ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.612.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 612/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Brna , IČ: 44992785, se sídlem úřadu v Brně, Dominikánské nám. 1, adresa pro doručování: Úřad městské části Brno-Kohoutovice, Bašného 36, proti žalovanému Ing. M. A. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 25, o 94.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 224/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2008, č. j. 14 Co 41/2007-100, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2008,
č. j. 14 Co 41/2007-100, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 54 C 224/2004-79, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci částku 94.530,- Kč s příslušenstvím, se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 7. 11. 2006,
č. j. 54 C 224/2004-79, výrokem pod bodem I. zastavil řízení proti původně žalované
Mgr. B. A., výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, výrokem pod bodem III. žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 102.733,- Kč s příslušenstvím a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Dospěl k závěru, že žalovaní byli od roku 1978 společnými uživateli, posléze od roku 1992 společnými nájemci třípokojového bytu s příslušenstvím, nacházejícího se v domě žalobce v B. (dále “předmětný byt“, resp. „byt“ ). Jejich manželství bylo rozvedeno v roce 2000, žalovaná už od roku 1992 bydlela fakticky v bytě v B., a předmětný byt opustila trvale v roce 1999, kdy sám žalovaný odhlásil u žalobce písemně 27. 12. 1999 její pobyt z předmětného bytu. Ke dni 1. 4. 2003 přešel nájem bytu podle §707 odst. 1 a §708 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) ze žalovaného na dceru S. A., se kterou žil ve společné domácnosti. Soud prvního stupně zastavil řízení vůči žalované na základě zpětvzetí žaloby. Žalovanému jako nájemci bytu uložil, aby zaplatil žalobci částku 102.733,- Kč, přestavující dlužné nájemné za listopad 2000, roky 2001 a 2002 a leden až březen 2003 a vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2000 ve výši 8.203,- Kč, a to včetně poplatku z prodlení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
25. 9. 2008, č. j. 14 Co 41/2007-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku
94.530,- Kč s příslušenstvím, zrušil jej ve výroku pod bodem III., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8.203,- Kč s příslušenstvím, dále ve výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný jako nájemce předmětného bytu nezaplatil nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu v částce 94.530,- Kč v období, za které byl nárok podle §671 odst. 1 a 696 odst. 1 a 2 obč. zák. uplatněn, a je proto povinen je zaplatit i s poplatkem z prodlení. I kdyby B. A. byla společnou nájemkyní bytu, žaloba směřuje již jen proti žalovanému a pronajímatel je oprávněn požadovat nájemné po kterémkoliv ze společných nájemců. Částku 8.203,- Kč žalobce požaduje jako nedoplatek za plnění spojená s užíváním bytu, přičemž povinnost nájemce zaplatit nedoplatek je závislá na vyúčtování těchto plnění a seznámení nájemce s tímto vyúčtováním. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v tomto smyslu důvodností uplatněného nároku znovu zabýval.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaný podal proti výroku rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodoval ve věci pouze jednou, a z následujících důvodů nemůže být přípustné
ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Námitka žalovaného, že soudy obou stupňů nepožadovaly po žalobci, aby doložil, že žalovaný věděl o vzniklém dluhu, proto zásadní právní význam rozhodnutí nezakládá.
K námitkám žalovaného, jimiž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud konstatuje, že placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.) V řízení byl proveden důkaz hlášenkou změn z 27. 12. 1999, kterou sám žalovaný oznámil pronajímateli změnu v počtu osob žijících v předmětném bytě s tím, že se B. A. trvale odstěhovala. Žalovanému pak muselo být jasné, že jako nájemce, který v bytě zůstal, je povinen platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Žalobci nemůže jít k tíži, že se po dobu tří let o plnění těchto povinností vůbec nezajímal. Odkaz na §520 obč. zák., že se nedostal do prodlení, neboť mu žalobce neposkytl potřebnou součinnost, není případný, neboť žalovaný přehlíží, že se teprve po podání žaloby začal starat, zda žalobci dluží nájemné a v jaké výši.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud nerozhodl o nákladech dovolacího řízení, neboť napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nebylo řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu
z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu