ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3252.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3252/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalovaným 1/ V. V. a 2/ Mgr. L. V. , zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 117/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 51 Co 601/2008-112, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.180,- Kč k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. července 2008, č. j. 19 C 117/2006-82, vyhověl žalobě a povolil obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 301/2003. V uvedené věci se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 1.080.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady ušlého zisku a řízení v této věci bylo skončeno zamítavým (pravomocným) rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 7 C 301/2003-137, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 8. června 2005, č. j. 15 Co 148/2005-167 (dále též jen „potvrzující rozsudek odvolacího soudu“). Již na tomto místě je zapotřebí dodat, že dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího ze dne 18. října 2006, č. j. 28 Cdo 2940/2005-229.
K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 51 Co 601/2008-112, citované (vyhovující) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že v dané věci nejsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení. V této souvislosti především dovodil, že žaloba na obnovu řízení směřovala proti nezpůsobilému předmětu, tj. pouze proti zamítavému rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 7 C 301/2003-137, a nikoli (též) proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2005, č. j. 15 Co 148/2005-167; zde uvedl, že nelze účinně obnovit řízení jen před soudem prvního stupně, není-li současně obnoveno odvolací řízení, v němž byla věc meritorně zkoumána, neboť pak by zůstalo neodstraněno rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto zdůraznil, že žalobě na obnovu řízení nebylo možné vyhovět také proto, že usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, č. j. 28 Cdo 2940/2005-229, jež žalobkyně označila v žalobě za důvod obnovy řízení (ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř. před novelou“), není rozhodnutím, které by pro ni mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Kromě toho uvedl, že k dalším důvodům obnovy řízení (konkrétně ke kupní smlouvě ze dne 20. července 1999 a k rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 27. května 2008, č. j. 15 C 325/2001-348) nemohl přihlédnout. Podle jeho názoru proto, že žalobkyně je uplatnila až u jednání před soudem prvního stupně dne 9. července 2008 (podáním ze dne 4. července 2008), tj. uplatnila je nepřípustně až po uplynutí tříměsíční (subjektivní) lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, po kterou lze měnit důvody obnovy (§232 odst. 2 o. s. ř. před novelou) a která v daném případě počala běžet dne 15. listopadu 2006, kdy se žalobkyně (podle vlastních tvrzení) dozvěděla o (původním) důvodu obnovy řízení (o usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, č. j. 28 Cdo 2940/2005-229); důkaz kupní smlouvou ze dne 20. července 1999 byl nadto proveden již v řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhala, a nejde proto o důkaz ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. před novelou. Nakonec také dovodil, že žaloba na obnovu řízení „se pojí pouze s možností dosáhnout nápravy neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu v pravomocně skončené věci prostřednictvím nových skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, ne však nápravy případného pochybení při právním posouzení věci …“. V poměrech posuzované věci se uvedené teze podle jeho názoru projeví tak, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, č. j. 28 Cdo 2940/2005-229 (a stejně tak rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 27. května 2008, č. j. 15 C 325/2001-348 /ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2009, č. j. 51 Co 509/2008-445/) nemohou být rozhodnutími, které má na mysli ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. před novelou. Je tomu tak proto, že v těchto rozhodnutích jde pouze o odlišné právní názory (ohledně předběžné otázky) na základě stejného skutkového stavu věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. V dovolání zejména obsáhle vyvracela správnost právních názorů, které soudy zaujaly ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 301/2003. Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu především namítla, že žalobou na obnovu řízení napadla jak zamítavý rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 7 C 301/2003-137, tak potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2005, č. j. 15 Co 148/2005-167. V této souvislosti uvedla, že podanou žalobou sledovala obnovu celého řízení sp. zn. 7 C 301/2003, tj. řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem, neboť „přece nelze obnovit řízení jen před okresním soudem“ . Dodala, že tak to uvedla i při jednání před soudem prvního stupně. To, že žalobou na obnovu napadla rovněž potvrzující rozsudek odvolacího soudu, podle jejího názoru vyplývá také z jejího vyjádření, že „rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá, jelikož bylo zrušeno NS ČR v Brně usnesením č. j. 28 Cdo 2940/2005-229 ze dne 18. 10. 2006“ . Uvedeným „zrušením“ měla totiž na mysli, že v citovaném usnesení dovolací soud dovodil, že „nájemní smlouvy jsou platné, nikoliv neplatné, jak tvrdil krajský soud“ v potvrzujícím rozsudku; potvrzující rozsudek odvolacího soudu tudíž nebyl zrušen, nýbrž bylo „zrušeno“ „jen jeho rozhodnutí v odůvodnění usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto“ . Dále namítla, že důvodem pro obnovu řízení bylo její „tvrzení …, že žalovaní se nemohli na základě kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1999 sukcedovat do postavení pronajímatele“ , a tudíž „důvod pro obnovu řízení nebyl uplatněn až po tříměsíční lhůtě, ale byl po tříměsíční lhůtě v řízení č. j. 15 C 325/2001 dne 27. 5. 2008 prokázán, to znamená, že důvod nebyl … měněn“ . V této souvislosti rovněž zdůraznila, že pokud měl odvolací soud za to, že nejde o novou skutečnost, jelikož uvedené tvrdila již v původním řízení, tak „to sice tvrdila, ale soudy k tomuto tvrzení vůbec nepřihlížely a ani jako otázkou předběžnou se s tímto v původním řízení nevyrovnaly…“ . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právními názory odvolacího soudu. Uvedli, že „po obsahové stránce je dovolání žalobkyně vymezeno tak, že se v podstatě jedná o revizi právního posouzení obnovované věci, která však nemůže být předmětem obnovy řízení“ . Zdůraznili, že v řízení o obnovu musí být zkoumáno především splnění podmínek, za nichž lze obnovu řízení povolit, přičemž měli za to, že v souzené věci „podmínky pro obnovu řízení nejsou dány“ . Proto navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. postupoval v odvolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen „o. s. ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat zásadně z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že uplatněné dovolací námitky lze z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka zpochybnila mimo jiné i správnost právního názoru, že žaloba na obnovu řízení „se pojí pouze s možností dosáhnout nápravy neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu v pravomocně skončené věci prostřednictvím nových skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, ne však nápravy případného pochybení při právním posouzení věci …“.
Uvedený právní názor odvolacího soudu odpovídá tradičnímu pojímání žaloby na obnovu řízení jako mimořádného opravného prostředku upraveného již v zákoně č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), kterým se v Čechách a na Moravě spravovalo civilní sporné řízení až do 31. prosince 1950. Obnovu řízení připouštěl i občanský soudní řád z roku 1950 a od 1. dubna 1964 ji připouští i nyní účinný občanský soudní řád. V uvedených právních úpravách byla a je žaloba na obnovu řízení chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, jak dovodil odvolací soud. Přitom podstatné pro rozhodnutí ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. před novelou (i o. s. ř.) je, že toto rozhodnutí má významnou vypovídací hodnotu z hlediska skutkového stavu, který byl zjištěn v původním řízení, a to v tom smyslu, že původně zjištěný skutkový stav zásadním způsobem mění. Rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. před novelou však není rozhodnutí, v němž byla na základě stejného skutkového stavu jinak posouzena otázka, která má v řízení – jako v daném případě – povahu otázky předběžné.
V projednávané věci nemohou být rozhodnutími ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. před novelou rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, č. j. 28 Cdo 2940/2005-229, a ani rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 27. května 2008, č. j. 15 C 325/2001-348, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2009, č. j. 51 Co 509/2008-445. Je tomu tak proto, že v těchto rozhodnutích šlo pouze o odlišné právní názory (ohledně předběžné otázky) na základě stejného skutkového stavu věci. Lze uzavřít, že v tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost jednoho z více právních názorů, na nichž odvolací soud založil své měnící (zamítavé) rozhodnutí, je – logicky vzato – nerozhodné, zda jsou správné další závěry o tom, že žaloba na obnovu řízení v dané věci směřovala proti nezpůsobilému předmětu a že další důvody obnovy řízení dovolatelka uplatnila až po uplynutí tříměsíční (subjektivní) lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, po kterou lze měnit důvody obnovy (§232 odst. 2 o. s. ř. před novelou). Na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení podané v souzené věci to totiž nemůže mít vliv. Za této situace se dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – již těmito otázkami nezabýval.
Z řečeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.550,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.030,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 2. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu