ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.630.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 630/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T. L. , zastoupeného JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Jaurisova 514/6, proti žalovanému I. Š., zastoupenému JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II/1062, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 397/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. 53 Co 215/2009-32, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 3. 9. 2009, č.j. 53 Co 215/2009-32, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 4. 3. 2009, č.j. 17 C 397/2008-16, kterým bylo určeno, že výpověď žalovaného z nájmu bytu č. II v suterénu domu č.p. v P. 10, N. T. 25 daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 26. 8. 2008 (dále jen „Výpověď“), je neplatná a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že Výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neboť neobsahuje v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč.zák. závazek žalovaného (pronajímatele bytu) zajistit žalobci (nájemci bytu) odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu. Tato otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Dovolací soud zastává názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč.zák.), je neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, v daném případě ve formě přístřeší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2009, sp.zn. I. ÚS 1376/09/, z 11. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2127/2008, z 25. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5053/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 9. 12. 2009, sp.zn. I. ÚS 2597/09/, z 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5208/2008, z 26. 1. 2010, sp.zn. 26 Cdo 3318/2009, a z 20. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5187/2009 a z 9. 2. 2011, sp.zn. 26 Cdo 1602/2010).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu