ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2408.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2408/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce Ing. P. Ch. , bytem P., zastoupeného JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti žalované L. M. , bytem P., zastoupené JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem Praha 1, Uhelný trh 9, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 135/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č.j. 62 Co 620/2007-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 62 Co 620/2007-205, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 7 C 135/2000-133 (poté, co jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2003, č. j. 7 C 135/2000-86, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 62 Co 116/2004-97, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté, co usnesením ze dne 10. 11. 2004, č. j. 7 C 135/200-104, rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s Ing. P. Ch. namísto původní žalobkyně Bc. O. K.), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 10, I. kategorie, o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, ve IV. podlaží domu v P., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalovaná, nájemkyně předmětného bytu, jej neužívala od poloviny roku 1998 do poloviny roku 2001, a to z důvodu provozování chovné stanice psů (oprávnění Českomoravské kynologické unie k jejímu provozování získala v červenci 1998, živnostenské oprávnění pro tuto činnost nebylo vyžadováno), že ji provozovala v nemovitosti (rodinný dům a zahrada) v K., kterou jí umožnil užívat její obchodní partner Ing. S., do níž si přestěhovala část svého nábytku, že od poloviny roku 1999 byla nutná její každodenní přítomnost v chovné stanici s ohledem na březost feny a následnou péči o narozená štěňata, že poblíž K. nastoupila do zaměstnání, jež však ukončila ve zkušební době z důvodu nedostatku času na práci v chovné stanici, že v polovině roku 2001 přemístila chovnou stanici do objektu v L., kde je dopravní spojení z P. výhodné (na rozdíl od problematického spojení do K.), a že od té doby již předmětný byt opět užívá. Nebylo naopak prokázáno, že se přestěhovala do K. s úmyslem zdržovat se tam trvale. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) nebyl naplněn, neboť žalovaná sice v předmětném období byt řádně neužívala, avšak z vážného důvodu spočívajícího v provozu chovatelské stanice psů, jež vyžadovala její každodenní přítomnost v místě, kam bylo z jejího bydliště obtížné dopravní spojení. Nepovažoval za relevantní, že provozování chovné stanice psů není podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a živnostenského zákona, neboť žalovaná touto činností nepochybně sledovala ekonomický prospěch, přičemž chovatelská stanice byla registrována Českomoravskou kynologickou unií. Zároveň konstatoval, že „rozhodnutí ve věci není v rozporu s dobrými mravy“ podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce a odvolání žalované (směřujícímu proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně), Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 62 Co 620/2007-205 (poté, co jeho měnící rozsudek ze dne 2. 4. 2008, č. j. 62 Co 620/2007-154, byl k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2010, č. j. 26 Cdo 2756/2009-187, a věc mu byla se závazným právním názorem vrácena k dalšímu řízení), opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalované povinnost vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná ke dni doručení výpovědi byt dlouhodobě neužívala, neboť se zdržovala od července 1998 v nemovitosti v K., kde zřídila a provozovala chovnou stanici psů, že tento stav trval až do poloviny roku 2001, kdy se do předmětného bytu (poté, co byla podána žaloba) vrátila. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 226/2000, a sp. zn. 26 Cdo 287/2003), vymezující příkladmo vážné důvody neužívání bytu, a zdůrazňující (R 62/1968 a rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 637/2009), že vážnost důvodů neužívání bytu je nutno posuzovat vždy především z objektivního hlediska. Vyjádřil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že žalované v neužívání bytu bránily vážné důvody. Poukázal přitom na to, že „žalovaná zahájila provoz chovné stanice v červenci 1998 a až v říjnu 1999 se její feně narodila štěnata, … ke dni doručení výpovědi došlo pouze k jednomu vrhu štěnat, takže je zřejmé, že případné finanční prostředky, které z prodeje … mohla získat, by v žádném případě nemohly stačit k její obživě“. Toho si žalovaná „nepochybně musela být vědoma“, o čemž svědčí i to, že v K. nastoupila do zaměstnání, kterého však musela z důvodu péče o psy zanechat ve zkušební době. Odvolací soud dále provedl vlastní rekapitulaci právního názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v jeho rozhodnutí, kterým zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu v dané věci a uzavřel, že „provozování chovné stanice se v daném případě ani okrajově neblíží výkonu zaměstnání a ani podnikání, jednalo se v podstatě jen o zájmovou činnost žalované, kterou nelze vykládat k tíži žalobce jako pronajímatele“. Zaujal názor, že v dané věci byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a na základě toho opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím rozhodnutí byl pro odvolací soud závazný a uvádí, že „je otázkou, do jaké míry respektování závaznosti … dostál …“. Namítá, že odvolacímu soudu se „..jediný vrh štěnat v okamžiku výpovědi jeví jako projev nedostatečné výdělkové aktivity a nepravidelného příjmu a tím pádem dovozuje, že nemůže jít o činnost na úrovni zaměstnání a že tudíž požadavek závažnosti důvodu neužívání bytu není dán“. Dovolatelka má za to, že změnou umístění chovné stanice, což jí umožnilo byt opět plně užívat, bylo prokázáno, že jeho neužívání bylo dočasné a odvislé na podmínkách, které jí v tom bránily; nyní byt již deset let nepřetržitě užívá. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že řízení není postiženo tzv. vadou řízení, vyvracel argumenty dovolatelky a navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení stanovené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
I když dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze její dovolací námitky – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jež ostatně výslovně uplatňuje.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce byt bez vážných důvodů neužívá a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (resp. §711 odst. 2 písm. d/ občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.) ustálena. Pro stručnost odkazuje v tomto směru dovolací soud na svůj zrušující rozsudek ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2756/2009 (uveřejněný pod C 8714 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), vydaný v souzené věci a na rozhodnutí v něm citovaná.
V odůvodnění označeného rozhodnutí je (na rozdíl od formulací uváděných v napadeném rozsudku) uvedeno, že: „v projednávané věci odvolací soud – vycházeje ze skutkového závěru, že žalovaná byt neužívala z důvodu provozování chovné stanice psů, jenž nebyl dovoláním zpochybněn – dovodil, že takový důvod nelze považovat za vážný důvod pro neužívání bytu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Dovolací soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Provozování chovné stanice mimo obec, v níž se nachází předmětný byt, se svým charakterem blíží výkonu zaměstnání, neboť již z povahy provozování chovné stanice je zřejmé, že se nejedná jen o zálibu, ale o činnost, z níž její provozovatel očekává určitý finanční prospěch. Pokud tedy odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že výpovědní důvod je naplněn, pak nelze mít za to, že vymezil hypotézu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. způsobem odpovídajícím shora uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu“.
Na uvedeném právním názoru, tj. že za vážný důvod pro neužívání bytu lze považovat též provozování chovné stanice psů mimo obec, v níž se nachází byt, jehož nájem je vypovídán, setrvává dovolací soud v souzené věci i nadále.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od tohoto závazného právního názoru (resp. od jeho odůvodnění) odchýlil, a označenou činnost provozovanou žalovanou, redukoval toliko na otázku, jakého v ní dosáhla faktického příjmu (zisku). Tato skutečnost však nemůže být pro její posouzení jako činnosti blížící se svým charakterem výkonu zaměstnání, resp. podnikání, rozhodná. Ostatně v běžném životě nejsou vyloučeny situace, kdy se očekávaný finanční prospěch z výdělečné činnosti nedostaví.
Odvolací soud pochybil i v tom, že zcela pominul další okolnost významnou pro posouzení naplněnosti daného výpovědního důvodu (viz judikatura citovaná v označeném rozhodnutí dovolacího soudu), a to skutečnost, že u žalované šlo o stav, kdy byt nebyl užíván dočasně, a že učinila kroky (změna umístění chovné stanice) směřující k tomu, aby se do bytu opět vrátila a řádně jej užívala k bydlení.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. V něm bude vázán právním názorem , který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu