ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.219.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 219/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovoláních: I. Hany Paříkové, Černošce, Zdeňka Lhoty 466, zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, 120 00 Praha 2, Londýnská 674/55, a II. Ing. Víta Brázdila, Praha 8, Zenklova 1/35, i Ing. Juraje Antoše, Praha 9 – Prosek, Teplická 283, zastoupených JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, 110 00 Praha 1, Jungmannova 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 24 Co 122/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 9/2007 (žalobců: a) Hlavního města Prahy , Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Tišnov 1/1059, b) Ing. V. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, c) M. L. , zastoupené rovněž JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, d) Ing. J. A. , zastoupeného také JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, a e) Pharm.Dr. L. P. , zastoupené rovněž JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. H. P. , zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem, 2. Státního statku hlavního města Prahy v likvidaci , IČ: 0000 6402, Praha 5, Holečkova 8, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou, 100 00 Praha 10, Turnovského 2/497, a 3. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví posle zákona o půdě), takto:
I. Dovolání dovolatelky Hany Paříkové se zamítá .
II. Dovolání dovolatelů Ing. Víta Brázdila a Ing. Juraje Antoše se zamítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 2. 2010, č. j. 7 C 9/2007-163. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali, aby rozhodnutím soudu bylo určeno, že H. P. není vlastnicí jedné ideální čtvrtiny pozemků par. č. 1808/1, parc. č. 1808/2, parc. č. 1808/6, parc. č. 1808/7, parc. č. 1808/8, parc. č. 1808/9, parc. č. 1808/10, parc. č. 1808/11, parc. č. 1808/12, parc. č. 1808/13, parc. č. 1808/14, parc. č. 1808/15, parc. č. 16, parc. č. 1808/17, parc. č. 1808/18, parc. č. 1808/19, parc. č. 1808/20, parc. č. 1808/21, parc. č. 1808/22, prac. č. 1808/23, prac. č. 1808/24, prac. č. 1808/25, prac. č. 1808/26, parc. č. 1808/27, prac. č. 1808/28, prac. č. 1808/29, prac. č. 1808/30, prac. č. 1808/31, prac. č. 1808/32, prac. č. 1808/33, prac. č. 1808/34, prac. č. 1808/35, prac. č. 1808/36, prac. č. 1809/2, parc. č. 1809/3, parc. č. 1809/20, parc. č. 1809/21, zapsaných na listech vlastnictví č. 3575 a č. 3610 pro katastrální území V. (obec H. m. P.) u Katastrálního úřadu pro h. m. P.. Žalobci Hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit účastnici řízení H. P. na náhradu nákladů řízení 7.809,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem Hlavním městem Prahou a účastníky řízení Státním statkem hl. m. Prahy a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla odmítnuta žaloba žalobců Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr.L. P. (vedené původně pod sp. zn. 60 C 195/09 Obvodního soudu pro Prahu 9) proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 3. 11. 2006, č. j. PÚ 7456/92/7. Ve vztahu mezi žalobci Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P. a účastnicí řízení H. P. bylo těmto žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 7.024,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co ve vztahu mezi uvedenými žalobci a účastníky řízení Státním statkem hl. m. Prahy i Pozemkovým fondem ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců Hlavního města Prahy, Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 24 Co 122/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 2. 2010, č. j. 7 C 9/2007-163, změněn ve výroku, označeném I., tak, že H. P. není vlastnicí ideální čtvrtiny nemovitostí v katastrálním územím V. (obec H. m. P.), vyjmenovaných v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně; bylo také vysloveno, že tímto výrokem rozsudku soudu se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha z 3. 11. 2006, č. j. PÚ 7456/92/7. Ve výroku (označeném II.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl tento výrok změněn tak, že „účastnice řízení H. P. je povinna zaplatit žalobci Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.240,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve výrocích (označených III. a IV.) byl rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení změněn tak, že účastníci řízení H. P. bylo uloženo, aby zaplatila žalobci Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.240,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; výroky (označené III., IV.) rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobcem Hlavním městem Prahou a účastníky řízení Státním statkem hl. m. Prahy a Pozemkovým fondem ČR byly odvolacím soudem potvrzeny; výroky (označené VI., VII. a VIII.) rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobci Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P. a účastníky řízení H. P., Státním statkem hl. m. Prahy a Pozemkovým fondem ČR byly odvolacím soudem také potvrzeny. Dalším výrokem uvedeného rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen výrok rovněž uvedeného rozsudku soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobců Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P.. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že účastnici řízení H. P. bylo uloženo zaplatit žalobci Hlavnímu Praze na náhradu těchto nákladů 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalobcům Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. P., bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení H. P. 6.720,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ohledně nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem Hlavním městem Prahou, žalobci Ing. V. Brázdičem, M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P. a účastníky řízení Státním statkem hl. m. Prahy a Pozemkovým fondem ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, bylo odvolacím soudem přezkoumáno (§212 občanského soudního řádu) se závěrem, že odvolání žalobce Hlavního města Prahy je důvodné, zatímco odvolání žalobců Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P. nebyla shledána důvodnými. Odvolací soud uváděl, že doplnil dokazování v této právní věci zejména výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 9 z 25. 5. 1954, č. j. 759-22-3. 1954/9XI/Hu, a srovnávacím sestavením parcel k identifikaci pozemků.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto řízení podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.) tu předcházelo soudnímu řízení správní řízení podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), v němž bylo rozhodnuto Pozemkovým úřadem Praha dne 3. 11. 2006, pod č. j. PÚ 7456/92/7, a to tak, že H. P. je vlastnicí jedné ideální čtvrtiny jí uváděných nemovitostí v katastrálním území Vysočany. Pozemkový úřad měl za to, že tu jsou dány podmínky pro vydání těchto nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb.; překážky pro vydání těchto nemovitostí ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. tu nebyly pozemkovým úřadem shledány, když pokládal za doloženo sice, že na dotčených pozemcích byla výměrem Obvodního národního výboru v Praze 9 z 25. 5. 1954 zřízena zahrádková kolonie, avšak jen dočasně (s ročním prodlužováním, a to naposledy do 31. 12. 2005); zahradní domky umístěné na pozemcích této zahrádkové kolonie shledal pozemkový úřad jako jednoduché stavby (ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ vyhlášky č. 85/1976 Sb.), které nebrání vydání pozemků. Z téhož právního závěru pak vycházel i soud prvního stupně v řízení o žalobě žalobců, podané podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu a domáhající se nahrazení uvedeného správního rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §520j odst. 2 občanského soudního řádu).
Odvolací soud s poukazem na výsledky doplnění dokazování (dokládajícího, že na pozemcích v katastrálním území Vysočany, o něž jde v tomto řízení, byla zřízena zahrádková kolonie výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 9 z 25. 5. 1954) byl na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že tu je dána překážka vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemky nelze oprávněné osobě vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí zřízena zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. V daném případě šlo o zřízení zahrádkové osady na dotčených pozemcích, která byla zřízena před 1. 10. 1976; u této skutkové podstaty pak není v ustanovení §11 odst. 1. písm. d) uvedena žádná výjimka (tedy ani výjimka osad dočasně umístěných). Bylo také doplněným dokazováním prokázáno, uváděl odvolací soud, že zahrádková osada se na dotčených pozemcích nacházela ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu (a stále se tam nachází), a to bez ohledu na demolici některých objektů, vybudovaných na předmětných pozemcích. Nebyl tu rovněž v této právní věci prokázán, dovozoval odvolací soud, zánik zahrádkové osady ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, ani soudu. Měl tedy odvolací soud za to, že soud prvního stupně pochybil, když žalobu žalobce Hlavního města Prahy zamítl, a proto toho jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem změněno.
Pokud soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, podané žalobci Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P., odvolací soud byl toho názoru, že tito žalobci nebyli legitimováni k podání žaloby podle ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nebyli dotčeni na svých právech rozhodnutím správního orgánu (Pozemkového úřadu Praha z 3. 11. 2006, č. j. PÚ 7456/92/7), proti němuž jejich žaloby směřovaly. Podle ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. jsou totiž účastníky řízení o nároku uplatněném podle ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněná osoba, která uplatnila nárok u pozemkového úřadu, povinná osoba a Pozemkový fond ČR. proto v případě řízení u Pozemkového úřadu Praha pod č. j. PÚ 7456/92/7 byli účastníky řízení oprávněná osoba H. P., dále povinné osoby Hlavní město Praha, Státní statek hl. m. Prahy, v likvidaci, a Pozemkový fond ČR. Proto odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dovozoval, že žalobci Ing. V. B., M. L., Ing. J. A. a Pharm.Dr. L. P. nebyli (a ani nemohli být) účastníky řízení před pozemkovým úřadem v uvedeném správním řízení. Okruh účastníků řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., vymezeným ustanovením §14 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (novelizovaného zákonem č. 183/1993 Sb. s účinností od 1. 7. 1993). U uvedených žalobců nešlo také o přímé dotčení na jejich právech (ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu), protože tu šlo o nájemce pozemků, jejichž dotčení rozhodnutím pozemkového úřadu bylo odvozeno od povinné osoby a nejedná se o „dotčení“ přímé.
Ohledně výroků o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §219, §220 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastnici řízení H. P. v řízení zastupoval, dne 2. 12. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 13. 12. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených I., II. a VI., týkajících se dovolatelky H. P. (a to ve věci samé i pokud šlo o jí uloženou povinnost hradit náklady řízení). Současně navrhovala odložení vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí dovolacího soudu o jejím dovolání.
Dovolatelka nejprve poukazovala na to, jaký byl dosavadní průběh řízení v této právní věci a která rozhodnutí tu byla vydána. Toto soudní řízení navazovalo na rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 3. 11. 2006, č. j. PÚ 7456/92/7. Obvodní soud pro Prahu 9 poprvé o nároku H. P. na restituci majetku po jejích rodičích rozhodl rozsudkem z 15. 1. 2008, č. j. 7 C 9/2007-63, jímž zamítl žalobu Hlavního města Prahy. Městský soud v Praze zrušil tento rozsudek usnesením z 21. 10. 2008, sp. zn. 24 Co 114/2008, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po tomto zrušení rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 2. 2006, č. j. 7 C 9/2007-163; žalobu žalobce Hlavního města Prahy opětovně zamítl, protože měl za to, že rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 3. 11. 2006, č. j. PÚ 7456/92/7, je správné. Městský soud v Praze však k odvolání žalobce Hlavního města Prahy změnil rozsudek soudu prvního stupně z 12. 2. 2010 a svým rozsudkem z 23. 9. 2010, sp. zn. 24 Co 122/2010, žalobě žalobce vyhověl. Takto bylo odvolacím soudem rozhodnuto, přestože ve spise je shromážděn dostatek listinných důkazů, které osvědčovaly správnost závěrů soudu prvního stupně; podle názoru dovolatelky se dovolací soud se spisem blíže neseznámil a proto zaujal nesprávné právní stanovisko. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na zjištění, že zahrádková osada existovala v místě předmětných pozemků ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ke dni 3. 11. 2006. Avšak sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí z 23. 9. 2010 uvedl: „Existence zahrádkové osady byla naposledy prodloužena do 31. 12. 2005“; odvolací soud tedy takto vlastně, podle názoru dovolatelky, dovodil, že ke dni 3. 11. 2006 zahrádková osada právně neexistovala; přesto však po čtyřech letech souzení změnil rozsudek soudu prvního stupně vyhověl žalobě žalobce Hlavního města Prahy.
Dovolatelka na rozdíl od názoru odvolacího soudu je toho názoru, že byla-li lhůta pro umístění zahrádkové osady prodloužena do 31. 12. 2005, pak od této doby je jakékoliv užívání zahrádkové osady protiprávní, bez právního důvodu, a nemůže tedy být překážkou pro vydání nemovitostí oprávněné osobě; od 1.1. 2006 se tedy ze strany uživatelů zahrádkové osady jedná o užívání bez právního důvodu; takový postup nemůže požívat, podle názoru dovolatelky, právní ochrany. Podle dovolatelky „nelze věřit, že odvolací soud přehlédl tak významnou skutečnost, že totiž právní důvod existence zahrádkové osady přestal existovat ke dni 31. 12. 2005“.
Dovolatelka ve svém dovolání ještě dodávala další, podle jejího názoru, právně významné skutečnosti:
a) Vlastnictví Hlavního města Prahy k majetku, který je předmětem sporu, bylo získáno, podle názoru dovolatelky, zcela protiprávně. Jestliže právo uvedeného žalobce vzniklo podle zákona č. 172/1991 Sb. (jak je to vyznačeno v katastru nemovitostí), pak je takovéto nabytí vlastnického práva v rozporu s ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona.
b) Ve výměru z 25. 5. 1954 bývalého Obvodního národního výboru pro Prahu 9 bylo ohledně zahrádkové kolonie na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, výslovně uvedeno: „Zahrádková kolonie, jako taková spolu s altány, klubovnou a oplocením, je provizoriem z veřejných důvodů kdykoli odvolatelným“. Dočasnost existence zahrádkové osady tu skončila ke dni 31. 12. 2005; k ukončení dočasnosti zahrádkové osady tu došlo před vydáním rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 3. 11. 2006.
c) Ohledně existence stavby klubovny zahrádkové osady (Českého zahrádkářského svazu – základní organizace č. 99-U Elektory) vyplývalo z předloženého přípisu Městské části Praha 9 z 26. 2. 2009, že tato stavba klubovny byla odstraněna z důvodu uplynutí stanovené doby užívání jako dočasná (do 31. 12. 2004). Uvedená organizace zahrádkářského svazu zanikla k 31. 12. 2008 bez likvidace a bez právních nástupců. Pokud údajně vznikla 27. 9. 2008 Základní organizace zahrádkářského svazu – Pod spalovnou, Praha 9, pak tato organizace zahájila svou činnost na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, podle názoru dovolatelky, bez sebemenšího právního titulu k užívání pozemků; dovolatelka má za to, že tu jde o zjevnou svévoli majitelů rekreačních chat, kteří bez právního podkladu začali vystupovat jako organizace, která je údajně provozovatelem zahrádkářské osady.
Dovolatelka pokládá za neodpovídající občanskému soudnímu řádu i výrok o uložení její povinnosti hradit žalobci Hlavnímu městu Praze náklady tohoto soudního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl také dne 2. 12. 2010 doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce Ing. V. B. a Ing. J. A., a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo předáno na poště dne 2. 2. 2011 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 9. 2010 (sp. zn. 24 Co 122/2010 Městského soudu v Praze) ve výroku (označeném IV.), týkajícím se odmítnutí žalob žalobců Ing. V. B., Ing. J. A., M. L. a Pharm.Dr. L. P., a v závislých výrocích o nákladech řízení (označených V. a VII.), jakož i rozsudek soudu prvního stupně z 12. 2. 2010, č. j. 7 C 9/2007-74 Obvodního soudu pro Prahu 9, ve výrocích označených V. až VIII., a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Tito dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (a obdobně i podle §237 odst. 1 písm. c/ a dost. 3 o. s. ř.) a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé Ing. V. B. a Ing. J. A. jsou toho názoru (na rozdíl od závěru odvolacího soudu), že mohli být vzhledem k ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.) ale i ustanovení §14 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.), ve znění platném při zahájení správního řízení před pozemkovým úřadem, účastníky tohoto správního řízení, a to dnem, kdy toto řízení bylo zahájeno, tj. dnem 28. 12. 1992. Právní stav uvedených žalobců v době zahájení správního řízení, kdy byli uživateli pozemků, o nichž bylo ve správním řízení rozhodováno, a kdy na pozemcích měli zahrádkové chaty ve svém vlastnictví, jim přisuzoval postavení účastníků řízení, jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohly být rozhodnutím přímo dotčeny, jakož i tvrzeními, týkajícími se jejich práv a zájmů (než by se prokázal opak těchto tvrzení).
Uvedení dovolatelé měli za to, že „zůstává skutečností, že jimi tvrzené ohrožení jejich práv a právem chráněných zájmů nebylo sice autoritativním rozhodnutím správního orgánu dotčeno“, ale neměli od začátku řízení možnost uplatnit své námitky a vyjádřit se k vadám řízení (např. k otázkám zjišťování sporného restitučního titulu – konfiskace pozemků na základě dekretu č. 108/1945 Sb., zastavěnosti pozemků jinými stavbami – silnicí III. třídy). Nebyla tu správně vyřešena otázka, zda ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. po 1. 7. 1993 (po novele provedené zákonem č. 183/1993 Sb.) skutečně rušilo postavení účastníků řízení nabyté na základě §14 odst. 1 správního řádu a zda takto získané postavení účastníků řízení lze subjektu odejmout po uvedené novelizaci.
Uvedení dovolatelé tak mají za to (na rozdíl od závěru odvolacího soudu), že byli přímo dotčeni na svých právech rozhodnutím pozemkového úřadu vzhledem k tomu, že na předmětných pozemcích byla zřízena zahrádková osada před 1. 10. 1976, a bylo také dotčeno jejich majetkové právo pozemky nabýt ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb.; došlo tak rozhodnutím pozemkového úřadu (o jehož nahrazení v soudním řízení usilovali) k určení jejich vlastnických a užívacích práv. Žalobcům Ing. V. B., Ing. J. A., M. L. a Pharm.Dr. L. Písecké měla tedy být v tomto soudním řízení přiznána aktivní legitimace k podání žaloby.
Ve vyjádření žalobce Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelky H. P. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce je na rozdíl od dovolatelky toho názoru, že v této právní věci nelze směšovat otázku zřízení zahrádkové osady, respektive kolonie, a otázku jejího trvání s otázkou umístění staveb na pozemcích a lhůty k trvání umístění těchto staveb. Zahrádková osada tu byla zřízena výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 9, tedy rozhodnutím správního orgánu, takže jedině tímto způsobem může být také zrušena; jelikož k jejímu zrušení dosud nedošlo, tato zahrádková osada se dosud na předmětných pozemcích nachází i právně (nikoli jen fakticky). K dovolatelkou předkládaným důkazům i v dovolacím řízení pak žalobce poukazoval na to, že v dovolacím řízení se podle ustanovení §243a odst. 2 občanského soudního řádu provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání.
Dovolání dovolatelky H. P. tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývá, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k právní problematice posuzování dovolání ohledně výtek neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění v občanského soudním řízení, hodnocení důkazů soudy obou stupňů i ohledně opory provedeného dokazování v soudním spise, vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanského soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v občanském soudním řádu (nyní v §241a o. s. ř.) nejsou vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě dovolací soud neshledal z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 9/2007 Obvodního soudu pro Prahu 9), že by v této projednávané právní věci došlo k těmto pochybením, na která je v publikované judikatuře soudů, jak uvedeno, poukazováno.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat podle tohoto zákona oprávněné osobě také v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada, nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 1995, II. ÚS 203/94 (uveřejněném pod č. 88 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno: „Podle §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky vydat v případě, že se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada“.
V odůvodnění tohoto nálezu bylo také poukázáno na okolnost, související s konkrétní právní věcí, jíž se nález týkal: „Na pozemek tu bylo na základě územního rozhodnutí umístěno rekreační středisko, v jehož územním obvodu došlo k vybudování jednotlivých chat, a to před rokem 1976“.
Odvolací soud si v daném případě vyložil ustanovení §11 odst. 1 písem. d) zákona č. 229/1991 Sb. takto: „Ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě obsahuje dvě skutkové podstaty, které představují překážku vydání nemovitostí, na nichž existuje zahrádková nebo chatová osada, které jsou v textu odděleny slovem „nebo“. První překážkou je situace, kdy na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízená zahrádková nebo chatová osada. Druhým případem je situace, kdy se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízená před 1. 10. 1976. Výjimka z citovaných ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., kdy se vydání nemovitostí připouští (u osad dočasně umístěných), se týká první skutkové podstaty, avšak druhá skutková podstata tuto výjimku neobsahuje. V daném případě bylo prokázáno, že zahrádková osada byla na dotčených pozemcích zřízena před 1. říjnem 1976; překážka vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) je tu proto naplněna“. Odvolací soud ještě dodával, že má za to, že „rozlišení skutkových podstat ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. vyslovil dovolací soud i v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 Nejvyššího soudu.
Vzhledem k již uvedeným ustanovením právních předpisů i k již citovaným publikovaným právních závěrů nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět při posuzování důvodnosti přípustného dovolání dovolatelky k závěru, že by tu odvolací soud použil na posouzení této právní věci nesprávný právní předpis anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí text na str. 13/45). Je nutno konstatovat, že odvolacím soudem zaujatý výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. vychází přesně ze slovního znění tohoto ustanovení a nepřikročuje k širšímu výkladu tohoto znění z hlediska obecněji argumentovaného účelu tohoto ustanovení. Neshledal tedy dovolací soud u přípustného dovolání dovolatelky (směřujícího proti výrokům I., II. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 24 Co 122/2010), že by bylo toto dovolání i dovoláním důvodným a že by tedy došlo na místě zrušit toto rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jako nesprávné (srov. §243b odst. 2 občanského soudního řádu), spočívají na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatelky H. P. podle ustanovení §243 odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání sice přípustného, které však nebylo možné pokládat i za dovolání důvodné.
Vzhledem k rozhodnutí o dovolání nebylo již třeba rozhodovat o návrhu dovolatelky na odklad výkonu rozhodnutí odvolacího soudu.
Ohledně dovolání dovolatelů Ing. V. B. a Ing. J. A., jejichž dovolání bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení odvolacího soudu o odmítnutí návrhu /žaloby/), bylo třeba v dovolacím řízení posoudit opodstatněnost těchto závěrů, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 (sp. zn. 24 Co 122/2010 Městského soudu v Praze): „Okruh účastníků řízení restitučního podle zákona o půdě, vymezený ustanovením §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., vylučoval tu aplikaci ustanovení §14 zákona č. 71/1976 Sb. Žalobci Ing. V. B., Ing. J. An., M. L. a Pharm.Dr. L. P., jako vlastníci zahrádkových objektů na dotčených pozemcích, tedy nemohli být účastníky řízení před pozemkovým úřadem, v němž správní orgán rozhodoval o restitučním nároku oprávněné osoby. Tito žalobci nebyli rozhodnutím pozemkového úřadu dotčeni na svých právech, jak požaduje ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu; v daném případě nelze dovodit, že by uvedení žalobci byli jako nájemci pozemků dotčeni výrokem rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby k předmětným pozemkům, protože jejich dotčení rozhodnutím pozemkového úřadu tu bylo odvozeno od povinné osoby a nejedná se o dotčení přímé“. Odvolací soud k tomuto svému výkladu ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu měl za to, že je tento výklad obdobný jako v rozhodnutí dovolacího soudu (Nejvyššího soudu ČR, 28 Cdo 3466/2008). Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že uvedení žalobci nebyli v daném případě legitimováni k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu.
Také tedy pokud šlo o dovolání dovolatelů Ing. V. B. a Ing. J. A. neshledal dovolací soud u tohoto přípustného dovolání (směřujícímu proti výrokům odvolacího osudu, označením IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 24 Co 122/2010), že by toto dovolání bylo i dovoláním důvodným a že by tedy bylo na místě zrušit rozhodnutí odvolacího soudu (napadené dovoláním v rozsahu uplatněném uvedenými odvolateli) jako nesprávné (srov. §243 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když tu odvolací soud vycházel přesně ze slovního znění ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. i ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu bez přikročení k širšímu výkladu znění těchto ustanovení z hlediska obecněji argumentovaného účelu tohoto ustanovení.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem k zamítnutí i dovolání dovolatelů Ing. V. B. a Ing. J. A. podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání sice přípustného, které však nebylo možné pokládat za dovolání důvodné.
Dovolatelka H. P., ani dovolatelé Ing. V. B. a Ing. J. A. nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatelky H. P., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243 odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalobci Hlavní město Praha nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky H. P. ze strany tohoto žalobce, rekapitulujícímu v podstatě to, co uvedený žalobce již uvedl a uplatnil v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu