ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4991.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4991/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce V. T. , bytem v Praze 8, Vacínova 536/3, zastoupeného JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ženíškova 2124/8, proti žalované městské části Praha 8 , IČ: 00063797, se sídlem úřadu v Praze 8, Zenklova 35/1, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 160/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. 15 Co 555/2007-63, takto:
I.Dovolání se zamítá .
II.Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Hlinčíka, advokáta se sídlem v Praze 4, Ženíškova 2124/8, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 5. 2007, č. j. 31 C 160/2006-31, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je neplatná výpověď z nájmu bytu č. 4 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím ve 2. patře v domě č. p. 536, ulice V. v P. ze dne 6. 6. 2006; rozhodl také o nákladech řízení.
Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 6. 6. 2006, doručená žalobci dne 9. 6. 2006, kterou žalovaná jako pronajímatelka předmětného bytu (dům, v němž se byt nachází, náleží do vlastnictví hlavního města Prahy a žalovaná ho spravuje) prostřednictvím advokátky dala žalobci - nájemci bytu, je platným právním úkonem. Obsahuje náležitosti uvedené v §711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“) a uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. byl naplněn. Dluh žalobce na nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od 7/20005 – 12/2005 a 2/2006 celkem v částce 9.453,- Kč při měsíčním nájemném a úhradě za plnění 1.526,- Kč překročil jeho trojnásobek.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 15 Co 555/2007-63, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že výpověď z nájmu, kterou prostřednictvím zmocněné advokátky učinil vedoucí bytového odboru žalované, je právní úkon neplatný.
S odkazem na judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, odvolací soud uvedl, že podle §3 a 4 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, správa bytového fondu náleží do samostatné působnosti městské části, v rámci které rozhoduje rada městské části, pokud není rozhodování zákonem vyhrazeno zastupitelstvu městské části (u správy bytového fondu tomu tak není, jak vyplývá z §89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo si je zastupitelstvo nevyhradí, což nebyl daný případ. Proto bylo oprávnění rozhodnout o výpovědi z nájmu předmětného bytu vyhrazeno radě městské části a nebylo možné je přenést na vedoucího odboru, jak rozhodla rada žalovaného usnesením z 20. 6. 2001, č. 0398/58 RMČ/2001, kterým schválila změnu organizačního řádu Úřadu městské části Praha 8 včetně Přílohy 1.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítla, že rozhodování o nájemních smlouvách k majetku svěřenému městské části není vyhrazeno podle §94 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. radě městské části, a proto spadá pod zbytkovou kompetenční klauzuli §94 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., podle které rada městské části rozhoduje v záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části, pokud nejsou zákonem vyhrazeny zastupitelstvu městské části nebo pokud si je zastupitelstvo městské části nevyhradí. To vyplývá jednak ze znění citovaných ustanovení, jednak vývoje právní úpravy, kdy do účinnosti novely provedené zákonem č. 145/2001 Sb. bylo radě vyhrazeno rozhodovat i o těchto záležitostech. Uvedenou novelou však dal zákonodárce jednoznačně najevo, že je nutné rozlišovat mezi vyhrazenou působností podle §94 odst.
2 zákona č. 131/2000 Sb. a ostatní působností podle §94 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. rady městské části. V opačném případě by rada musela pod sankcí neplatnosti rozhodovat formou usnesení o všech majetkoprávních a jiných úkonech městské části. Proto není vyloučeno, aby o těchto otázkách rozhodovaly na základě pověření rady i jiné orgány. Podle §103 zákona č. 131/2000 Sb. se na postavení a jednání úřadu městské části obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání Magistrátu, není-li zákonem nebo Statutem stanoveno jinak. Podle §81 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. Magistrát v samostatné působnosti hlavního města Prahy plní úkoly uložené zastupitelstvem hlavního města Prahy nebo radou hlavního města Prahy. Je tedy možné, aby rada svěřila úřadu rozhodování o nájemních smlouvách. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 nelze argumentovat, neboť se týkal skutkově odlišné věci. Jednalo se o posouzení právní otázky, zda obec zavazuje právní úkon starosty, který byl učiněn bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva ve věci, kdy je podle zákona nezbytné. Pro srovnání odkazuje také na zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v němž je rozhodování o uzavírání nájemních smluv vyhrazeno radě obce s možností delegace na obecní úřad nebo příspěvkovou organizaci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jejich existence nebyla v dovolání namítána a z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jímž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že výpověď žalovaného z nájmu předmětného bytu ze dne 6. 6. 2006 je neplatná, neboť o ní nerozhodla rada, ale bytový odbor městské části.
V rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 8 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky, (na který správně odkázal již odvolací soud) – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a zejména v zákoně č. 131/2000 Sb. – dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (§18 odst. 1 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb.) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – §89 zákona č. 131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, z 11. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 4831/2008, z 22. září 2009, sp. zn. 26 Cdo 3513/2009, a z 26. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2009 (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 140/11). V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, Nejvyšší soud – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 367/1990 Sb. a především v zákoně č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, dovodil, že rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že ani dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., jež působí ex tunc, a že tudíž absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován (obdobně – v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a především v zákoně č. 131/2000 Sb. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 26 Cdo 140/2010).
Jestliže se tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu přiklonil k uvedenému právnímu názoru, neodchýlil se od již ustálené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe. Dovolatelce se nepodařilo prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §2 odst. 1, §7 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 3.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně
senátu