ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.583.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 583/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Kolín , se sídlem Kolín IV, Sladkovského 13, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Kolín IV, Sladkovského 13, proti žalovaným 1) R. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem Svitavy, náměstí Míru 28, 2) A. K. , zastoupené Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, 3) Ing. S. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem Svitavy, náměstí Míru 28, a 4) J. H. , zastoupené Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, o zaplacení 58.350,- Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 166/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 22 Co 325/2008-954, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č.j. 22 Co 325/2008-954, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník bytu č. 811/3, o velikosti 3+1, v domě č. p. 811 na ulici V. v K. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) domáhal zaplacení částky 58.350,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že za předmětný byt nebylo uhrazeno nájemné ani úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to za rok 2004 v částce 16.380,- Kč a za rok 2005 v částce 41.970,- Kč.
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č. j. 15 C 166/2006-910, výrokem I. zastavil (po částečném zpětvzetí žaloby) řízení v části úroku z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 1.983,- Kč od 26. 11. 2004 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 1.452,- Kč od 1. 4. 2006 do zaplacení, výrokem II. uložil žalovaným 3) a 4) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 58.350,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, a výrokem III. zamítl žalobu vůči žalovaným 1) a 2); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vzal zejména za prokázáno, že žalobce (dále též „Družstvo“) je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného bytu, že dne 31. 5. 2004 mu bylo doručeno oznámení žalovaných 3) a 4), že ke dni 1. 6. 2004 převedli svá práva a povinnosti spojené s členstvím v Družstvu na 1. žalovaného, obsahující též jeho vyjádření, že s převodem souhlasí, že mezi žalobcem a 1. žalovaným probíhalo posléze jednání ohledně uzavření nájemní smlouvy, k čemuž však nedošlo, že jednou z podmínek ze strany Družstva pro její uzavření byla úhrada dluhu na nájemném a na úhradách za služby, vzniklého za trvání nájemního vztahu žalovaných 3) a 4), s čímž však 1. žalovaný nesouhlasil, že žalovaní 3) a 4), kteří se v roce 2003 z bytu odstěhovali, jej Družstvu nepředali, že 3. žalovaný byl připraven předat ho 1. žalovanému po podpisu nájemní smlouvy, že jej zpřístupňoval v souvislosti s prováděním odečtu energií nebo udržovacích prací, nájemné ani úhradu za služby však neplatil, že pracovnice Družstva paní D. ve své svědecké výpovědi, učiněné v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 148/2006, uvedla, že po uzavření dohody nepožadovala po 3. žalovaném vrácení bytu, neboť to si mezi sebou vyřizují její účastníci, že žalobce dopisem ze dne 9. 11. 2006 vyzval žalované 3) a 4) ke splnění povinnosti předat mu byt, že u Okresního soudu v Kolíně probíhalo pod sp. zn. 9 C 257/2006 řízení o žalobě Družstva vůči žalovaným 3) a 4) o předání předmětného bytu, které bylo zastaveno usnesením tohoto soudu pro zpětvzetí žaloby, že dne 5. 3. 2007 provedli zástupci žalobce prohlídku předmětného bytu, a že klíče od něho byly předány 1. žalovanému. Dále vzal za prokázáno (z oznámení o převodu členských práv a povinností ze dne 31. 7. 2007), že dne 19. 7. 2007 bylo žalobci oznámeno, že ke dni 20. 7. 2007 byla převedena práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu na manžele Bartošovi, které žalobce písemně upozornil na skutečnost, že žalovaní 1) a 2) neuzavřeli k předmětnému bytu nájemní smlouvu, a že nájemné za předmětný byt není hrazeno několik let, a že bude nutno dlužné částky doplatit. Soud prvního stupně – poté, co dovodil, že žalovaní 3) a 4) užívali předmětný byt jako společní nájemci od 29. 9. 1993 do 1. 6. 2004, kdy převedli svá práva a povinnosti ve smyslu §230 obchodního zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „obch.zák.“) na 1. žalovaného – dospěl k závěru, že jim zanikl nájem předmětného bytu k 1. 6. 2004, přičemž žalovaným 1) a 2) vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu („viz NS sp. zn. 29 Odo 330/2005“); vyslovil názor, že podle soudní praxe nedochází ke vstupu nového člena do práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy uzavřené předchozím členem družstva, zejména pak nedochází k převzetí povinnosti uhradit dlužné nájemné („viz NS sp. zn. 26 Cdo 501/2003“). Žalobou uplatněnou pohledávku posoudil soud prvního stupně jako nárok z bezdůvodného obohacení, přičemž dovodil, že žalovaní 3) a 4) tím, že s předmětným bytem fakticky disponovali až do 5. 3. 2007, získali na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Zaujal názor, že jejich povinností bylo předmětný byt podle §682 obč.zák. odevzdat žalobci, a to i přesto, že v Družstvu předávali klíče od bytu převodci nabyvatelům členských práv a povinností, neboť jim bylo známo, že žalobce a žalovaní 1) a 2) nájemní smlouvu neuzavřeli. Na základě toho – poté, co neshledal důvodnou námitku promlčení, vznesenou žalovanými v průběhu řízení – žalobě ve vztahu k žalovaným 3) a 4) vyhověl; vůči žalovaným 1) a 2) ji zamítl, neboť neměli předmětný byt (během žalovaného období) k dispozici.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 22 Co 325/2008-954, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k žalovaným 3) a 4); změnil ho rovněž ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), a rozhodl dále o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) (výroky II. a III.), a o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky IV. až VII.). V odůvodnění svého rozsudku – po té, co obsáhle rekapituloval předchozí průběh řízení, včetně skutkového a právního závěru soudu prvního stupně – ocitoval znění ustanovení §682, §703 odst. 2, §714, a §451 odst. 1 a 2 obč. zák., jakož i §230 obch. zák., a uvedl, že odkazuje na důkazy provedené před soudem prvního stupně a na jeho skutkový závěr. Zmínil přitom listinné důkazy, které považoval za podstatné pro posouzení věci (oznámení o převodu členských práv a povinností, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 18.10. 2004, č. j. 9 C 501/2003-128, protokol o jednání z 22. 11. 2006 v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 148/2006, zápis z prohlídky bytu z 5. 3. 2007, stanovy Družstva platné v rozhodné době – čl. 13 písm. l/) a skutková zjištění, která nich učinil, resp. závěry, k nimž dospěl. Dovodil (mimo jiné), že žalobce podmiňoval uzavření nájemní smlouvy k bytu s 1. žalovaným zaplacením dluhu, který měl vzniknout žalovaným 3) a 4) za dobu jejich užívání bytu, a že „svůj požadavek vyjádřil i tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 501/2003 navrhl záměnu účastníků na žalované straně“, že tento návrh soud zamítl, a že „teprve po právní moci uvedeného procesního rozhodnutí projevil žalobce vůli převzít od žalovaných 3) a 4) sporný byt“. Uvedl dále, že – vzhledem k tomu, že žaloba byla pravomocně zamítnuta ve vztahu k žalovaným 1) a 2) – hodnotil, jestli žalovaní 3) a 4) porušili povinnost, v jejímž důsledku by žalobci vznikla škoda, případně, zda se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně obohatili. Konstatoval, že: “…k uzavření nájemní smlouvy nedošlo, protože se R. K. (míněno 1. žalovaný) odmítl zavázat uhradit dluh za žalované 3) a 4), a že důvodem neuzavření nájemní smlouvy se žalovanými 1) a 2) byl neoprávněný požadavek žalobce, aby nabyvatel členských práv a povinností odpovídal za dluhy převodce, nikoli nepředání klíčů žalovaným 3). Dospěl k závěru, že nájemní smlouva nebyla uzavřena z důvodu na straně žalobce, a že postupem žalovaných 3) a 4) nebylo zapříčiněno, „že žalovaní 1) a 2) neuzavřeli nájemní smlouvu, že byt nebyl užíván a že nájem a úhrady s nájmem spojené nebyly důvodně placeny původními nájemci ani nabyvateli podílu“. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel má za to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud neprováděl žádné dokazování a pouze uvedl, že „odkazuje na důkazy provedené před soudem prvního stupně, popsané v odůvodnění rozsudku a na jeho skutkový závěr…“. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud (přestože nezopakoval žádné důkazy) dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně a uvádí, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že postup odvolacího soudu není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť mu byla odňata možnost jednat před soudem a vyjádřit se ke skutečnostem, které vzal odvolací soud za prokázané, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem a rozvádí důvody, pro něž nemohl s 1. žalovaným uzavřít nájemní smlouvu. Dovolatel dále uvádí, že přestože rozhodnutí odvolacího neobsahuje žádný právní názor, je nucen „tento názor vyvodit“, a obsáhle rozebírá, s jakými názory odvolacího soudu nesouhlasí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 3) a 4) se ve svých vyjádřeních k dovolání ztotožnili s napadeným rozhodnutím a obsáhle vyvraceli dovolací námitky žalobce. Žalovaný 3) navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto v části směřující proti výrokům VI. a VII. Shodně se žalovanou 4) dále navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto v části směřující proti výrokům I. až V.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (nikoliv podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jak by bylo možno usoudit z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatel především námitkou, že napadené rozhodnutí je – z důvodů uvedených v dovolání – nepřezkoumatelné.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. (jež se podle ustanovení §211 o. s. ř. přiměřeně aplikuje i v odvolacím řízení) soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyslovil právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu.
V souzené věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní 3) a 4) získali na úkor žalobce bezdůvodné obohacení tím, že mu předmětný byt neodevzdali (§682 obč. zák.) a měli ho v dispozici až do 5. 3. 2007. Přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že hodnotil, „zda ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) došlo k porušení povinnosti, jejímž důsledkem by byla škoda vzniklá žalobci, případně, zda se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili”, založil své zamítavé rozhodnutí toliko na skutkovém závěru, že příčinou neuzavření nájemní smlouvy byl důvod na straně žalobce a nikoli jednání žalovaných 3) a 4). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak není zřejmé, jakými právně aplikačními úvahami se při rozhodování řídil, resp. jakou právní normu na zjištěný skutkový stav aplikoval. Se zřetelem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně byla významná aplikace ustanovení §451 obč. zák.; odvolací soud se však omezil na jeho pouhou citaci, aniž by se vypořádal s jeho aplikací na skutkový stav, z něhož vycházel. Posléze uvedené platí přiměřeně i ve vztahu k ustanovení §682 obč. zák. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tím, jaké závěry pro danou věc vyvodil z obsahu čl. 13, písm. 1/ stanov Družstva.
Lze tedy uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatele – zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu