ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1263.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1263/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce K. M. , zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kodymova 2526/4, proti žalovaným 1) JUDr. L. V. , a 2) M. V. , zastoupenému JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se sídlem Praha 5, Stroupežnického 2328/30, o zaplacení částky 380 000,- Kč s příslušenstvím , vedené i Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 64/2006, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 25 Co 240/2010-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12 360 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libora Petříčka, advokáta se sídlem Praha 5, Kodymova 2526/4.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Druhý žalovaný (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 1. 2. 2011 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 25 Co 240/2010-226, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 12. 2009, č. j. 26 C 64/2006-189. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./. Podstatou dovolání je obšírná polemika se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně, které převzal soud odvolací a dle kterého bylo prokázáno, že žalobce předal dovolateli dne 10. 2. 2004 částku 380 000,- Kč. Dovolatel především namítá, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zákonem, upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích a zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů; dále dovolatel poukazuje na usnesení Policie ČR ze dne 19. 11. 2007, č. j. ORII-926/TČ-74-2007, a usnesení Policie ČR ze dne 8. 4. 2008, č. j. ORII-926-13/TČ-2007-74, dle kterých se nepodařilo prokázat, že mezi žalobcem a dovolatelem došlo k předání finanční hotovosti.
Dle vyjádření žalobce ze dne 18. 2. 2011 dovolatel v dovolání jen opakuje svou procesní obranu z řízení nalézacího a odvolacího, brojí proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy a nijak nespecifikuje, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo namítanou vadou řízení /§241a odst. 2 písm. b)/, což dovolatel přehlíží. Nad rámec tohoto je možno uvést, že podle ustanovení §132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Drápal, L., Bureš, a kol. Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 913 an.). Pokud proto soud prvního stupně po provedení důkazů dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že předal dovolateli finanční hotovost, a odvolací soud se s tímto skutkovým zjištěním ztotožnil, není na dovolacím soudu, aby přezkoumával hodnocení důkazů, protože by tím soudům nižších stupňů předepisoval, jak mají prováděné důkazy hodnotit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že právě u soudu prvního stupně se v plném rozsahu uplatní zásada ústnosti a bezprostřednosti ovládající občanské soudní řízení. Jsou to také soudy prvního stupně, které originálním způsobem provádí hodnocení důkazů. K námitce dovolatele, že orgány činné v trestním řízení naopak dospěly k závěru, že k předání finanční hotovosti mezi žalobcem a dovolatelem nedošlo, je možno poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, Cpjn 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí, pod poř. č. 22; z novější doby pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006), dle které je občanskoprávní soud v souladu s §135 odst. 1 o.s.ř. vázán toliko odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Soud tedy není vázán zprošťujícím rozsudkem a tím spíše nemůže být vázán usnesením policejního orgánu o odložení věci. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003). Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Druhému žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu