ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3421.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3421/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce „ Merhautova 18 Brno, bytové družstvo“ , se sídlem Brno, Merhautova 18, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou se sídlem Brno, Zelný trh 12, o vyklizení bytu , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 388/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2009, č. j. 19 Co 506/2007-163, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2010, č. j. 19 Co 506/2007-195, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem Brno, Koliště 55, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2007, č. j. 54 C 388/2004-111, ve znění opravných usnesení ze dne 13. 7. 2010, č. j. 54 C 388/2004-189, a ze dne 20. 7. 2010, č.j. 54 C 388/2004-199, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit byt č. 5, II. kategorie, o velikosti 2+1 v III. podlaží domu č.or. na ulici M. v B., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, popř. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že původní nájemkyní předmětného bytu byla I. P., babička žalovaného, která zemřela dne 19. 6. 1998, že v evidenčním listu k bytu ze dne 5. 2. 1997 byl kromě ní uveden i žalovaný, který byl na adrese předmětného bytu rovněž hlášen k trvalému pobytu, že nemá vlastní byt a že právní předchůdce žalobce statutární město Brno, městská část Brno-sever nevyhověl jeho žádosti ze dne 17. 8. 1998 o přechod nájmu bytu. Dále vzal (ze svědeckých výpovědí L. P., matky žalovaného a jeho tety M. Č.) za prokázáno, že žalovaný (narozený v roce 1982) se odstěhoval od svých rodičů a bydlel se svou babičkou v předmětném bytě, kde měl rovněž své osobní věci, a pouze ve výjimečných případech přespával u svých rodičů. Naopak jako účelové vyhodnotil tvrzení ostatních svědků, bydlících v předmětném domě, že žalovaný u své babičky nikdy nebydlel, že se o ní nestaral a nezajišťoval její návštěvy u lékaře; konstatoval, že uvedené výpovědi jsou ovlivněné situací v domě, kdy vztahy mezi žalovaným a ostatními nájemci se vyhrotily v souvislosti s neuznáním přechodu nájmu právním předchůdcem žalobce a jednáním Družstva, jež bylo ochotno nájem bytu žalovanému přenechat po složení finanční částky, přičemž žalovaný, resp. jeho rodiče složili pouze její část a v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp.zn. 33 C 93/2006 se domáhají jejího vrácení. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný žil se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt; splnil tak podmínky pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č.j. 19 Co 506/2007-163, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2010, č. j. 19 Co 506/2007- 195, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, změnil jej i ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co dle §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval dokazování svědeckými výpověďmi, vzal – na rozdíl od soudu prvního stupně – za prokázáno, že žalovaný se svou babičkou v předmětném bytě trvale nebydlel. Vycházel přitom především ze svědeckých výpovědí R. R., M. S. a J.. Z. (dříve P.), neboť měli přímé informace z domu a ze spisu nevyplynulo, že by měli jakýkoliv osobní zájem na výsledku sporu. Ten byl naopak zcela zřejmý u svědkyně L. P., matky žalovaného, navíc i ona ve své výpovědi uváděla, že žalovaný přespával i doma a u babičky spal někdy jen 2x v týdnu. Obdobně měla zájem na výsledku sporu i teta žalovaného M. Č., přičemž ani její výpověď příliš nepotvrzovala stálost a trvalost jeho soužití s babičkou. Odvolací soud konstatoval, že lze věřit, že žalovaný měl babičku rád, v rámci svých možností daných školou, zájmy i věkem (v době její smrti mu bylo 16 let a 4 měsíce) jí pomáhal, docházel za ní, měl tam i nějaké věci a občas tam i přespal, což však nepředstavuje vedení společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný nevedl se svou babičkou v den její smrti společnou domácnost, nepřešlo na něj právo nájmu předmětného bytu, který tak užívá bez právního důvodu, a žaloba na vyklizení je dle §126 obč.zák. důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaný odvozoval své právo užívat byt od skutečnosti, že na něj přešel jeho nájem, jsou okolnosti, které nastaly po smrti jeho babičky (tj. jaké byly vztahy účastníků, zda žalovaný byt po smrti své babičky užíval) zcela nepodstatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Konstatuje, že řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která spočívá v tom, že žaloba byla podána subjektem, který neexistuje (M. 18, bytové družstvo), jež je uveden i v rozsudcích soudů obou stupňů a že je tak dán nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. Dále odvolacímu soudu vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že „žalovanému odepřel právo na podání odvolání … a prakticky celé řízení, které bylo konáno před soudem prvního stupně zopakoval“. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť prokázal, že splnil podmínky pro přechod nájmu ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák., když žil se svou babičkou v předmětném bytě a nemá vlastní byt. Popisuje jejich soužití a podrobně se vyjadřuje k jednotlivým svědeckým výpovědím. Domnívá se (na rozdíl od odvolacího soudu), že je důležité, jak se k němu po smrti babičky chovali ostatní nájemci bytů v domě; jejich chování je třeba hodnotit z hlediska dobrých mravů, přičemž zásadní je i skutečnost, že žalobce mu zadržuje částku 205.702,30 Kč. Výpovědi svědků R. R., M. S. a J.. Z. (dříve P.) považuje za účelové, neboť uvedení jako členové Družstva a nájemci bytů mají zájem na tom, aby byt byl volný a Družstvo jej mohlo nabídnout k prodeji za tržní cenu, z níž by pak mohly být provedeny opravy domu, na které jeho členové nemají peníze. Nesprávné právní hodnocení spatřuje i v posouzení otázky sporu vedeného u soudu prvního stupně pod sp.zn. 33 C 93/2006 a podání trestního oznámení ve věci manipulace Družstva s částkou 205.705,30 Kč. Namítá, že jednání žalobce, jež mu přislíbil, že po zaplacení výše uvedené částky se stane členem Družstva, avšak po jejím složení k jeho přijetí za člena nedošlo, je v rozporu s dobrými mravy. Na závěr uvádí, že o skutečnosti, že sdílel se svou babičkou do její smrti společnou domácnost mohou svědčit v dovolání uvedení svědci. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a vyvracel dovolací námitky. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Dovolatel svou námitkou, že žaloba byla podána subjektem, který neexistuje, uplatňuje tzv. zmatečností vadu dle §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (nikoliv vadu řízení ve smyslu §241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Je pravdou, že žalobce nebyl v žalobě ani v rozsudcích soudů obou stupňů označen zcela v souladu se svou firmou zapsanou v obchodním rejstříku, nicméně se správně uvedeným identifikačním číslem, přičemž v průběhu řízení nebylo sporu o tom, kdo vystupuje na straně žalobce, ani žalovaný tuto skutečnost dříve než v dovolání nezpochybňoval. Ostatně nepřesnost v označení žalobce v rozsudcích již byla napravena v souladu s ustanovením §164 o.s.ř. opravnými usneseními výše uvedenými. Nelze tedy dovodit, že by na straně žalobce vystupoval subjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení a že by tak byla dána zmatečnostní vada podle §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Rovněž tak řízení netrpí vadou ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. spočívající dle dovolatele v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť ten naopak postupoval zcela v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř. a řádně zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, jelikož měl za to, že na jejich základě je možno dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Jiné vady dovolatelem namítány nebyly a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Ostatní námitky dovolatele (přestože výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) pak obsahově naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů (výpovědí svědků), z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení splnění podmínek pro přechod nájmu bytu dle §706 odst. 1, věty první obč.zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení existence společné domácnosti se svou babičkou ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud - s přihlédnutím k obsahu spisu - shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatel výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá pouze jako důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka nesprávného skutkového zjištění dovolacím důvodem shledána důvodnou, nelze dovodit nesprávnost právního posouzení. Nedostatek věcné legitimace dovolatel vyvozoval toliko z nepřesného označení žalobce, nenamítal, že by žalobce (byť ne zcela správně označen) nebyl nositelem tvrzeného hmotného práva (tj. vlastnického práva k předmětného bytu).
Vzhledem k tomu, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), nepřihlížel dovolací soud k důkazním návrhům učiněným v dovolání.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu