ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2093.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2093/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) T. K. a b) J. K. , zastoupených JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalovaným 1) J. Š. , a 2) R. K. , zastoupeným JUDr. Janem Thonatem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 196/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 9 Co 183/2008-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. ledna 2008, č. j. 7 C 196/2007-59, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaných ze dne 11. dubna 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 4 o velikosti 2+1 na adrese Ke Hradu 870/24, Ú.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že písemnou výstrahou ze dne 28. března 2007 (dále jen „Výstraha“) žalovaní (pronajímatelé předmětného bytu) vytkli žalobcům (nájemcům bytu) hrubé porušování dobrých mravů v domě, které spatřovali „ve svévolném záboru“ bytu č. 6 ve III. nadzemním podlaží domu čp. 870/24 v ul. Ke Hradu v Ú. (dále jen „byt č. 6“), a že ve Výstraze žalobce rovněž upozornili na možnost výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pokud byt č. 6 nevyklidí. Vzal rovněž za zjištěno, že dne 11. dubna 2007 dali žalovaní žalobcům písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „Výpověď“), a to z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák., který skutkově vymezili tak, že navzdory Výstraze nadále protiprávně obsazují byt č. 6, čímž hrubým způsobem porušují v domě dobré mravy. Následně zjistil, že žalobci byt č. 6 skutečně užívají a že za jeho užívání neplatí žalovaným žádnou úhradu. Na tomto skutkovém základě dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. je naplněn, neboť žalobci bez právního důvodu užívají byt č. 6, čímž zasahují do vlastnického práva žalovaných a navíc se na jejich úkor bezdůvodně obohacují. Z tohoto důvodu žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 9 Co 183/2008-83, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1012/2006, 26 Cdo 1865/2004 a 26 Cdo 4004/2008 především dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. úzce souvisí s ustanovením §690 obč. zák., podle něhož je nájemce bytu povinen při výkonu svých práv dbát o to, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním nájemcům bytů v domě řádný výkon jejich práv. Závadné chování nájemce (chování porušující dobré mravy) ve smyslu §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. se tedy musí vztahovat k soužití v domě, v němž se pronajatý byt nachází. Takovým závadným chováním může být např. obtěžování ostatních nájemců nad míru přiměřenou poměrům hlukem (zejména v době nočního klidu), pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat apod.; může však jít i o slovní či fyzické útoky vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Poté rovněž dovodil, že samotné neoprávněné užívání bytu č. 6 nemůže bez dalšího naplnit výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. proto, že tím nebyla porušena práva ostatních nájemců bytů v domě a ani narušeno jejich soužití v domě; dodal, že takovéto jednání žalobců je postižitelné žalobami „na ochranu těchto vlastnických práv, resp. na vydání bezdůvodného obohacení, a vytknuté jednání žalobců nemá souvislost s výkonem jejich práva vyplývajícího z nájmu bytu č. 4, s ním spojeného práva užívání společných prostor v domě, jakož současně i jejich povinnosti tento byt a společné prostory užívat řádně“. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”). V dovolání nesouhlasili s interpretací toho, co je považováno za hrubé porušení dobrých mravů, a v závislosti na tom napadli správnost právního názoru, že jednáním popsaným ve Výpovědi nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. V této souvislosti namítli, že existují i sofistikovanější způsoby porušování dobrých mravů než odvolacím soudem uvedené „primitivní“ způsoby; podle jejich názoru svévolné obsazení dalších místností nájemci bytu bez placení jakékoliv úhrady za jejich užívání lze vyhodnotit jako typické hrubé porušování dobrých mravů. Uvedli, že nápravu museli sjednat prostřednictvím žalob na vyklizení a na úhradu bezdůvodného obohacení a že žalobci místnosti vyklidili a bezdůvodné obohacení vydali až pod bezprostřední hrozbou exekuce. Kromě toho ignorovali i opakované trestní řízení, které bylo vůči nim vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 13/2003 a 5 T 190/2006 pro trestný čin neoprávněného zásahu do práv k domu a bytu podle §249a odst. 1 trestního zákona. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že proti uvedenému rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení, zda odvolací soud správně vyložil ustanovení §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák.
Ustálená soudní praxe ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), dovodila, že za hrubé porušení dobrých mravů zakládající uvedený výpovědní důvod lze považovat závadné chování nájemce vztahující se k soužití v domě, v němž se nachází pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců nad míru přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem, pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat, nebo o slovní či dokonce fyzické útoky vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Na „hrubé“ porušení dobrých mravů lze usoudit např. z vážnosti následku způsobeného jednáním nájemce a z délky jeho trvání či opětování. Hmotněprávní podmínkou výpovědi je předchozí písemná výstraha pronajímatele, která musí obsahovat nejen upozornění nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí), ale i na to, že bude-li v takovémto jednání pokračováno, může být z tohoto důvodu nájemní vztah ukončen. Pronajímatel může vypovědět nájem bytu až tehdy, jestliže nájemce (osoba, jež s ním bydlí) přes tuto písemnou výstrahu ve svém závadném chování pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněný pod č. 51, v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 30. března 2006, sp. zn. III. ÚS 196/06). V rozsudku ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 1012/2006, uveřejněném pod C 5264 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. před novelou míří spíše na chování nájemce vůči ostatním nájemcům bytů v domě, přesahující rámec jeho povinností vyplývajících z právního vztahu nájmu bytu. Naproti tomu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou se vztahuje na případy, kdy nájemce porušuje povinnosti, jež jsou obsahem jeho právního (nájemního) vztahu k pronajímateli. Uvedené právní názory, které se bez dalšího prosadí i v poměrech výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4004/2008, a z 12. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008), dovolací soud sdílí i v projednávané věci.
Pro úplnost zbývá dodat, že hmotněprávní podmínkou výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. je předchozí písemná výstraha pronajímatele upozorňující nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí). Z toho vyplývá, že na hrubé porušení dobrých mravů v domě zakládající citovaný výpovědní důvod lze usuzovat pouze z jednání, které následovalo po doručení výstrahy nájemci, přičemž takové jednání musí být stejné (obdobné) povahy jako závadné chování vytýkané výstrahou a musí z něj být patrno, že nájemce, resp. osoby, jež s ním bydlí, předchozí písemnou výstrahu nerespektovaly, neboť své závadné chování nezměnily.
S dovolateli se lze ztotožnit v názoru, že „existují i sofistikovanější způsoby porušování dobrých mravů …“ . Ostatně ve prospěch tohoto názoru svědčí i to, že judikaturou označené způsoby porušovaní dobrých mravů nejsou taxativní; jde o pouhý demonstrativní výčet závadného chování nájemce, jak vyplývá z použité zkratky „např.“, a může tudíž jít i o jiné způsoby chování nájemce, které lze kvalifikovat jako porušování dobrých mravů ve smyslu §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. Z toho, co je uvedeno v předchozích dvou odstavcích odůvodnění tohoto rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud se při výkladu ustanovení §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. neodklonil od ustálené judikatury, jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Zbývá dodat, že s ohledem na obsahovou specifikaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl v posuzovaném případě dán prostor pro překvalifikování výpovědního důvodu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu