ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2555.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2555/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzohohaté ve věci žalobkyně MUDr. R. V., zastoupené JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 47, proti žalovanému Ing. N. P. , o užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 28 C 102/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č.j. 19 Co 511/2008-412, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 19 Co 511/2008-412, potvrdil rozsudek ze dne 2. 7. 2008, č.j. 28 C 102/2003-373, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je oprávněna v bytě č. 36, o velikosti 4+1, ve 12. podlaží domu č. v D. ulici v P. 4 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), užívat pokoje o rozloze 9,24 m2 a 12,25 m2 nacházející se po vstupu do bytu vchodovými dveřmi vpravo, s právem mít od dveří od těchto pokojů klíče, a žalovaný je oprávněn výlučně užívat pokoje o rozloze 16,18 m2 a 8m2, nacházející se po vstupu vchodovými dveřmi do bytu vlevo s tím, že příslušenství bytu, tj. chodbu, WC, koupelnu a kuchyň budou žalovaný a žalobkyně užívat společně, a rozhodl o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za rozhodující otázku, zda trvá společný nájem účastníků k předmětnému bytu, či zda v důsledku skutečnosti, že žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, se výlučným nájemcem ve smyslu §707 odst. 1 ve spojení s §708 občanského zákoníku (ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. - dále jen „obč.zák.“) stal žalovaný. V tomto směru se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními, že žalobkyně opustila byt v roce 1996 bez donucení, že v té době měla známost s M. Ž., že po odchodu z bytu svou bytovou potřebu uspokojovala v domě svého otce, kde měla k dispozici tři místnosti s příslušenstvím, a že do předmětného bytu se snažila opět vrátit až po několika letech, jakož i s jeho názorem, že nebylo prokázáno jí tvrzené fyzické násilí ze strany žalovaného před jejím odchodem. K námitce žalobkyně, kterou vytýkala soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz trestním spisem týkajícím se trestního stíhání žalovaného pro její (údajné) napadení v říjnu 1995, konstatoval, že uvedené jednání (které ostatně jako trestný čin nebylo prokázáno), nemohlo být důvodem opuštění společné domácnosti s ohledem na časové souvislosti (sama žalobkyně tvrdila, že k němu došlo v roce 1995 a že z bytu odešla až v roce 1998 /soud prvního stupně zjistil, že se tak stalo v roce 1996/). Přisvědčil i názoru soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně, která se snažila do bytu vrátit až několik let poté, co jej opustila a svou bytovou potřebu plnohodnotně uspokojovala v domě svého otce, se jeví jako spekulativní. Jeho (skutkový) závěr, že žalobkyně, jež v době odchodu ze společné domácnosti měla známost s M. Ž., kterou nemohla realizovat v předmětném bytě, opustila byt ve snaze řešit své osobní a manželské problémy, je tak správný. Vzhledem k tomu, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní se stal výlučným nájemcem bytu žalovaný (§707 odst. 1 ve spojení s §708 obč.zák.), odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývala, a uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soud prvního stupně (odvolací soud) neprovedl důkaz trestním spisem soudu prvního stupně sp.zn. 2 T 116/1996, případně alespoň jednotlivými rozhodnutími v uvedené věci, neboť tyto důkazy prokazují násilné jednání žalovaného vůči ní, resp. ve spojení s ostatními důkazy přinejmenším skutečnost, že vztahy mezi účastníky byly vyhrocené a že neopustila společnou domácnost dobrovolně. Vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neprovedl i řadu dalších důkazů jí navržených (zejména výslechy svědků). Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v závěru soudů obou stupňů (který učinily i v důsledku neprovedení výše uvedených důkazů), že dobrovolně opustila společnou domácnost, přestože zároveň konstatovaly, že důvodem odchodu byly vypjaté vztahy účastníků, resp. snaha řešit její osobní a manželské problémy. Uvedený závěr je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1980/97, z něhož vyplývá, že je-li důvodem odchodu snaha předejít manželským neshodám, pak opuštění společné domácnosti nelze označit za svobodné. Poukazuje na to, že existence manželských neshod a fyzického násilí byla (i přes neprovedení důkazu výše uvedeným trestním spisem) prokázána jinými důkazy, zejména výpověďmi svědků (otce žalobkyně, MUDr. K., Mgr. B.) a předloženými listinami (úředními záznamy, zprávou městské části Praha 11 ze dne 20. 3. 1996). Dále vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jejím námitkám, jež v dovolání současně rozvádí. Na základě uvedeného pak dovozuje, že její odchod z bytu v roce 1996 nelze hodnotit jako trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu §707 a 708 obč.zák., neboť jej opustila po předchozím fyzickém násilí a dlouhodobých manželských neshodách, že tento právní úkon tak nemohl být uskutečněn svobodně ve smyslu §34 obč.zák. a nemohlo dojít k zániku společného nájmu účastníků. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání, v němž obsáhle vyvracel dovolací námitky, navrhl, aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o otázku jejího opuštění společné domácnosti vedené s žalovaným. Její výtky však ve skutečnosti směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že společnou domácnost opustila dobrovolně, resp. proti hodnocení důkazů. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Pokud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1980/97, je třeba podotknout, že z něj mimo jiné vyplývá, že i v případě, kdy mezi manžely docházelo k neshodám, může být skutečným a svobodným motivem opuštění společné domácnosti jiná příčina. Námitkou, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud, neprovedl důkaz trestním spisem sp.zn. 2 T 116/1996 a další jí navržené důkazy a že nepřihlédl k jejím (výše uvedeným) tvrzením, dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu