ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2285.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2285/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, 115 03 Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 406/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 641/2003) žalobce Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat nemovitosti, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 641/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2011, č. j. 12 C 641/2003-190. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR vydat žalobci pozemek parc. č. 6322/2 (o výměře 166 m2) v katastrálním území Žatec, zapsaný na listě vlastnictví č. 1299 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Žatec). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na úhradu nákladů řízení 396,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 406/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2010, č. j. 12 C 641/2003-100, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na úhradu nákladů odvolacího řízení 260,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán (spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo); odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek, o nějž šlo v tomto řízení, patřil původní vlastnici B. M., babičce žalobce, která byla německé národnosti a její nemovitosti přešly do vlastnictví čs. státu podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to dnem účinnosti uvedeného dekretu (t. j. 21. 6. 1945); ohledně B. M. došlo k jejímu vysídlení do SRN v roce 1946.
Odvolací soud byl toho názoru, že na předmět tohoto řízení dopadají ustanovení restitučního předpisu – zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), pokud nemovitosti sloužily zemědělskému účelu, popřípadě ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích). Tyto zákony jsou ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality a pokud restituční předpisy dopadají na projednávanou právní věc, nelze v tomto řízení postupovat podle ustanovení občanského zákoníku (na jehož ustanovení §126 žalob ve své žalobě poukazoval); odvolací soud pak dovozoval, že „v řízení podle občanského zákoníku soud nemůže zkoumat otázku vlastnického práva podle restitučních předpisů ani jako otázku předběžnou“. Vlastníkem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, je Česká republika, takže žalobce nemůže se úspěšně domáhat ochrany svého tvrzeného vlastnického práva proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, který je na základě zákona zmocněn k tomu, aby vykonával správu předmětné nemovitosti, patřící České republice.
Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (i včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 15. 2. 2011 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany uvedeného odvolatele – žalobce Dr. S. M. bylo v pondělí dne 18. 4. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, který ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu spisu dovolání vyplývalo, že rozsudek odvolacího soudu pokládá odvolatel za nepřezkoumatelný i za rozsudek spočívající na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ke konfiskaci majetku Němců a Maďarů s účinkem ex tunc, což se ovšem týkalo konfiskace ve smyslu obecném, ale tato obecná konfiskace primární musela být posouzena „konfiskací sekundární“, která z oné primární konfiskace vycházela, ovšem šlo v ní o identifikaci a konkretizaci konfiskovaného majetku; muselo se tu tedy definovat, o jaký majetek se tu jedná; soudy proto musely v soudním řízení o takovém majetku vyžadovat předložení pravomocného rozhodnutí orgánu o konfiskaci. Odvolatel dovozoval, že bez vydání rozhodnutí správního orgánu nebylo možné s konfiskovaným majetkem ze strany státu dále nakládat; bez rozhodnutí správního orgánu individualizujícího a konkretizujícího konfiskovaný majetek zůstal i v daném případě původní vlastnici dále v jejím vlastnictví. Také nulitním aktem, postrádajícím základní náležitosti správního aktu, nemohl majetek přejít na stát. Taková skutečnost, doprovázená v daném případě i stále trvajícím zápisem původní vlastnice nemovitého majetku v katastru nemovitostí, činí, podle názoru odvolatele, žalobu žalobce v tomto případě oprávněnou a žalovaného činí povinným spornou parcelu žalobci vydat.
Dovolatel dále uváděl, že soudy obou stupňů se v tomto případě odpovídajícím způsobem nezabývaly závažnou otázkou, zdůrazňovanou v žalobě žalobce, a to otázkou přihlášení se či nepřihlášení se původní vlastnice nemovitosti k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že tu ohledně tohoto sčítání existoval rozpor mezi zákonem č. 47/1927 Sb. a vládním nařízením č. 85/1930 Sb., která totiž již neobsahovala zákonnou zásadu (vyjádřenou v zákoně č. 47/1927 Sb.), že při sčítání je „k a ž d ý povinen podat správně a včasně všechny údaje pro sčítání“, což konkrétně původní majitelce nemovitosti B. M. nebylo umožněno; z toho odvolatel dovozoval, že u B. M., za níž sčítací archy vyplnila tehdy jiná osoba (majitel bytu či jiná dospělá osoba v domácnosti), došlo takto k irelevantnímu a neplatnému zařazení pod osoby německé národnosti (což pak mělo význam z hlediska dopadu dekretu č. 12/1945 Sb. na konfiskovaný majetek). Soudy se tedy v tomto případě otázkou „němectví“ B. M., uváděnou v restitučním předpisu, nezabývaly, takže se rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě restitučními předpisy neřídila. Neobjasnění této otázky v daném případě činí rozhodnutí soudů v této právní věci nepřezkoumatelnými.
Dovolatel byl i toho názoru, že pokud jde v tomto řízení o rozpor ve výměře parcel, jež je předmětem řízení, která byla zapsána na B. M., a která byla v žalobě žalobce požadována k vydání, pak tu šlo o otázku vyžadující znalecké posouzení; soudy měly tuto otázku vyřešit ustanovením znalce z oboru geodézie, který by určil správnou výměru a vyměřil oddělení části pozemku na základě pořízeného geometrického plánu.
Dovolatel je proto přesvědčen o oprávněnosti jeho názoru, že „B. M. zůstala vlastníkem nemovitosti, o níž jde v tomto řízení, a žalobce je nepochybně jejím vnukem; domáhá se proto svou žalobou vydání nemovitosti a nikoli určení vlastnictví k této nemovitosti“.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatele, bylo navrženo, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání odvolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 641/2003 Okresního soudu v Lounech), že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 24. 1. 2011 (sp. zn. 10 Co 406/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřovalo dovolání odvolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým uvedeným rozhodnutím některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některou právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o vydání nemovité věci podanou podle obecných předpisů ohledně nároku, který svým obsahem nebo právní povahou souvisel s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §18 zákona č. 6/2002 Sb. z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu (podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu), zejména mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05/ uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. V tomto stanovisku byl zaujat i právní závěr, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony (zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., zákon o půdě (vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních je úpravou speciálních k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání odvolatele, v němž měl odvolací soud na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním odvolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání odvolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Odvolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. srpna 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu