ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4472.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4472/2009-120
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Mgr. T.B. , zastoupené JUDr. Karlou Laubeovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čínská 12, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 8 , se sídlem v Praze 8, V Zahradách 21/ 786, zastoupenému JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 270/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 20 Co 194/2008-92, takto:
I.Dovolání se zamítá .
II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.560,- Kč k rukám JUDr. Karly Laubeové, advokátky se sídlem v Praze 6, Čínská 12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 30 C 270/2006-61, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 20. 10. 2006 z nájmu žalobkyně k bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a žalobkyni uložil povinnost vyklidit předmětný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 20 Co 194/2008-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu vyhověl, vzájemnou žalobu na vyklizení bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) dal žalobkyni (nájemkyně bytu) dne 20. 10. 2006 výpověď z nájmu bytu (dále též jen „výpověď“), že jako výpovědní důvod uvedl, že je vlastnicí obytného domu č. p. 124 v katastrálním území Kyje, obec hlavní město Praha, má tedy další byt (dále jen „dům“), že výpověď jí byla doručena dne 8. 11. 2006, že dům získala v roce 2002 příklepem ve veřejné dražbě, že dům, v němž je jedna bytová jednotka, stále užívá bývalý vlastník F. B. s rodinou – bydlí v něm a podniká (poskytuje ubytovací služby), že jí za užívání domu platí částku 13.500,-- Kč měsíčně a že s ním vedla od roku 2002 spor o vyklizení domu (u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12 C 203/2002), který byl ukončen usnesením o schválení smíru ze dne 24. 11. 2006, jímž se F. B. zavázal dům vyklidit po zajištění náhradního bytu.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že žalobkyně v domě, jenž vlastní, nemůže svou bytovou potřebu uspokojit, neboť tento dům o jedné bytové jednotce je obsazen bývalým vlastníkem, jemuž je povinna zajistit náhradní byt (což se jí doposud nepodařilo). V době, kdy jí byla doručena výpověď, vedla již několik let spor o vyklizení domu, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž má vyklizovaný bývalý vlastník zásadně právo na náhradní byt (§712 odst. 2 obč. zák.), a na skutečnost, že bývalý vlastník domu s vyklizením nesouhlasil, a že rozsudek soudu I. stupně (ze dne 24. 5. 2004, č. j. 12C 203/2002-53), jímž byla jeho povinnost vyklidit dům vázána jen na zajištění přístřeší, byl odvolacím soudem (usnesení ze dne 21. 10. 2004, č. j. 39 Co 399/2004-67) zrušen s tím, že je třeba zkoumat jeho právo na náhradní byt. Uzavření smíru proto nepovažoval za účelové jednání žalobkyně ve vztahu k výpovědi, ale za logické vyústění sporu, a protože se vyklizení bývalého vlastníka domáhala již od roku 2002, nelze jí vytýkat ani liknavý přístup. Okolnost, že se jí doposud nepodařilo zajistit příslušnou bytovou náhradu, nepovažoval z hlediska platnosti výpovědi v době jejího doručení za významnou, stejně jako tvrzení, že vzhledem ke svým příjmům si může obstarat jiné bydlení. Uzavřel, že žalobkyně neměla v době doručení výpovědi další byt, který by byl způsobilý uspokojit její bytovou potřebu, výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. tak není dán, a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, určil, že výpověď je neplatná a současně zamítl vzájemnou žalobu na vyklizení předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, aniž by se zabýval jeho přípustností, namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu zejména vytkl, že pominul jednání žalobkyně (uzavření smíru) po doručení výpovědi z nájmu, kterým způsobila, že dům není právně volný. Dále namítal, že nebylo prokázáno, že by bývalý vlastník užíval celou podlahovou plochu. Poukázal na ustálené soudní rozhodování v otázce „mít vlastní byt“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, popř. odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 8. 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že dům je domem o jedné bytové jednotce, která je obsazena bývalým vlastníkem domu (námitkou, že nebylo neprokázáno, že bývalý vlastník domu „okupoval celý dům“). Kromě dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení), tak uplatnil (§41 odst. 2 o. s. ř.) i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutková zjištění soudu prvního stupně (jež převzal i odvolací soud), že „celý dům je obsazen jeho bývalým vlastníkem“, učinil soud z obsahu protokolu o předání předmětu dražby a zejména ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 12 C 203/2002. Zpochybňované skutkové zjištění (závěr), z něhož odvolací soud při právním posouzení vyšel, má tedy oporu v provedeném důkazu, dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Podle ustálené judikatury existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68 a ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/1998, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2135/2000).
V posuzovaném případě ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně měla v době doručení výpovědi druhý byt (vedle nájmu předmětného bytu jí svědčilo vlastnické právo k domu, který by byl způsobilý zajistit jí její bytovou potřebu).
Dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., kromě toho, že nájemce má další byt, je též to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, má-li objektivní možnost tento byt užívat a zda (příp. jaké) činí kroky k vyřešení své bytové situace.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že poté, co se žalobkyně stala na základě příklepu uděleného ve veřejné dražbě vlastnicí domu, bývalý vlastník dům nevyklidil, užívá ho a že žalobkyně podala žalobu na jeho vyklizení (v témže roce, kdy se stala vlastnicí domu). Řízení o vyklizení domu v okamžiku doručení výpovědi skončeno nebylo, žalobkyně tedy neměla možnost dům užívat. Protože soud posuzuje existenci výpovědního důvodů k okamžiku doručení výpovědi, nejsou pro právní posouzení věci významné dovolací námitky vztahující se k závěrům odvolacího soudu o uzavřeném smíru v řízení o vyklizení domu. Jen pro úplnost lze uvést, že je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě), je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití §712 obč. zák. v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo (R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv se žalobkyně domáhala vyklizení bývalého vlastníka domu u soudu, ten dům nevyklidil (na základě posléze vydaného soudního rozhodnutí byl zavázán dům vyklidit až po zajištění bytové náhrady), žalobkyně tak nemá objektivní možnost dům užívat a nelze tedy po ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze tento druhý byt - dům – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2911/2005, usnesení téhož soudu ze dne 16. 03. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2326/2008).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou.
Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že výpověď by neobstála ani pro absenci obsahové náležitosti v podobě závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod číslem 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Není-li řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ukončeno pravomocným soudním rozhodnutím, je žaloba na vyklizení bytu z pohledu ustanovení §711 odst. 5 obč. zák. předčasná. Pokud nájemce po zániku nájemního vztahu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi) byt nevyklidí, nezbývá pronajímateli než se domáhat jeho vyklizení prostřednictvím žaloby na ochranu svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.000,-- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 písm. b/ a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.260,-- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu