ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4413.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4413/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Diversey Česká republika, s.r.o. , se sídlem Praha 5, K Hájům 1233/2, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému PRAGUE OFFICE PARK I, s.r.o. , se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, zastoupenému Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 2, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 324/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2009, č.j. 51 Co 64/2009-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,-- Kč, k rukám Mgr. Ing. Marka Švehlíka, advokáta se sídlem Praha 1, Platnéřská 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 11. 2008,
č.j. 8 C 324/2008-58, zamítl žalobu na určení, že „smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 28. 5. 1999, ve znění dodatku č. 1
ze dne 28. 6. 1999, dodatku č. 2 ze dne 1. 8. 2000, dodatku ze dne 19. 4. 2000, dodatku ze dne 1. 5. 2000, dodatku č. 3 ze dne 21. 6. 2001, dodatku ze dne 1. 11. 2001, dodatku č. 6 ze dne 10. 6. 2003“ (dále též jen „Nájemní smlouva“), je neplatná a závazkový vztah ve smyslu uvedené smlouvy nevznikl ; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že tvrzení, kterými se žalobce snažil doložit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nejsou z hlediska §80 písm. c) o.s.ř. právně významná, neboť nevypovídají ničeho o případném ohrožení práva či nejistotě v konkrétním právním vztahu, jež by bylo možné eliminovat určovací žalobou. Poté, co odkázal na „obecný princip“, že naléhavý právní zájem není dán na takovém určení, které představuje jen řešení předběžné otázky ve vztahu k jinému rozhodnutí (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí „SR 5/96“, které rovněž citoval), zaujal názor, že vyslovení neplatnosti Nájemní smlouvy představuje toliko předběžnou otázku pro posouzení, zda nájemní vztah žalobce k nebytovým prostorám existuje či nadále trvá; žalobce se tak případně měl domáhat určení existence nájemního vztahu, nikoliv určení neplatnosti Nájemní smlouvy. Vycházeje z názoru, že dokazování není třeba provádět v řízení, v němž již z žalobních tvrzení a formulace žalobního návrhu vyplývá, že žalobě nemůže být vyhověno ani po provedeném dokazování (rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 16 Co 96/98, publikovaný pod Rc 62/2000), soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 29. 5. 2009, č.j. 51 Co 64/2009-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Dále konstatoval, že pokud žalobce dovozuje nejistotu svého právního postavení z toho, že žalovaný trvá na neplatnosti Nájemní smlouvy (za situace, kdy žalobce nadále pronajaté prostory užívá), je zjevné, že žalobce nemůže mít zájem na požadovaném určení; žalovaný by se totiž mohl – v případě, že by Nájemní smlouva byla skutečně neplatná – domáhat jejich vyklizení. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že důvodnost určovací žaloby je dána požadavkem na určení, že závazkový vztah ve smyslu Nájemní smlouvy nevznikl. V této souvislosti především uvedl, že požadavek na určení neplatnosti závazků za dobu minulou nemůže nikterak preventivně ohrozit právní postavení žalobce do budoucna, když vyřešení vztahů mezi účastníky musí skončit buď vyklizením předmětných prostor žalobcem nebo uznáním právního důvodu jejich užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neprokázal naléhavost právního zájmu na požadovaném určení a namítá, že z obsahu žaloby a samotného petitu bylo zřejmé, že se domáhal jak určení, že Nájemní smlouva je neplatná, tak rovněž určení, že závazkový vztah „ve smyslu uvedené smlouvy“ nevznikl. Vyjadřuje názor, že soud – má-li za to, že žalobní návrh obsahuje vady nebo je neurčitý – má povinnost žalobce na tyto vady upozornit a vyzvat ho k jejich odstranění ve stanovené lhůtě; bez tohoto předchozího upozornění nemůže soud žalobu zamítnout. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2001,
sp.zn. 22 Cdo 2760/1999, ve kterém dovolací soud vyslovil názor, že „z důvodu vadné či nepřesné formulace žalobního návrhu není možno žalobu zamítnout, pokud žalobce nebyl o nesprávnosti návrhu poučen. Zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy je jinak zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by žalobce nebyl o nesprávnosti formulace žaloby poučen, by totiž bylo v rozporu s cíli občanského soudního řízení, jak jsou vyjádřeny v §1 o.s.ř.“. Uvádí, že stejný názor je vyjádřen i v rozhodnutí „PR 11/1994“ a zdůrazňuje, že soud prvního stupně ho v tomto směru nepoučil a ani ho nevyzval k odstranění nepřesnosti v petitu žaloby; jeho postup proto byl v rozporu s platným právním řádem, ústavním pořádkem a je nutno na něj pohlížet jako na nezákonný. Dále poukazuje na rozhodnutí „R 9/2001“, které cituje a uvádí, že z něj vyplývá, že za určitých okolností může mít žalobce naléhavý právní zájem i na určení, zda je smlouva platná či nikoliv. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že naléhavost jeho právního zájmu na požadovaném určení je dána i tím, že mezi účastníky bylo na základě Nájemní smlouvy plněno, a je proto důležité posoudit jejich právní vztah i do minulosti. Soudu prvního stupně dále vytýká, že se nezabýval podstatnou částí žalobního návrhu a namítá, že jeho rozhodnutí tak trpí závažnými „procesními i hmotněprávními vadami, což odvolací soud nevzal v potaz“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, obsáhle vyvracel námitky žalobce a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se však podává, že brojí především proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že na požadovaném určení neplatnosti Nájemní smlouvy nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Tato námitka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť odvolací soud při řešení této právní otázky nepochybil a postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež je jednotná v názoru, podle něhož jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp.zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek z 19. 4. 2003, sp.zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, rozsudek z 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 539/2003, a usnesení z 24. 1. 2005, sp.zn. 22 Cdo 586/2004, a z 30. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1554/2005). Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v časopise Soudní judikatura 3/1997, dále např. již citované usnesení sp.zn. 26 Cdo 1554/2005, a rozsudek z 15. 7. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2076/2009).
Pro úplnost lze podotknout, že odkaz dovolatele na rozhodnutí „R 9/2001“ (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001), není případný, neboť označené rozhodnutí vychází z jiného skutkového (a tím i právního) stavu a neřeší otázku, zda se lze ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat určení neplatnosti nájemní smlouvy.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že se soud prvního stupně nezabýval podstatnou částí žalobního návrhu a – z důvodů uvedených v dovolání (a to zejména proto, že jej neupozornil na vady žalobního návrhu a nevyzval ho k jejich odstranění) – postupoval v rozporu s „platným právním řádem a ústavním pořádkem“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). O takový případ se však v dané věci nejedná a proto tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 560,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu