ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2118.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2118/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky M. U. , zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, 186 00 Praha 8-Karlín, Ulice Prvního pluku 206/7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 28 Co 278/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 110/2006 (žalobkyně Marie Urbanové, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Pozemkového fondu ČR, pracoviště Benešov , 258 01 Benešov, Žižkova 360, 2. Jednoty, smíšeného družstva , Praha-západ, IČO 0003 1828, Praha 3, Malešická 160, zastoupeného JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem 100 00 Praha 10 – Hostivař, U Továren 31, 3. Ing. L. F. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Haštalská 27, 4. J. J. , 5. D. J. , a 6. Středočeského kraje , IČ 7089 1095, 150 00 Praha 5, Zborovská 81/19, o vlastnické právo k nemovitostem), takto:
II. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 110/2006-311, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze 7. 12. 2009, č. j. 8 C 110/2006-311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně M. U. je vlastníkem pozemku parc. č. (o výměře 306 m2) v katastrálním území R., dále také části pozemku parc. č. (o výměře 273 m2) a části pozemku parc. č. (o výměře 2418 m2) i části pozemku parc. č. (o výměře 85 m2), rovněž pozemku parc. č. (o výměře 132 m2) (i části pozemku parc. č. 163 (o výměře 109 v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. S. z 31. 3. 2009 (č. 805-9822/2008). Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobkyně i v žalobním návrhu, aby bylo určeno vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. (o výměře 343 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 4 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 719 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 23 m2) (i části pozemku parc. č. (o výměře 120 m2) v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. z 31. 3. 2009 (č. 805-9822/2008). Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobkyň i v žalobním návrhu, aby bylo určeno vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. (o výměře 1806 m2) a k pozemku parc. č. (o výměře 15 m2) v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. S. z 31. 3. 2009, č. 804-9821/2009). Zamítnut byl rovněž žalobní návrh žalobkyně, aby rozsudkem soudu o její žalobě bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Benešov ze 7. 4. 2006, č. j. PÚ 7320/3686-5049-II. Žalobkyni M. U. bylo uloženo zaplatit účastnici řízení Jednota, smíšené družstvo, Praha-západ, na náhradu nákladů řízení 15.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; účastníku řízení Ing. L. F. nebyla náhrada nákladů řízení přiznána; ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR, J. J., D. J. a Středočeským krajem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni M. U. bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Benešově náhradu zálohově placených nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně o určení částky těchto placených nákladů řízení.
O odvoláních žalobkyně a účastníků řízení Ing. L. F. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 28 Co 278/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Benešově ze 7. 12. 2009, č. j. 8 C 110/2006-313, změněn tak (ve výroku označeném II.), že se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně Jednotě, smíšenému družstvu, Praha-západ; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (ve výrocích označených I., III., IV. a V.). Žalobkyni M. U. bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Ing. L. F. na náhradu nákladů řízení 7.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit účastnici řízení Jednota, smíšené družstvo, Praha – západ na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (podle ustanovení §212 a §212 odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), ale shledal odvolání žalobkyně a účastníka řízení Ing. L. F. nedůvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Benešov, v němž bylo tímto úřadem rozhodnuto rozhodnutím ze 7. 4. 2006, č. j. PÚ 7320/3686-5049-II, že se M. U. nestává vlastníkem pozemků bývalého pozemkového katastru č. -pastva /o výměře 306 m2), č. – role (o výměře 1.820 m2), č. – pastva (o výměře 2.710 m2) a č. – les (o výměře 850 m2), vše v katastrálním území R. Tímto rozhodnutím se žalobkyně cítila být dotčena na svých právech restitučních a uplatnila u soudu žalobu podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.) a domáhala se, aby toto správní rozhodnutí bylo nahrazeno rozhodnutím soudu (§250j odst.2 občanského soudního řádu), jímž by bylo určeno její vlastnictví k pozemkům uváděným v její žalobě, neboť je přesvědčena, že jí svědčí restituční nárok k těmto nemovitostem (§4 odst. 2 písm. c), §4 odst. 4 a §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud uváděl, že podle výsledků zjištění učiněných v tomto soudním řízení, byl původním vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení, J. Š., otec žalobkyně M. U., který pozemky převedl postupní smlouvou z 15. 11. 1950 na Čs. stát – Krajský národní výbor v Praze, a to pro výstavbu dělnického sídliště při Stavbě Slapské přehrady> Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly pozemky, o něž jde v tomto řízení v držení Jednoty SD Praha – západ, která je pak převedla hospodářskou smlouvou z 26. 9. 1991 na Ing. P. S. V řízení u Pozemkového úřadu v Benešově nebyly pozemky vydány M. U. s tím, že byly po převodu pozemků na stát zastavěny stavbou rekreačního střediska N. R., takže jejich vydání brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení zůstalo mezi účastníky tohoto řízení sporné, zda předmětné pozemky lze žalobkyni, jako oprávněné osobě vydat s ohledem na skutečnost, že v řízení bylo zjištěno, že převážná část těchto pozemků je ve vlastnictví Ing. L. F., který je získal v dražbě příklepem soudního exekutora; další pozemky jsou ve vlastnictví účastníků řízení J. J. a D. J., kteří je získali na základě zřízení dohody o právu osobního užívání pozemků a zbylý pozemek parc. č. v katastrálním území R. je zastavěn silnicí III. třídy. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pozemky získané na základě usnesení o příklepu v dražbě v rámci nařízené exekuce nelze vydat, neboť takto bylo vlastnické právo získáno vydražitelem originárním způsobem (neodvozeným od právního předchůdce), usnesení o příklepu nabylo právní moci, když vydražitel i také už zaplatil v dražbě nabídnuté nejvyšší podání. Odvolací soud je toho názoru, že ani případné vady exekučního řízení tu nejsou pro nabytí vlastnictví významné, a to i když v řízení bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly zařazeny do dražby, ačkoliv zda v listinách ohledně dražených nemovitostí existovala poznámka o dispozičním omezení s předmětnými nemovitostmi na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení; odvolací soud pokládal za rozhodné právně nepochybnou skutečnost nabytí vlastnictví originárním způsobem.
Odvolací soud byl dále i toho názoru, že další žalobkyní žádané pozemky parc. č. a parc. č. 225 v katastrálním území R., k nimž bylo po jejich převodu na stát zřízeno právo osobního užívání fyzickým osobám – J. J. a D. J. „nemohly už být předmětem žalobou žalobkyně napadeného rozhodnutí, neboť o těchto pozemcích bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Benešov z 28. 1. 2004, č. j. PÚ 7320/3686-5049-I., které nabylo právní moci 5. 2. 2004; tudíž vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Měl tedy odvolací soud za to, že tímto rozhodnutím nemohlo být o těchto pozemcích znovu rozhodováno; podle názoru odvolacího soudu „žalobní návrh žalobkyně překročil rozsah, o kterém rozhodl pozemkový úřad žalobou žalobkyně napadeným rozhodnutím, což je ve smyslu §252b odst. 3 občanského soudního řádu nepřípustné“. Vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., když právo osobního užívání pozemku bylo ve smyslu ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění novely povedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992) změněno ve vlastnictví fyzických osob – dřívějších osobních uživatelů pozemků, které nemají postavení povinných osob a stíhá je povinnost pozemky vydat jen za podmínek uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud šlo o zbývající pozemek parc. č. v katastrálním území R., byl odvolací soud toho názoru, že v tomto řízení bylo spolehlivě zjištěno, že tento pozemek byl po přechodu na stát zastavěn stavbou pozemní komunikace – silnice III. třídy a jeho vydání brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pozemek zastavěný pozemní komunikací nelze už využít k zemědělským a lesním účelům.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil odvolací soud tento rozsudek i ve výrocích (označených III., IV. a V.) ve vztahu žalobkyně a účastníků řízení, s výjimkou účastnice řízení Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ; ohledně tohoto posledně uvedeného výroku rozsudku soudu prvního stupně, zrušil jej odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím i ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §220 odst. 1, §142 odst. 1, §149 odst. 1, §151 a §160 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 8. 11. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 7. 1. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených II., III., IV., a V. a aby věc byla vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především namítala, že odvolací soud chybně posoudil význam ochrany právní jistoty vlastníka nemovitostí, který je nabyl v nedobrovolné dražbě a na druhé straně význam naplnění účelu restitučního předpisu – zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to tak, že dospěl k závěru, že nabytí věci v nedobrovolné dražbě podle zákona č. 120/2001 Sb. převažuje nad účelem restituce, tedy nad vzneseným restitučním nárokem podle zákona o půdě na tytéž nemovitosti. Dovolatelka trvá na svém názoru, že restituční nárok je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů; je tu vždy přednost restituce in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací.
Dovolatelka je přesvědčena, že tu nejsou dány zákonné překážky bránící vydání nemovitostí oprávněné osobě ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Předmětné pozemky v daném případě, ani jednoduché stavby na nich nejsou nezbytné pro provoz staveb komplexu N. R. (který je ve vlastnictví účastníka řízení Ing. L. F.) a nejsou ani ve prospěch tohoto komplexu využívány; komplex N. R. je třeba považovat za zařízení rekreační (nejde tu o zařízení tělovýchovné nebo sportovní).
Dovolatelka ještě dovozovala, že účastník řízení Ing. L. F. mohl a měl, jako zájemce o koupi nemovitosti, možnost ještě před dražbou zjistit, že dražební příklep ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, se uskutečnil v době, kdy nakládání s předmětnými pozemky bylo omezeno rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, vedeném proti předchozímu vlastníku Ing. P. S.. Ing. L. F. nemohl být v dobré víře v době vydání usnesení o příklepu při dražbě a ani pak nemohl být v dobré víře po celou dobu držby předmětných pozemků.
Dovolatelka vzhledem k těmto uváděným důvodům má za to, že v daném případě je „výrazným pochybením soudů obou stupňů, jestliže došlo ke chránění právní jistoty vlastnictví uvedeného účastníka řízení, a to proti oprávněným restitučním nárokům žalobkyně“.
Ve vyjádření účastníka řízení – Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelky bylo uvedeno vyjádření pouze k otázce rozhodování soudů o nákladech řízení, která dovolatelka napadla zároveň s výrokem rozsudku odvolacího soudu o věci samé. V tomto smyslu pokládal Pozemkový fond ČR za nutné zdůraznit, že je tu účastníkem řízení podle ustanovení §250a občanského soudního řádu, neboť byl účastníkem restitučního řízení před správním orgánem. Pozemkový fond ČR však není povinnou osobou podle zákona o půdě a není tu tedy v postavení žalovaného. Ve vztahu k dovolatelce Pozemkový fond neměl v tomto řízení postavení protistrany, k soudnímu řízení nezavdal příčinu a žádné vlastní zájmy v daném sporu neuplatnil, ani nehájil; „nedá se tak v tomto řízení hovořit o úspěchu či neúspěchu na jeho straně“. Pozemkový fond ČR (jako obligátní účastník správního řízení), nemohl případné důsledky, které nastaly v soudním řízení (jež nevyvolal) svým jednáním jakkoli ovlivnit.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěješ k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 9. 2010 (sp. zn. 28 Co 278/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c), §4 odst. 5, §6 odst. 1 písm. k), §11 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, není-li závětních dědiců, děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem. V případě, že zemřela povinná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., přechází nárok na dědice.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby (nikoli tedy fyzické osoby), které ke ni účinnosti tohoto zákona nemovitost držely (s výjimkou např. podniků se zahraniční majetkovou účastí i cizích států).
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. povinná osoba (podle tohoto zákona) nemůže nemovitosti až do jejich vydání oprávněné osobě p ř e v é s t do vlastnictví jiného.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jiné právnické osoby, i v případě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle ustanovení §11 odst. 1) písm. a) zákona č. 221/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat i v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání s výjimkou případů uvedených v §8 zákona č. 229/1991 Sb. (t. j. rozhodl-li soud na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze také oprávněné osoby vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou nebo o stavbu jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat také v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena tělovýchovná nebo sportovní zařízení, nebo se na pozemku nachází zahradová nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976.¨
V nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 12. 1997, IV. ÚS 195/97 (uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat právní závěr, že nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených m a j e t k o p r á v n í c h p o s u n ů .
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované soudní judikatury, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 (sp. zn. 28 Co 278/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), ani že by tu řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu) s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR) když totiž odvolací soud měl ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 v podstatě na zřeteli tatáž právní ustanovení a tytéž právní závěry (a dále i závěry z jím citovaných nepublikovaných rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cd 850/2005 a 20 Cdo 3963/2008 Nejvyššího soudu. To se jmenovitě týkalo jednak právního závěru odvolacího soudu, že „nabytí vlastnictví na základě usnesení příklepu v dražbě v rámci nařízené exekuce je nabytím vlastnického práva originálním způsobem bez ohledu na vlastnictví předchůdce“, takže tu nejde o majetkoprávní posun, dále pak závěru odvolacího soudu, že vydání pozemků oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. brání získání těchto pozemků fyzickými osobami na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a posléze i právní závěr odvolacího soudu, že zřízení silnice III. třídy na pozemku ve smyslu zákona o půdě, brání vydání pozemku oprávněné osobě podle tohoto zákona. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 23. 9. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u tohoto dovoláním napadeného rozhodnutí zákonné předpoklady týkající se přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243 odst. 2 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. srpna 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu