ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2354.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2354/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně R. K. , bytem v P., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované P. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jiřím Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 13/1083, o zpřístupnění bytu a strpění jeho užívání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 20/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009, 386/2009-114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009, 386/2009-114, v měnícím výroku II. a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zpřístupnila „byt, sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve 4. podlaží v domě P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a strpěla, aby ho užívala za účelem bydlení do zajištění bytové náhrady, která jí byla přisouzena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75, který nabyl právní moci dne 25. října 2005.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) nejprve usnesením ze dne 13. května 2009, č. j. 6 C 20/2007-70, odňal žalobkyni s účinností od 13. května 2009 osvobození od soudních poplatků, které jí přiznal usnesením ze dne 13. června 2007, č. j.
6 C 20/2007-14, a poté rozsudkem ze dne 25. června 2009, č. j. 6 C 20/2007-87, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zpřístupnit žalobkyni předmětný byt a strpět,
aby ho užívala za účelem bydlení do zajištění přisouzené bytové náhrady; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75 (citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2005, č. j. 23 Co 172/2005-116), bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného (tehdy ještě družstevního) bytu žalobkyně a L. K. (bývalého manžela žalobkyně), výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva (Stavebního bytového družstva STAVBAŘ, družstvo, se sídlem v P. – dále opět jen „bytové družstvo“) byl určen L. K. a žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a že žalobkyně v době rozhodování Okresního soudu v Pardubicích v předmětném bytě nebydlela a poté ho užívala pouze k občasnému přespání. Dále zjistil, že L. K. jako převodce a žalovaná jako nabyvatelka uzavřeli dne 23. srpna 2006 dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda o převodu členských práv a povinností“) a že téhož dne uzavřeli dodatek č. 1 k dohodě o převodu členských práv a povinností, jehož podpisem žalovaná mimo jiné stvrdila, že ji L. K. seznámil s obsahem shora uvedeného rozsudku a sdělil jí, že žalobkyni zajistil náhradní byt, který odmítla, a neustále se domáhá užívacího práva k předmětnému bytu, byť v něm nemá žádné věci, nepodílí se na platbách za jeho užívání a bydlení má zajištěno jinde, a že proti ní podal žalobu na určení, že povinnost vyklidit byt, která jí byla uložena zmíněným rozsudkem, není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady. Vzal také za zjištěno, že bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 30. srpna 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu, že smlouvou z téhož dne bytové družstvo převedlo byt do vlastnictví žalované, že žalovaná je tudíž současnou vlastnicí předmětného bytu (bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a že řízení o určení, že povinnost žalobkyně k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, bylo – v důsledku zpětvzetí žaloby L. K. – pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. září 2006, č. j. 10 C 281/2006-28. Učinil rovněž skutkový závěr, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že žalobkyni byl nabídnut jakýkoli byt jako bytová náhrada.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75, který nabyl právní moci dne 25. října 2005, bylo založeno právo žalobkyně předmětný byt užívat do zajištění přisouzené bytové náhrady (v daném případě náhradního bytu), tj. tzv. právo bydlení, jež je obsahově vymezeno ustanovením §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Poté – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99 – rovněž dovodil, že právo na bydlení, založené citovaným rozsudkem, se váže k bytu, který má být vyklizen, nikoli k osobě výlučného nájemce bytu a neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má žalobkyně podle rozsudku právo bydlet. Současně konstatoval, že – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – nelze v daném případě uvažovat o dobrovolném odstěhování žalobkyně z předmětného bytu
a tudíž ani o zániku její vyklizovací povinnosti splněním. Uzavřel, že žalobkyni nadále svědčí právo na bydlení v předmětném bytě do zajištění náhradního bytu a žalovaná má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět, která na ni přešla převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu a trvá bez ohledu na to, že k bytu následně nabyla vlastnické právo. Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009, 386/2009-114, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. května 2009, č. j. 6 C 20/2007-70 (výrok I.) a změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zpřístupnění předmětného bytu a strpění jeho užívání zamítl (výrok II. – dále jen „měnící výrok“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.).
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení výslechem svědka L. K. a přečtením listin předložených tímto svědkem – zjistil rovněž následující skutečnosti. Zástupce L. K. dopisem ze dne 26. ledna 2006 oznámil žalobkyni, že L. K. jí zajistil náhradní byt za neregulované nájemné ve výši 13.000,- Kč, a to „byt o velikosti 2+1, o celkové výměře 74 m2, na adrese P., který je umístěn ve 2 ½ patře“ (dále jen „byt v P.“). Současně jí oznámil, že tento byt si může osobně prohlédnout téhož dne „po místním šetření konaném v 16,30 hod. v P.“ . Požádal ji rovněž o sdělení, zda byt v P. přijímá. Zástupce L. K. pak dopisem ze dne 27. ledna 2006 zástupci žalobkyně oznámil, že předchozího dne chtěl žalobkyni osobně předat nabídku náhradního bytu – bytu v P. a že tuto nabídku žalobkyně odmítla převzít. Současně ho požádal o sdělení, zda žalobkyně byt v Praze 4 přijímá a kdy se dostaví k podpisu nájemní smlouvy. Zástupce žalobkyně dopisem ze dne 10. února 2006 sdělil zástupci L. K., že žalobkyně nabídku bytu v P. neakceptuje jednak proto, že náhradní byt by se měl nacházet ve stejné lokalitě jako předmětný byt, a jednak proto, že není – s ohledem na své příjmy – schopna hradit nájemné v jím uváděné výši.
Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil (byť uvedl, že vzal za prokázáno), že žalobkyni byl zajištěn náhradní byt (byt v P.), který – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – splňoval požadavky kladené na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (§712 odst. 2 obč. zák.).
Poté – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 2217/2002, a z 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 503/2004 – uzavřel, že odmítla-li žalobkyně takto zajištěný náhradní byt, zaniklo její právo na zajištění bytové náhrady splněním podle §559 odst. 1 obč. zák.; žalovaná tudíž již není povinna trpět bydlení žalobkyně v předmětném bytě. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. V dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že jí byla zajištěna přisouzená bytová náhrada ve formě náhradního bytu. V této souvislosti – s poukazem na rozhodnutí uveřejněné pod „R 15/1998“ ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – zdůraznila, že bytovou náhradu lze zajistit předně postupem vyplývajícím ze zákona č. 102/1992 Sb.
a že jinak to může být zpravidla „sepsáním nájemní smlouvy ve prospěch bývalého oprávněného ( správně zřejmě ve prospěch povinného ) … nebo předložením návrhu nájemní smlouvy této osobě, resp. dohodou o skončení nájmu k náhradnímu bytu s odkládací podmínkou“ . Měla rovněž za to, že mezi předpoklady právně relevantní nabídky náhradního bytu patří i tzv. právní volnost náhradního bytu zajištěného zpravidla na dobu neurčitou. Podle jejího mínění je tedy nabídka náhradního bytu právním úkonem, z jehož obsahu musí vyplývat „údaje o tom, že je pro oprávněnou ( správně pro povinnou ) osobu náhradní byt zajištěn“ , přičemž takové náležitosti zpravidla splňuje nájemní smlouva předložená povinnému, z níž vyplývají podstatné údaje o nabízeném bytě a podmínky jeho užívání. K tomu dodala, že takovou nabídku nikdy neobdržela a že z listinných důkazů provedených odvolacím soudem rovněž nic takového nevyplynulo. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud proto nesprávně dovodil, že „nabídka náhradního bytu … je v podstatě neformálním úkonem, kdy zcela postačí oprávněné ( správně povinné ) osobě sdělit, že se na určité adrese nachází byt, který jí může být k dispozici, a pokud má zájem zjistit a ověřit si podrobnosti,
tj. jeho velikost, dispoziční uspořádání, vybavení a právní titul a podmínky užívání, může si takové údaje zjistit sama“ . Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (a v navazujících nákladových výrocích) zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku (jeho výroku), jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že – vzhledem ke skutečnostem zjištěným při doplnění dokazování v odvolacím řízení – byl dovolatelce zajištěn náhradní byt.
Podle §712 odst. 6 věty před středníkem obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna.
Pro úplnost je zapotřebí už na tomto místě připomenout, že má-li účastník byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, svědčí mu podle §712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady a účastník stojící proti němu (účastník,
v jehož prospěch bylo rozhodnuto o vyklizení, resp. jeho právní nástupce) má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět. Obsahově je uvedený vztah vymezen ustanovením §712a obč. zák.
Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
19. srpna 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněné pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že jestliže oprávněný při soudním výkonu rozhodnutí vyklizením bytu tvrdí, že bytovou náhradu pro povinného zajistil sám, nemusí se obracet na obec se žádostí o zajištění bytové náhrady podle zákona č. 102/1992 Sb., ale musí toto zajištění náhrady doložit věrohodným způsobem. Lze tak učinit např. doložením prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněném pod č. 15 v sešitě 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. v rozhodnutí, na které v dovolání odkázala dovolatelka), a přihlásil se k nim např. i v usneseních z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 1518/2001,
z 24. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1356/2003, z 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 431/2005, a z 14. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 3619/2007. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v projednávané věci a dodává, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro nějž by tyto názory nebyly využitelné i ve sporu o žalobě, kterou se osoba, jíž po skončení nájemního poměru k bytu svědčí podle §712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, domáhá zpřístupnění bytu a strpění jeho užívání.
S přihlédnutím k uvedené judikatuře lze konstatovat, že pouhé písemné oznámení zástupce L. K. (učiněné dopisy z 26. a 27. ledna 2007 adresovanými dovolatelce, resp. jejímu zástupci), že L. K. zajistil dovolatelce jako náhradní byt (nájemní) byt v Praze 4, není způsobilým průkazem toho, že jí byl zajištěn náhradní byt ve smyslu §712 odst. 6 obč. zák. Uvedené oznámení totiž věrohodným způsobem nedokládá, že dovolatelka vskutku měla objektivní příležitost uzavřít smlouvu o nájmu bytu v Praze 4, neboť nejde alespoň o příslib vlastníka bytu v P., resp. domu, v němž se uvedený byt nachází, že s dovolatelkou uzavře nájemní smlouvu k tomuto bytu. Právní posouzení věci nelze pokládat za správné, jestliže ze skutečností zjištěných v odvolacím řízení odvolací soud (předběžně) dovodil, že dovolatelce byl zajištěn náhradní byt. Pro úplnost zbývá dodat, že nelze-li na takto zjištěném skutkovém základě učinit závěr, že dovolatelce byl zajištěn náhradní byt, je – logicky vzato – nerozhodné, zda byt v P. splňoval požadavky kladené na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem
o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v souvisejících nákladových výrocích III. a IV. a současně mu věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu