ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2171.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2171/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Svatavou Němcovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Chodská 30, proti žalovanému Ing. V. S. , zastoupenému JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Petrská 1133/6, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 106/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 175/2008-39, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Marcely Šancové, advokátky se sídlem Praha 1, Petrská 1133/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 2007, č. j. 23 C 106/2007-24, zamítl žalobu na určení, že jednostranné zvýšení nájemného z bytové jednotky č. 8, ve 4. patře domu na adrese P., B. 733/21 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům), učiněné oznámením o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 11. 9. 2006 (dále též jen „Oznámení“), je neplatné; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobci (nájemci předmětného bytu) bylo dne 3. 10. 2006 doručeno písemné oznámení o nové výši nájemného ze dne 11. 9. 2006, podepsané jménem žalovaného (v té době správce předmětného domu), že žalobce s novou výší nájemného nesouhlasil a reklamoval zvýšení dopisem ze dne 21. 11. 2006, adresovaným a doručeným správci domu, že poté podal žalobu na neplatnost zvýšení nájemného, v níž jako žalovaného označil správce domu, že řízení o ní bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby, že v té době byla v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu zapsána E. S., že podal další žalobu vůči jmenované, že řízení o této druhé žalobě bylo rovněž pravomocně zastaveno (pro zpětvzetí žaloby), a že žaloba v dané věci byla podána dne 9. 8. 2007. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že tato žaloba byla podána po lhůtě stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), z něhož vyplývá, že pokud nájemce nesouhlasí s jednostranným zvýšením nájemného, je oprávněn ve lhůtě tří kalendářních měsíců od doručení oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného. V dané věci tato lhůta marně uplynula dnem 31. 1. 2007; skutečnost, že žalobce podal předtím žalobu vůči správci domu, kterou poté vzal zpět, nemá právní účinky na zachování lhůty. Z těchto důvodů nebylo možné žalobu věcně projednat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č. j. 14 Co 175/2008-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením běhu lhůty dle ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., a otázky včasnosti podané žaloby. Konstatoval, že zákon v některých případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zaniká (tzv. prekluze). Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být v právním předpise stanoveno, zpravidla se používá dovětek „jinak právo zanikne“, ale skutečnost, že jde o lhůtu propadnou lze slovně vyjádřit i jinak (jak bylo v soudní praxi vyloženo např. ohledně lhůt stanovených v ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (nyní §72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jež jsou rovněž lhůtami prekluzívními, přesto že v uvedených ustanoveních není výslovně uvedeno „jinak právo zanikne“). Jazykovým a logickým výkladem ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. lze rovněž dospět k závěru, že lhůta zde uvedená je lhůtou prekluzívní. Potřebný úkon pro uplatnění práva je tedy zapotřebí učinit nejpozději poslední den lhůty, přičemž žaloba musí být podána u soudu (nestačí ji předat poslední den lhůty na poště k doručení); k zániku práva prekluzí, jež nastává ex lege, přihlíží soud z úřední povinnosti. Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že lhůta k uplatnění neplatnosti zvýšení nájemného marně uplynula dnem 31. 1. 2007, neboť žalobce podal žalobu až dne 9. 8. 2007, a že tudíž již nebylo možné přezkoumávat platnost zvýšení nájemného. Námitku žalobce, že lhůta byla zachována, neboť řádně pokračoval v řízení o včas podané žalobě, o níž bylo řízení zastaveno (jelikož v den, kdy ji vzal zpět, zároveň podal žalobu novou), neshledal důvodnou. Uvedl, že uplatnil-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračoval, pak po dobu řízení neběží promlčecí lhůta, nikoliv prekluzívní, přičemž navíc nelze hovořit o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo řízení pro zpětvzetí návrhu zastaveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně dovodil, že lhůta uvedená v ustanovení §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. je lhůtou prekluzívní, a že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že nelze hovořit o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo zastaveno řízení žalobou zahájené; řídil se písemným doporučením soudu, přičemž svým jednáním současně zřetelně naznačil, že má úmysl v zahájeném řízení pokračovat. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že Oznámení neobsahuje zákonem kogentně stanovené náležitosti, navíc je – s ohledem na množství chyb a nepřesností – nejasné a neurčité, a tudíž absolutně neplatné. Nemůže tak způsobit zamýšlené účinky, i kdyby nic nenamítal. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K doplnění dovolání ze dne 11. 2. 2010, jež bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení charakteru lhůty uvedené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Dovolací soud je toho názoru, že jde o otázku zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí 3 kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Citovaný zákon neobsahuje zvláštní úpravu charakteru uvedené lhůty. Jde však nepochybně o předpis občanskoprávní, stanovící postup při určení výše nájemného v nájemních (občanskoprávních) vztazích (srov. jeho ustanovení §1), jehož vydání předpokládá ustanovení §696 obč.zák. Protože občanský zákoník rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzívní, lze o lhůtě uvedené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. uvažovat jen jako o době prekluzívní či době promlčecí, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek z 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1348/96, a z 16. 12. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50/1999 a R 43/2000), dále např. rozsudky z 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1053/98, z 15. 5. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2313/98, a usnesení z 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2674/2006 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 25. 6. 2009, sp. zn. I ÚS 856/09/) vyjádřil právní názor, že stanoví-li zákon v konkrétním ustanovení, že účastník hmotněprávního vztahu může své právo uplatnit u soudu (jiného určeného orgánu) v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit nemůže; jde tedy o lhůtu propadnou, byť není vyjádřena dovětkem „jinak právo zanikne“, když skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak. I když jde o rozhodnutí vztahující se k povaze lhůt upravených v tzv. „restitučních“ předpisech (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), je dovolací soud toho názoru, že obecný závěr v nich přijatý se uplatní – z důvodů níže uvedených – i ve vztahu ke lhůtě upravené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.
Ze znění posléze uvedeného ustanovení se podává, že (nejdříve) uplynutím výše uvedené lhůty vzniká nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a že nájemce (pokud se zvýšením nájemného nesouhlasí) může v této lhůtě podat žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného. Logickým a jazykovým výkladem citovaného ustanovení je možno dovodit, že jediným způsobem, jak lze zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, je podání žaloby v zákonné lhůtě, a že jejím marným uplynutím pak již nájemci vzniká (ze zákona) povinnost platit zvýšené nájemné. Je tedy zřejmé, že se jedná o lhůtu hmotněprávní (je obsažena v hmotněprávním předpisu) a prekluzivní (propadnou). Zároveň je zřejmé, že je-li žaloba na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného podána po uplynutí prekluzívní lhůty, soud ji musí již z tohoto důvodu zamítnout (neboť právo domáhat se neplatnosti zvýšení nájemného zaniklo prekluzí) a nemůže tudíž věcně přezkoumávat platnost oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného.
S přihlédnutím k námitkám žalobce ohledně neplatnosti Oznámení je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem části první zákona č. 107/2006 Sb. (do níž je zařazeno i ustanovení §3 odst. 6) bylo dočasně, na předem stanovenou dobu (srov. §3 odst. 1, §8 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), zasáhnout do nájemních vztahů k bytům prostřednictvím regulace nájemného ve zde vymezených bytech. Již proto je třeba omezit uplatnění žaloby na neplatnost zvýšení nájemného nepřekročitelným časovým rámcem, nehledě na to, že odlišný názor na povahu lhůty stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. by vedl ke stavu právní nejistoty v nájemních vztazích ohledně jednoho z jeho základních prvků, jakým je nájemné, resp. jeho výše.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobu na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, která je podána po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., je třeba zamítnout, aniž je možno se zabývat věcí samou (tj. otázkou platnosti jednostranného zvýšení nájemného), je jeho právní posouzení správné. Námitka dovolatele, že se soud nezabýval tím, zda Oznámení obsahuje zákonem stanovené náležitosti, proto není důvodná.
Pokud dovolatel dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nelze uvažovat o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo zastaveno řízení žalobou zahájené, je třeba konstatovat, že tato výtka je v daném případě irelevantní, neboť – jak ostatně správně konstatoval odvolací soud – otázka řádného pokračování v řízení má vliv na běh toliko promlčecí (nikoliv však prekluzívní) lhůty.
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. března 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu