ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2181.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2181/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. P., proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) T. M. , soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2, se sídlem v Praze 2, Francouzská 19, 3) M. H. , „MS Praha“, a 4) J. C. a 5) A. S., soudcům Městského soudu v Praze, se sídlem v Praze 2, Spálená 2, o zaplacení 10.000.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 146/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2010, č. j. 20 Co 157/2010-122, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. srpna 2009, č. j. 16 C 146/2009-18, uložil žalobci pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč (výrok I) a současně jej vyzval,
aby své podání ze dne 5. 8. 2009, které je podle obsahu žalobou, opravil tak,aby neobsahovalo vulgární výrazy a urážky (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2010, č. j. 20 Co 157/2010-122, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) ve zbytku podané odvolání odmítl (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009). Z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť v případě napadeného usnesení odvolacího soudu se nejedná ani o jeden ze zde taxativně vypočtených případů. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., jelikož odvolacím soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I není usnesením ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2002, pod číslem 139, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1622/2003).
Dovolání proti výroku II napadeného usnesení, jímž odvolací soud odmítl žalobcovo odvolání, rovněž přípustné není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2010,
sp. zn. 29 Cdo 919/2010).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), objektivně nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř za situace, kdy žalovaným, kteří by měli na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu