ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3570.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3570/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíně Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. A. , zastoupené Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému P. G., zastoupenému Mgr. Štěpánem Krtkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Lidická 10, o nahrazení souhlasu k uzavření smlouvy o dodávce elektřiny a povinnosti strpět uzavření smlouvy o odběru zemního plynu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 5/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2009, č. j. 9 Co 96/2007-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Karla Horáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 4. 2009, č. j. 9 Co 96/2007-190, potvrdil rozsudek z 14. 11. 2006, č. j. 16 C 5/2004 – 160, kterým Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) udělil žalobkyni za žalovaného pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny mezi žalobkyní a Severočeskou energetikou, a. s., se sídlem v Děčíně IV, Teplická 874/8, souhlas se zřízením odběrného místa pro byt č. 1 o velikosti 2+1 v domě č. p. 1067 v L., ul. Dvořákova č. 4 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), dále rozhodl, že žalovaný je povinen strpět, aby žalobkyně uzavřela se Severočeskou plynárenskou, a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, smlouvu o odběru zemního plynu pro tento byt.
Soudy obou stupňů zjistily, že žalobkyně žila ve společné domácnosti s matkou Z. D. (nájemkyní předmětného bytu), že neměla vlastní byt, že po smrti matky (3. 12. 2003) na ní přešel nájem bytu (§706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 – dále též jen „obč. zák.“), že žalovaný je spoluvlastníkem domu, v němž se byt nachází (s oprávněním disponovat s předmětným bytem), a že neumožňuje žalobkyni odběr elektrické energie a plynu (§687 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“ (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v nesprávném právním posouzení otázky přechodu nájmu na žalobkyni) a odůvodnil jej §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zdůraznil, že konečné rozhodnutí ve věci záviselo na vyřešení otázky, zda na žalobkyni přešel nájem k předmětnému bytu a že soudu předložil řadu důkazů, že podmínky splněny nebyly. Namítal, že soudy obou stupňů učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu, důkazy nesprávně hodnotily, neposoudily správně jejich věrohodnost a nepřihlédly k důkazům (svědkům), jenž předložil. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval dalšími, zejména listinnými důkazy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření zdůvodnila, proč považuje dovolání za nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uvedla, že žalovaný pouze polemizuje s hodnocením provedeného dokazování; navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 4. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř.).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 psím. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve skutečnosti takto formálně označený dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) lze jeho dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím brojí proti závěru odvolacího soudu, že ze skutkových zjištění, na nichž své rozhodnutí založil, lze dovodit, že žalobkyně vedla se svou matkou před její smrtí společnou domácnost. Dovolatel v podstatě předkládá vlastní (odlišnou) verzi hodnocení okolností, které odvolací soud při svém závěru zohlednil, a z toho dovozuje nesprávnost jeho právního posouzení věci z hlediska ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák.
Dovolatel však přehlíží, že námitky směřující proti neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které dovolatel namítl poukazem na to, že v řízení nebyly provedeny další důkazy, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,
předsedkyně senátu