ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.229.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 229/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. O. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 147/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2009, č.j. 22 Co 119/2009-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2009, č.j. 15 C 147/2008-35, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal obnovy řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
41 C 761/2002. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní řízení (v němž se žalobce domáhal náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánu státu) bylo ukončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2003, č.j.
41 C 761/2002-9, jímž byla žaloba zamítnuta; rozsudek nabyl právní moci dne 11. června 2003. Žalobu na obnovu řízení podal žalobce u soudu až 11. června 2008, tedy po uplynutí jak subjektivní, tak i objektivní lhůty (§233 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Na tomto závěru – pokračoval odvolací soud – nemění nic ani zjištění, že obnovení řízení se žalobce domáhal již podáním ze dne 7. června 2005, které soud prvního stupně pro jeho vady usnesením ze dne 2. února 2006, č.j. 33 Nc 1837/2005-5, odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že odvolací soud nezkoumal, zda byla zachována subjektivní lhůta k podání žaloby a v tomto směru se spokojil pouze s jeho tvrzením, kdy se v roce 2005 o nové rozhodné skutečnosti (o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek jeho dlužníka) dozvěděl, aniž by jej vyzval k doplnění tvrzení, z nichž by byl počátek běhu subjektivní lhůty určitelný. Dále odvolacímu soudu vytýkal, že se nezabýval správností rozsudku soudu prvního stupně vydaného v původním řízení, který je vybudován na závěru, že konkurs na majetek žalobcova dlužníka, První pražské družstevní záložny, trvá, ač již v roce 2002 byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut pro nedostatek majetku dlužníka. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů (a tedy aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Žalovaná označila usnesení soudů obou stupňů za správná, „zcela se s nimi ztotožnila“ a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (srov. §238 odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř.), a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebylo dříve vydáno jiné rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 (uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že spočívá-li rozsudek (usnesení), jímž odvolací soud potvrdil rozsudek (usnesení) soudu prvního stupně, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (srov. i ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je totiž podmíněna i tím, že řešení právní otázky je – především – významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
V posuzované věci žalobce dovoláním zpochybňuje závěr odvolacího soudu,
že mu uplynula subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, aniž by současně napadl závěr o uplynutí lhůty objektivní (jež je tříletá a běží od právní moci napadeného rozhodnutí; §233 odst. 2 o. s. ř.). Na něm spočívá rozhodnutí odvolacího soudu především. Možnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu žalobou na obnovu řízení (§228 a násl. o. s. ř.) zákon časově omezuje právě tím, že pro podání žaloby stanoví subjektivní lhůtu (v §233 odst. 1) a objektivní lhůtu (v §233 odst. 2); uplynutím některé z nich účastník oprávnění podat žalobu ztrácí. Námitky žalobce směřující pouze proti závěru soudu o uplynutí subjektivní lhůty (§233 odst. 1 o. s. ř.) jsou proto bezcenné, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu – jímž byla žaloba zamítnuta i z důvodu uplynutí objektivní lhůty
– zpochybnit nemohou.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost dovolatel nenapadá) se přitom podává, že rozhodnutí vydané v původním řízení nabylo právní moci již 11. června 2003 a žalobu na obnovu řízení podal žalobce u soudu až 11. června 2008, tedy zřetelně po uplynutí zákonem stanovené objektivní (tříleté) lhůty. Přitom i závěry soudu o uplynutí subjektivní lhůty vycházejí z provedeného dokazování, kdy měl soud na zřeteli i žalobcem dříve učiněná podání, dokládající jeho vědomost o důvodech obnovy řízení. K poslední z žalobcových námitek sluší se uvést, že pokud soud nepovolil obnovu řízení (z důvodu opožděnosti žaloby), pak se logicky ani nemohl zabývat správností skutkových zjištění, na nichž spočívá rozsudek vydaný v původním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím,
jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované – jež ve vyjádření k dovolání pouze odkázala na závěry soudů obou stupňů – v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2011
Mgr. Petr Kraus.
předseda senátu