ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.195.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 195/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. S. , b) L. S., a c) L. T. , všech zastoupených JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 484, proti žalovanému Českému zahrádkářskému svazu, základní organizace „U zámečku“ , se sídlem v Pardubicích, Dašická 1767, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Nám. Republiky 53, o zaplacení 18.348,- Kč s příslušenstvím, 30.580,- Kč s příslušenstvím a 24.464,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 26/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. října 2010, č. j. 22 Co 349/2010-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, č. j. 5 C 26/2009-116, rozhodl o žalobě, jíž se po žalovaném domáhal žalobce a) zaplacení částky 18.348,- Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) zaplacení částky 30.580,- Kč s příslušenstvím a žalobkyně c) zaplacení částky 24.464,- Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci a) částku 2.926,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným, žalobkyni b) částku 4.876,70 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným a žalobkyni c) částku 3.901,30 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do zbývajících částek a příslušenství soud žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání všech účastníků přezkoumal správnost uvedeného rozsudku v napadených výrocích II. a III. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž jej rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, č. j. 22 Co 349/2010-143, v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost je podle nich dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé se domáhali, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil tvrzení žalobců o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci se žalobci domáhali společně podanou žalobou, aby soud přiznal každému z nich samostatně právo na částku odpovídající dle jejich tvrzení poměrné části nájemného za spoluvlastnický podíl každého z nich na pozemku užívaném žalovaným. Jelikož žalobci své nároky vymezili již v žalobě jako dílčí, takto o nich bylo jednáno a rozhodnuto soudy obou stupňů, aniž by správnost tohoto postupu žalobci jakkoliv rozporovali, je rovněž při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba vyjít z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť. Již z výše uvedených částek, jejichž zaplacení se žalobci domáhali, je pak zřejmé, že ve vztahu ke žádnému z nich nebyla dosažena požadovaná výše peněžitého plnění, jíž občanský soudní řád podmiňuje dovolací přezkum napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud, vázán zákonným vymezením podmínek přípustnosti dovolání, tedy nemohl dospět k závěru, že by mu v dané věci zákon umožňoval věcný přezkum správnosti rozhodnutí, pročež dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že náklady žalovaného, který by na jejich náhradu měl v zásadě právo, nelze považovat za účelně vynaložené, jelikož podaným vyjádřením nebyla nijak namítána procesní překážka, která brání věcnému projednání podaného dovolání, pročež tedy žalovanému nebyla přisouzena jejich náhrada.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu