ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1572.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1572/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody 2.156.196,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 693/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, č. j. 24 Co 15/2008-276, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, č. j. 24 Co 15/2008-276, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2007, č. j. 11 C 693/2002-226, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2007, č. j. 11 C 693/2002-226, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 2.156.196,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 2.156.196,- Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, kde žalobce vystupoval jako poškozený. Uvedená peněžitá částka sestávala z následujících škodních nároků: 1) ublížení na zdraví – ve výši 8.575,50 Kč, 2) odcizení majetku ve výlučném osobním vlastnictví žalobce – 157.752,20 Kč, 3) další odcizení majetku v jeho výlučném vlastnictví – ve výši 374.742,- Kč, 4) odcizení movitého majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce – 275.126,30 Kč, 5) znemožnění svobodné volby zaměstnání (v důsledku odcizených dokladů), svobody pohybu a výkonu práva podnikat s odcizeným majetkem – ušlý zisk ve výši 1.000.000,- Kč (za období od roku 1996 do roku 2006), 6) utrpění ztráty v podnikání i zaměstnání, zastavení pracovního postupu a nedosažení doktorátu a habilitace – 250.000,- Kč v důsledku ušlého reálného příjmu, a 7) náhrada nákladů soudních řízení v celkové výši 90.000,- Kč.
Soud prvního stupně podanou žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že pokud orgány činné v trestním řízení neprovedly úkony, které žalobce navrhoval, případně které podle jeho názoru měly provést, nelze bez dalšího dovozovat, že se tím dopustily nesprávného úředního postupu. Žalobce kromě toho podle názoru první instance neunesl břemeno tvrzení o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státních orgánů a tvrzenou škodou.
Odvolací soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí konstatoval, že nesprávný úřední postup nelze spatřovat v tom, že návrhům žalobce nebylo v trestním řízení vyhověno; pokud orgán činný v trestním řízení shromažďoval podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotil je a právně posuzoval zjištěné skutečnosti, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, jejíž nesprávnost či vady se projeví právě v obsahu takového rozhodnutí. Jestliže orgány činné v trestním řízení nerozhodly o návrhu žalobce na zajištění jeho nároků ze dne 27. 9. 1996, nejde o nesprávný úřední postup, neboť z tohoto návrhu nebylo zřejmé, jakého zajištění se žalobce domáhá, a zároveň nebyly shledány důvody pro zajištění nároku poškozeného bez jeho návrhu podle §47 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“); navíc bylo sporné vlastnictví věcí, které měly být žalobci odcizeny. Orgán činný v trestním řízení se nedopustil nesprávného úředního postupu, ani pokud organizátorce trestného činu při zastavení jejího trestního stíhání neuložil nahradit žalobci tvrzenou škodu, neboť trestní řád mu neumožňuje v souvislosti se zastavením trestního stíhání rozhodnout o povinnosti k náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé a dovolací důvody uplatnil podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasil především se závěrem, že nejde o nesprávný úřední postup, pokud orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle §47 a násl. a §78 a násl. tr. ř., přestože to žalobce jako poškozený navrhoval. Žalobce namítal, že v řízení tvrdil a rovněž náležitě prokázal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, která spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení po sdělení obvinění nezajistily z úřední povinnosti „uloupený“ majetek žalobce a rovněž nezajistily nárok poškozeného na majetku obviněných ani důkazy o vzniku škody a její výši, v důsledku čehož žalobce není objektivně schopen v občanskoprávním řízení tento nárok na náhradu škody prokázat. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že mu nepřiznal nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (tu pak spatřoval v tom, že po dobu 13 let je v důsledku nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení zbaven veškerého svého majetku, osobních dokladů a věcí nezbytných k výkonu svého povolání). Z těchto důvodů dovolatel žádal, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a taktéž ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že řešení dané problematiky ze strany odvolacího soudu vykazuje rozpor s hmotným právem, lze napadenému rozsudku odvolací instance zásadní právní význam přiznat.
Dovolání je též důvodné.
Za nesprávný úřední postup (§18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. ve znění do 14. 5. 1998, §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) soudní praxe považuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání nebo opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu nebo jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný úřední postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Skutečnost, že řízení vedené orgánem státu při výkonu jeho pravomoci vyústilo v rozhodnutí, přitom odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem sama o sobě nevylučuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, nebo ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, pod poř. č. 4 a 5).
Jestliže v dané věci státní zástupce (soud) v rámci trestního řízení nerozhodl o návrhu poškozeného (žalobce) ze dne 27. 9. 1996 na zajištění jím uplatněného nároku na majetku obviněných, dopustil se tímto nesprávného úředního postupu a mohl tak založit odpovědnostní titul na straně státu , protože v rozporu s ustanovením §46 tr. ř. neposkytl poškozenému plnou možnost uplatnění práv, která mu trestní řád přiznává; toto pochybení se přitom nijak neodrazilo v obsahu rozhodnutí, kterým bylo předmětné trestní řízení skončeno. Důvodem pro tento nesprávný postup (nečinnost) nemohou být vady návrhu ani to, že nebyly shledány okolnosti, za kterých by státní zástupce mohl v přípravném řízení rozhodnout z moci úřední o zajištění nároku podle §47 odst. 4 věty za středníkem tr. ř. O nesprávný úřední postup jde i tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení neučinily opatření k vydání (§78 tr. ř.), případně nerozhodly o odnětí věcí (§79 tr. ř.), které byly při trestné činnosti obviněnými poškozenému odebrány, neboť se jednalo o věci důležité pro trestní řízení (které mohly být věcnými nebo listinnými důkazy). Okolnost, že bylo sporné, kdo je vlastníkem předmětných věcí, mohla mít význam pro jejich případné vrácení (§80 tr. ř.), avšak nemohla odůvodnit nečinnost příslušných orgánů spočívající v neučinění citovaného opatření, resp. nevydání rozhodnutí. Pokud odvolací soud (bez dalšího) shledal, že se orgány činné v trestním řízení nedopustily nesprávného úředního postupu, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
V tomto směru je vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1643/2003, v němž bylo konstatováno, že byla-li trestní věc usnesením odložena z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu, nebyl u policejního orgánu dán důvod k postupu podle §78, event. §79 tr. ř., a na straně státu tedy nelze dovozovat odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu. Z citovaného judikátu ovšem také (byť nepřímo) vyplývá, že v jiném případě, nedošlo-li k odložení věci, odpovědnost státu za škodu do úvahy přichází.
Policejní orgán svým postupem v posuzované věci porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (nyní §2 zákona č. 273/2008 Sb.), tedy chránit bezpečnost osob a majetku, jež jsou konkrétně upraveny jak v tomto zákoně, tak i v dalších právních a interních předpisech. V daném případě je ovšem nutno zkoumat i to, zdali za situace, pokud by tento státní orgán (či případně státní zástupce nebo předseda senátu) nějaký úkon či zásah směřující k vydání či odnětí předmětných věcí důležitých pro trestní řízení učinil, by tento jeho postup mohl dosáhnout svého účelu . Jestliže by bylo zjištěno, že uvedené věci se v rozhodné době již nenacházely u obviněných a po spáchání trestného činu loupeže nebyly vůbec nalezeny, postrádal by postup podle §78 či následně podle ustanovení §79 tr. ř. význam, neboť by nevedl k zákonem předpokládanému výsledku. Podstatnou skutečností je tedy zároveň to, zda úřední postup orgánů činných v trestním řízení (nečinnost) mohl vést ke způsobení škody žalobci .
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že stejně tak je třeba zabývat se reálnou možností zajištění nároku poškozeného na majetku obviněných ve smyslu §47 tr. ř., tedy tím, zdali by byl takový postup zjevně účinný. Zde je nutno osvětlit, jaká byla majetková situace obviněných v době probíhajícího trestního řízení.
Ve světle shora vyslovených závěrů však dovolací soud současně podotýká, že příčinnou souvislost, jež je nezbytnou podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody, by bylo možno shledat pouze u materiální újmy odpovídající hodnotě odcizených movitých věcí (s tím, že by bylo nutno prokazovat i to, jaká částka požadované náhrady takto uplatněné majetkové škody žalobci z titulu nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci náleží). Další žalobou uplatněné nároky již v dané věci nelze shledat jako prokazatelný důsledek nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Mimoto je třeba poznamenat, že i v tomto případě je třeba přikládat zřetel k tomu, že musí být v určitém směru respektována diskrece orgánů činných v trestním řízení z hlediska jimi zvoleného postupu.
Namítá-li dovolatel, že mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.), kterou spatřuje v tom, že vadným postupem orgánů činných v trestním řízení byl připraven o veškerý svůj majetek, osobní doklady a věci nezbytné k výkonu svého povolání, a proto nemohl cestovat do zahraničí, řídit motorové vozidlo, podnikat nebo si hledat zaměstnání, uplatňuje tím nový nárok (změnu žaloby), neboť v řízení před soudem prvního stupně tvrdil (při tomtéž skutkovém vymezení) pouze vznik majetkové újmy a nikoli újmy imateriální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 712/06, publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, pod poř. č. 87); to však v dovolacím ani v odvolacím řízení nově tvrdit nelze (srov. §216 odst. 2, §243c odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Za této situace se dovolací soud již nezabýval námitkami podřaditelnými dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (neprovedení navrhovaných důkazů), neboť důvodnost těchto námitek bude možné v úplnosti posoudit až po dalším procesním postupu nižších instancí po vrácení věci dovolacím soudem.
Z uvedeného vyplývá, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadně významné (§237 odst. 3 o. s. ř.), proti kterému je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu první instance, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu