ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.491.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 491/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. J. R. , zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 220/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 64 Co 144/2010-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j.
64 Co 144/2010-66, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 12. 10. 2009, č. j. 17 C 220/2008-39, kterým uložil žalovanému vyklidit byt
v P., (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“, případně „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že účastníci jsou (spolu s P. K., H. T., J. Z. a I. S.) spoluvlastníky předmětného domu, v němž se byt nachází, že byt užívá žalovaný spolu s P. K., že s užíváním bytu souhlasilo 50% spoluvlastníků a 50% bylo proti, že žádný ze spoluvlastníků nepodal žalobu, aby soud rozhodl o hospodaření se společnou věcí – užíváním bytu ve společném domě jedním ze spoluvlastníků. Na tomto skutkovém základě uzavřel, že žalovaný – menšinový spoluvlastník domu – užívá byt bez právního důvodu, neboť jej užívá bez souhlasu většiny spoluvlastníků (§139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „obč. zák.“), a že k podání žaloby na ochranu proti neoprávněným zásahům do (spolu)vlastnického práva je oprávněn kterýkoli ze spoluvlastníků, bez ohledu na rozsah jeho spoluvlastnického podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
- dále též jen „o. s. ř.“ - (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že možností nakládání s věcí spoluvlastníkem v případě, kdy při hlasování spoluvlastníků o užívání věci dojde k rovnosti hlasů a ani jeden ze spoluvlastníků nepodá návrh soudu, aby rozhodl o hospodaření s věcí, se Nejvyšší soud doposud nezabýval), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že nedošlo-li k většinovému rozhodnutí, není spoluvlastník oprávněn věc užívat. Namítal, že nevyjádří-li většina spoluvlastníků nesouhlas, má menšinový spoluvlastník právo dům užívat, neboť tak využívá své vlastnické právo chráněné i ústavou. V souzené věci k rozhodnutí spoluvlastníků o užívání předmětného bytu nedošlo (nikdo nebyl přehlasován), nemusel se proto podrobit žádnému rozhodnutí a závěr soudu, že byt užívá neoprávněně, nepovažuje proto za správný. Teprve v případě, že by soud rozhodl o hospodaření se společnou věcí (návrh podle §139 odst. 2 obč. zák. může podat kterýkoliv ze spoluvlastníků) v jeho neprospěch, mohli by se ostatní spoluvlastníci domáhat, aby byt vyklidil. Má za to, že i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 374/97 (na nějž odkazoval soud prvního stupně) vyplývá, že o hospodaření s nemovitostí rozhoduje většina. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání - podané včas, subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
- není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci)
a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že není správný právní závěr odvolacího soudu,
že došlo-li při hlasování o užívání společného domu jeho spoluvlastníkem k rovnosti hlasů, nevzniklo mu právo byt užívat a ačkoliv o hospodaření se společnou věcí nerozhodl ani soud, může se kterýkoliv ze spoluvlastníků domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou na jeho vyklizení.
Otázku, zda menšinovému spoluvlastníkovi vznikne právo užívat byt ve společném domě bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, stejně jako otázku, zda se v takovém případě může kterýkoliv spoluvlastník domáhat jeho vyklizení, odvolací soud vyřešil v souladu s názory zaujímanými v ustálené soudní praxi.
Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004) se hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. rozumí též užívání bytu ve společném domě.
I když užívání společné nemovitosti některým z jejich spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v míře dané velikostí jeho spoluvlastnického podílu), z uvedených ustanovení vyplývá, že realizace tohoto práva vyžaduje splnění dalšího zákonného předpokladu - rozhodnutí většiny spoluvlastníků (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2094/2003 a ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 26 Cdo 1153/2006, uveřejněný pod č. 28/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení téhož soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn.
26 Cdo 2867/2006), příp. za stanovených podmínek rozhodnutí soudu. Jedině za splnění uvedeného zákonného předpokladu jde o oprávněné užívání bytu ve společném domě některým ze spoluvlastníků.
Z těchto závěrů vyplývá, že užívá-li (menšinový) spoluvlastník byt ve společném domě, ačkoliv při hlasování o jeho užívání došlo k rovnosti hlasů spoluvlastníků, pak do doby než rozhodne soud o hospodaření se společnou věcí, nebo než se dosáhne většiny nebo dohody (§139 odst. 2 obč. zák.), užívá jej neoprávněně, neboť samotná skutečnost, že je spoluvlastníkem, k realizaci jeho vlastnického práva nepostačuje. Podílové spoluvlastnictví je občanským zákoníkem pojímáno jako spoluvlastnictví ideální (§137 odst. 1 obč. zák.), vlastnické právo spoluvlastníka se nevztahuje na konkrétní část společné věci (srovnej
např. R 19/1967 – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 71/60 ze dne 15. 9. 1966, R 61/1966 – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 22/66 ze dne 15. 4. 1966). Rozhodování spoluvlastníků pak upravuje §139 obč. zák.; stanoví-li odstavec 2 tohoto ustanovení, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti jejich podílů, nelze dospět k závěru, že nerozhodnou-li, může každý ze spoluvlastníků užívat společnou věc podle vlastního uvážení. Pokud tedy při hlasování o hospodaření se společnou věcí (užívání bytu ve společném domě jedním ze spoluvlastníků) došlo k rovnosti hlasů a k dohodě nebo k většinovému rozhodnutí nedošlo, nebylo tak přijato žádné rozhodnutí, které by spoluvlastníka opravňovalo byt ve společném domě užívat.
I při rovnosti hlasů je však možnost výkonu spoluvlastnických práv zachována všem spoluvlastníkům, neboť o užívání bytu ve společném domě může k návrhu kteréhokoliv
z nich rozhodnout soud (§139 odst. 2 obč. zák.). Při rozhodování pak soud (kromě dalších hledisek) zohlední i velikost spoluvlastnických podílů, účelné využití věci, potřeby jednotlivých spoluvlastníků apod.
Judikatura i právní teorie (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2243/2006 a ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 379/2010) se ustálila
i v názoru, že užívá-li spoluvlastník byt ve společném domě neoprávněně, mohou se ostatní spoluvlastníci (kterýkoliv z nich) domáhat ochrany svého práva vlastnickou žalobou (vyklizení bytu ve společném domě). Okolnost, že spoluvlastníci poté, co hlasování o užívání bytu jedním ze spoluvlastníků ve společném domě skončilo rovností hlasů, nepodali u soudu návrh podle §137 odst. 2 obč. zák., aby o tomto užívání rozhodl, není významná.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu