službách spojených s užíváním bytu. Pokud bylo Bytové družstvo založeno ustavující členskou schůzí 6. 3. 2003, tak jeho členové byli zároveň oprávněnými nájemci, kterým byla učiněna nabídka k prodeji. Z toho vyplývá, že postavení oprávněných nájemců je třeba posuzovat ke dni jejich vstupu do družstva, jinak by neměl význam dovětek, že dodatečné nesplnění výše uvedených podmínek nájemcem, se nabídka stává neplatnou. Ten se vztahuje na členy družstva, vůči kterým bylo zahájeno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, které neskončilo ke dni uzavření kupní smlouvy, což nebyl daný případ, protože nabídka k prodeji nebyla žalobcům vůbec učiněna. To vyplývá i z kupní smlouvy z 2. 3. 2004, ve které byla kupní cena zvýšena o 247.182,- Kč. Jestliže družstvo zvýšenou kupní cenu zaplatilo, v dohodě o narovnání z 9. 6. 2005 se zavázalo přijmout žalobce za členy za stejných podmínek jako ostatní nájemce a převedlo na ně pohledávku za žalovanou ve výši 247.182,- Kč, jsou žalobci ve sporu o její zaplacení aktivně legitimováni. Pokud žalovaná nejednala s žalobci jako s oprávněnými nájemci, i když žalobu o přivolení výpovědi z nájmu bytu podala až po té, co byty nabídla k prodeji oprávněným nájemcům a následně ji vzala zpět, dopustila se protiprávního jednání se zaviněním minimálně ve formě vědomé nedbalosti, protože musela vědět, že jedná proti právním předpisům, a pouze spoléhala na to, že nezpůsobí žádnou škodu. Škodu představuje navýšení kupní ceny o 247.182,- Kč. Žalovaná tak způsobila škodu zaviněným porušením právní povinnosti, a je proto ve smyslu §420 obč. zák. povinna škodu nahradit. Protože se žalobci domáhali zaplacení pouze částky 157.900,- Kč, vyhověl žalobě v tomto rozsahu.
Městský soud v Praze k odvolání žalované jako soud odvolací rozsudkem z 27. 11. 2007, č. j. 30 Co 444/2007-108, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval důkaz Zásadami schválenými dne 17. 9. 2002. Zdůraznil, že žalovaná městská část vystupovala při privatizaci majetku m. P., se kterým hospodaří podle §19 odst. 1 a §34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o městě P., jako soukromoprávní subjekt nakládající se svým majetkem. Zásady proto nejsou aktem správního orgánu, nýbrž interní instrukcí vlastníka domů určující pravidla při nakládání s jím zvolenými domy. Nemají navenek závazný charakter a nevznikají z nich práva ani povinnosti třetím osobám. I kdyby je žalovaná nedodržela, nemůže se jednat o porušení povinnosti uložené jí právním předpisem, a proto by nemohlo dojít z tohoto důvodu ke vzniku škody podle §420 obč. zák. Dále se zabýval otázkou, zda nedošlo ke škodě porušením smluvní nebo prevenční povinnosti (§420 a §415 obč. zák.). S ohledem na dokládané postoupení pohledávky zkoumal, zda žalovaná způsobila škodu Bytovému družstvu. Porušení smluvní povinnosti mezi těmito subjekty nebylo tvrzeno ani prokazováno. I když žalobci tvrdili, že se nestali členy Bytového družstva v důsledku mylné informace žalované, že je proti nim vedeno řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu, její poskytnutí nebylo v řízení prokázáno a ani nemohlo být příčinou vzniku tvrzené škody. Družstvo nebylo jako nezávislý právní subjekt touto informací vázáno a nic mu nebránilo přijmout žalobce za zakládající členy. Její poskytnutí není ani v příčinné souvislosti s následným navýšením kupní ceny. Navíc je z průběhu událostí zřejmé, že žalovaná hodlala žalobu o přivolení k výpovědi podat, což také učinila. Okamžikem rozhodným pro posouzení postavení oprávněného nájemce ve smyslu Zásad bylo proto uzavření kupní smlouvy. Žalovaná se rozhodla prodat bytové domy, resp. byty, výlučně oprávněným nájemcům, resp. jimi založeným právnickým osobám. Ke dni uzavření kupní smlouvy však proti žalobcům běželo řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a proto nemohli být oprávněnými nájemci. Skutečnost, že jim nebyla učiněna nabídka v době, kdy ještě žaloba nebyla podána, není proto z hlediska tvrzené škody významná. Mimo to ze Zásad by vyplývala i její dodatečná neplatnost. Dohodlo-li se Bytové družstvo na navýšení kupní ceny z důvodu podané žaloby, tomuto kroku nic nebránilo, neboť v té době řízení skutečně probíhalo. Ujednání o kupní ceně je mimo to svobodným projevem smluvních stran, které jsou vůči sobě v rovném postavení. Uzavřením kupní smlouvy tak Bytovému družstvu nevznikla žádná škoda a neexistující nárok na náhradu škody nemohl být postoupen žalobcům ve smyslu §524 obč. zák. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Jako důvod uvedli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci §[241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ]. Namítají, že žalovaná za účelem privatizace oslovila jednotlivé oprávněné nájemce bytů v domě, čímž sama jasně vymezila okruh budoucích zakládajících členů družstva. V rozporu se Zásadami však nekontaktovala žalobce, ačkoliv proti nim nebylo vedeno řízení podle §711 obč. zák. a splňovali stanovené podmínky. Zakládajícímu družstvu tak bylo předem dáno, kdo se může stát jeho členem a účastnit se privatizace. Rozhodným okamžikem byla doba, kdy se družstvo zakládalo, v té době však bylo žalovanou protiprávně rozhodnuto, že se nemohou účastnit privatizace. Není tak významné, že v době uzavření kupní smlouvy bylo již řízení proti nim vedeno. Dodatečná neplatnost nabídky vyplývající ze Zásad potvrzuje, že družstvo by se v případě přijetí nájemců označených žalovanou za neoprávněné vystavilo neplatnosti celého privatizačního procesu. Ujednání o kupní ceně nelze označit za svobodný projev smluvních stran v rovném postavení, neboť se jedná se o tzv. adhézní smlouvu, ve které oferent předem stanoví její obsah s tím, že adresát může anebo nemusí návrh přijmout. V takovém případě dochází k omezení smluvní volnosti. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná škodu bytovému družstvu způsobila, a proto mohl být nárok na její náhradu postoupen žalobcům. Škoda vznikla protiprávním označení žalobců za neoprávněné nájemce a spočívá v navýšení kupní ceny. Protiprávním úkonem je rovněž porušení jiných norem než právních předpisů, např. interních instrukcí, bezpečnostních předpisů, stanov a řádů. Žalovaná navíc přijala zásady privatizace formou usnesení zastupitelstva, jedná se o normu vydanou v rámci samostatné působnosti. Ani s ohledem na zákon o hlavním městě P. nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaná měla při správě majetku postavení orgánu samosprávy. Zásady jsou sice interní záležitostí žalované, jedná se však o správní akt, který nastavil pravidla privatizace, což by nebylo možné v případě, že by žalovaná byla soukromoprávní subjekt. Až do uzavření kupní smlouvy žalovaná vystupovala jako orgán samosprávy. I v případě, že by Zásady byly aktem soukromoprávní povahy, vztahoval by se na jejich porušení §420 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutím odvolacího soudu považuje za správné, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. věta první tohoto zákona) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení, za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §242 odst.1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá, že povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti fyzických i právnických osob za škodu podle §420 obč. zák. je porušení právní povinnosti. Přitom zákon nerozlišuje, zda jde o porušení právní povinnosti vyplývající z právního předpisu nebo ze smlouvy. Odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. připadá v úvahu nejen při porušení konkrétní zákonné či smluvní povinnosti, ale také při porušení obecné prevenční povinnosti, upravené §415 obč. zák. Ten stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Porušení této povinnosti je protiprávní jednání, které znamená vznik odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák.
Hlavní město P. je podle §1 odst. 2 a §34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P. (dále jen „Zákon“), veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a s tímto majetkem nakládá a hospodaří za podmínek stanovených tímto Zákonem nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Městské části, na které se hlavní město P. člení, nakládají za podmínek stanovených zákonem a Statutem hlavního města P., vydaným podle §17 tohoto Zákona, se svěřeným majetkem hlavního města P. a v rozsahu vymezeném těmito předpisy při nakládání s tímto majetkem vykonávají práva a povinnosti vlastníka (§3 odst. 1 a §34 odst. 3 Zákona). Podle §18 odst. 3 písm. d) tohoto Zákona hlavní město P. svěřuje městským částem Statutem rozhodování o majetkoprávních úkonech pronájmu, převodu a nabytí nemovitých věcí. Městské části vystupují v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem v právních vztazích vlastním jménem (§3 odst. 2 Zákona).
Při nakládání se svěřeným majetkem město P. vystupuje městská část jako účastník soukromoprávního vztahu v postavení vlastníka. Rozhodnutí o zásadách, podle kterých hodlá postupovat při prodeji svěřených obytných domů - jakým způsobem a za jakých podmínek je prodá, je její interní směrnicí. Při prodeji konkrétního obytného domu je omezena jen tím, že podle §36 odst. 1 Zákona je povinna zveřejnit záměr obytný dům prodat způsobem v místě obvyklým nejméně 15 dnů před schválením prodeje v orgánech městské části tak, aby občanům byla dána možnost se k němu vyjádřit a předložit svoje nabídky. Pokud záměr nezveřejní, je právní úkon neplatný. Městská část vykonává práva vlastníka - hlavního města P. tím, že vymezí zásady prodeje obytných domů, zveřejní záměr prodeje konkrétního domu a posléze uzavírá soukromoprávní úkon - kupní smlouvu týkající se obytného domu. Zásady prodeje obytných domů schválené usnesením zastupitelstva žalované nebyly obecně závazným právním předpisem - obecně závaznou vyhláškou obce, vydaným v rámci její samostatné působnosti (čl. 104 odst. 3 úst. zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). To ostatně také proto, že podle §44 odst. 3 Zákona může obecně závazné vyhlášky v mezích samostatné působnosti hlavního města P. vydávat jen zastupitelstvo hlavního města P. Tomu odpovídá §89 odst. 3 tohoto Zákona, který výslovně stanoví, že zastupitelstvu městské části vydávání obecně závazných vyhlášek nepřísluší. Lze také odkázat na dosavadní judikaturu. V rozsudku z 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 865/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2580 (předmětem řízení bylo určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené obcí a družstvem při prodeji obytného domu), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodování zastupitelstva obce o převodu nemovitých věcí podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), je rozhodováním vlastníka o tom, komu věc prodá, a že interní privatizační směrnice obce není obecně závazným právním předpisem. Zákon č. 367/1990 Sb. byl zrušen novým zákonem o obcích 128/2000 Sb., účinným od 27. 11. 2000, přičemž podle §38 tohoto zákona hospodaření s majetkem obce patří rovněž do samostatné působnosti obce. Ustanovení §39 obci ukládá zveřejnit záměr prodeje nemovitého majetku a s porušením této povinnosti spojuje neplatnost právního úkonu. Jak už shora uvedeno, ustanovení shodného obsahu jsou upravena i zákonem č. 131/2000 Sb., který jako zvláštní zákon upravuje postavení obce P. jako hlavního města. Také Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku z 13. 12. 2006, sp. zn. 3 Ans 9/2005, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3/2007, k výkladu §34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., že při nakládání s vlastním majetkem a hospodaření s ním vystupuje obec jako účastník soukromoprávních vztahů, nikoli jako nositel moci věci veřejné.
Neobstojí ani námitka dovolatelů, že i pro případ, že Zásady byly interním předpisem žalované, zakládá jejich porušení odpovědnost za škodu, neboť by šlo o porušení povinnosti vyplývající z §415 obč. zák., který ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě na majetku. Žalobci tak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybnili i správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při privatizaci předmětného domu v souladu s přijatými Zásadami. Takové zjištění má však oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud vycházel správně z toho, že žalovaná vymezila v Zásadách postavení oprávněného nájemce, který se mohl stát členem kupujícího družstva, jako nájemce, proti němuž není vedeno řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud logicky vložil, že určující byl okamžik uzavření kupní smlouvy, i z toho, že Zásady stanovily, že nabídku nájemci, který by uvedenou podmínku nesplňoval, označily za neplatnou. Žalovaná formulovala Zásady zjevně v úmyslu prodat obytné domy jen družstvu tvořenému nájemci bytů, kteří povinnosti nájemce neporušovali. Postup žalované vůči Bytovému družstvu tak nelze označit ani za porušení povinnosti stanovené §415 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. jsou žalobci povinni nahradit úspěšné žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou jejího zástupce - advokáta, který v řízení učinil jeden úkon (podání vyjádření), ve výši 17.075- Kč (§3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3 §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/1996 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/1996 Sb.), celkem částkou 17.375,- Kč. Podle §149 odst. 1 o.s.ř. jsou žalobci povinni zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupuje.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu