ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2706.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2706/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ P. T. a b/ J. T. , zastoupených JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Gen. Svobody 788, proti žalovanému J. D., DiS , zastoupenému Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Koněvova 128/1715, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 353/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č. j. 21 Co 21/2010-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 8 C 353/2009-31, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 18. května 2009 z nájmu žalobců k „bytu 2+1 o celkové výměře 61 m2, v prvém poschodí domu č. p. 10, Masarykovo náměstí, v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j. 21 Co 21/2010-52, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (dále jen „nákladový výrok“).
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) dal žalobcům (společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 18. května 2009 (dále jen „výpověď ze dne 18. května 2009“, resp. „výpověď“), kterou žalobci převzali dne 20. května 2009, a že ve výpovědi uplatnil výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jenž skutkově vymezil tak, že „přes opakované žádosti a návštěvy neumožnili provedení rekonstrukce a nátěru oken“ . Dále zjistil, že v listopadu a v prosinci 2008 žalovaný vyzval žalobce k tomu, aby jemu, resp. najatým řemeslníkům zpřístupnili byt za účelem nátěru oken, a že žalobci tyto výzvy nevyslyšeli s odůvodněním, že pro takové práce není vhodné roční období. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V této souvislosti oba soudy sice konstatovaly, že žalobci porušili povinnost (vyplývající z nájmu předmětného bytu) zpřístupnit byt žalovanému za účelem oprav v bytě – nátěru oken (§692 odst. 1 obč. zák.). Podle jejich názoru však nešlo o hrubé porušení uvedené povinnosti, a to právě vzhledem k nevhodně zvolenému ročnímu období (zima roku 2008) k provedení zmíněné opravy; jestliže totiž měl být zamýšlený nátěr oken realizován v zimním období, mohli by žalobci po tuto dobu užívat byt jen s obtížemi, což významně snižuje intenzitu porušení jejich povinnosti ve smyslu §692 odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že nebyl-li naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., je výpověď ze dne 18. května 2009 pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) – směřuje nejen proti potvrzujícímu výroku, ale též proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Dovolatel však přehlédl, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku pak není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. především nemohou založit výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tyto vady dovolatel uplatnil námitkou, že „odvolací soud … pochybil, neboť pominul svou zákonnou povinnost vypořádat se s podstatou odvolání, tj. s odvolacími argumenty odvolatele“ . Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však takto nastolená otázka k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. V daném případě proto nelze přihlížet (§237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.) k okolnostem uplatněným – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. k okolnostem, jimiž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom nelze ani přehlédnout, že alespoň zčásti dovolatel nepřípustně uplatnil tzv. „skutkové novoty“; v dovolacím řízení však platí (podle §241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Potvrzující výrok napadeného rozsudku je založen především na (předběžném) právním názoru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. nebyl – se zřetelem k okolnostem daného případu – naplněn.
Dovolací soud především konstatuje, že pro účely posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., půjde-li o jiná porušení povinností nájemcem, než jaká jsou explicitně vyjádřena v příkladném výčtu uvedeném v citovaném ustanovení, je i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních názorů, z nichž odvolací soud vycházel při řešení otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., a sice že žalobci porušili povinnost zpřístupnit byt žalovanému za účelem oprav v bytě (nátěru oken) a že tato povinnost pro ně vyplývá z nájmu předmětného bytu (z ustanovení §692 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud z nich proto vychází. Posléze uvedený právní názor je ostatně v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 787/2006, a ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 2573/2008), která dovodila, že mezi povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu náleží rovněž povinnost poskytnout pronajímateli součinnost potřebnou k odstranění zjištěné závady v bytě (§692 odst. 1 obč. zák.).
V rozhodovací praxi soudů není pochyb ani o tom, že mezi další povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu lze nepochybně zařadit jeho povinnost užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně (srov. §689 obč. zák.), povinnost oznámit pronajímateli potřebu oprav v bytě a umožnit jejich provedení (§692 odst. 1 obč. zák.), povinnost odstranit závady a poškození, které v domě způsobil (srov. §693 obč. zák.), povinnost umožnit pronajímateli kontrolu, zda je předmět nájmu řádně užíván (srov. §665 odst. 1 věta druhá obč. zák.), a nepochybně i povinnost dodržovat při užívání bytu obecně platné protipožární předpisy a hygienické normy a že porušení těchto povinností lze podle okolností případu považovat za porušení povinností nájemce zakládající nyní výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3350/2006). Nadále přitom platí, že k hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude ani okolnost, zda nájemce svým jednáním porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004 (ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 6. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 255/05).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. v souladu s citovanou judikaturou; výrazem standardní soudní praxe je tedy jeho právní názor, že porušení povinnosti žalobců ve smyslu §692 odst. 1 obč. zák. nelze – vzhledem k okolnostem daného případu – kvalifikovat jako „hrubé“, jinak řečeno nedosáhlo intenzity porušení „hrubého“ ve smyslu §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo proti dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto. Náklady, které žalobcům vznikly v souvislosti s písemným advokátním vyjádřením k dovolání, nebyly (s přihlédnutím k obsahu vyjádření) posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolateli (stručnost a obecnost vyjádření, které nereagovalo na konkrétní dovolací námitky a především odkazovalo na správné závěry soudů obou stupňů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu