ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2348.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2348/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání odvolatele Václava Babince, Nový Jičín, Bezručova 20, zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, 742 72 Mořkov, Dolní 221, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 2. 2009, sp. zn. 42 Co 37/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 25 C 148/2008 (žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou , advokátkou, 742 72 Mořkov, Dolní 221, proti žalovaným 1. M. K., V. H., a 2. F. K., V. H., zastoupeným JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem, 746 01 Opava, Sady Svobody č. 4, o přechod vlastnického práva, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 5. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 12. 12. 2008, č. j. 25 C 148/2008-206. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby soud rozhodl, že na žalobce přechází vlastnické právo k jedné ideální polovině domu č. p. 64 a k jedné ideální polovině pozemků v katastrálním území V. H., zapsaným na listu vlastnictví č. 239 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště O.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 30.159,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že Česká republika nemá právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 23. 2. 2009, sp. zn. 42 Co 37/2009. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 12. 12. 2008, č. j. 25 C 148/2008-206, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení částkou 16.877,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce je vnukem a právním nástupcem M. V., která spolu se svým manželem F. V. se stali přídělci zemědělské usedlosti č. p. 64 v katastrálním území V. H. na základě přídělové listiny, vydané Ministerstvem zemědělství, a oba byli zapsáni jako vlastníci této zemědělské usedlosti v pozemkové knize k jedné polovině usedlosti. V roce 1954 F. V. zemřel a jeho veškerý majetek nabyla pozůstalá manželka M. V. Ta v roce 1957 podepsala prohlášení, kterým se uvedeného přídělu vzdala ve prospěch Československého státu; poté předmětné nemovitosti i obec V. H. opustila a odstěhovala se do H.. V roce 1966 byla tehdejším Okresním národním výborem v Opavě vydána přídělová listina, kterou byl do vlastnictví žalovaných odevzdán dům č.p. 64 v katastrálním území V. H. spolu s pozemky a s částí pozemku v katastrálním území V. H.
Odvolací soud poukazoval na to, že v dané věci bylo třeba vycházet z rozhodnutí dovolacího soudu z 24. 10. 2007 (28 Cdo 1901/2006 Nejvyššího soudu), který zaujal názor, že tu není naplněna restituční skutková podstata ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dovolací soud však svým rozsudkem, jímž bylo rozhodováno o dovolání žalobce V. B. proti předchozímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 31. 10. 2005, sp. zn. 42 Co 305/2005 (vydaným v téže právní věci) zamítl dovolání jen částečně, tedy ve vztahu k rozhodnutí, které se týkalo ideální poloviny uvedených předmětných nemovitostí v katastrálním území V. H. Dovolací soud totiž vytýkal ve svém zrušovacím rozhodnutí soudům obou stupňů, že se nezabývaly tou okolností, zda se vzdání přídělu, jež bylo v prohlášení M. V. formulováno jako vzdání se přídělu nemovitostí, které jsou jí vlastnicky připsány ve vložce č. 239 pozemkové knihy pro katastrální území V. H., zahrnovalo podle projevu její vůle i další část nemovitosti, která jí samotné vlastnicky připsána v pozemkové knize nebyla a kterou zdědila po druhém přídělci (po svém manželovi); dovolací soud proto vytýkal soudcům obou stupňů, že neprovedly hodnocení tohoto projevu vůle M. V.
Odvolací soud (shodně se soudem právního stupně) věc posoudil podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a podle zákona č. 141/1950 Sb. (tehdejšího občanského zákoníku) se závěrem, že každý přídělový majetek měl zůstat jednotný a neměl být droben na části, přičemž v případě přídělu manželům byla omezena dělitelnost přídělu a byl příděl chápán tak, že manželé se posuzují jako jedna osoba. Ohledně formulace listiny, jíž se M. V. vzdávala přídělu, odvolací soud zdůraznil, že zde nemohla být z listiny o vzdání se přídělu zachycena její vůle, neboť šlo o její vyjádření na vyplněném formuláři tehdejšího ONV v O., který počítal jen s obvyklou situací, kdy se přídělce vzdával toho, co přídělem získal a co mu bylo vlastnicky připsáno v pozemkové knize. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud odvozoval, že ani z doplnění dokazování nebylo zjištěno nic jiného, než že M. V. měla vůli vzdát se předmětných nemovitostí jako celku, tedy že se nevzdala jen jedné ideální poloviny nemovitostí, kterou sama získala přídělem, ale i druhé ideální poloviny těchto nemovitostí, kterou nabyla po manželovi F. V., druhém z přídělců, dědictvím. Dospěl tedy dovolací soud k závěru, že se M. V. vzdala všech uvedených nemovitostí, které původně získala se svým manželem, uvedeným rovněž přídělu nemovitostí, a to jako celku tohoto přídělu. Byl tedy odvolací soud toho názoru, že tu nelze z výsledků dokazování dovodit, že by stát tu nabyl jednu ideální polovinu uvedených nemovitostí v katastrálním území V. H. bez právního důvodu.
Dovolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 3. 2009 doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala a dovolání ze strany žalobce bylo dne 11. 5. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 23. 2. 2009 (sp. zn. 42 Co 37/2009 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 12. 12. 2008, č. j. 25 C 148/2008-2006 Okresního soudu v Opavě, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Uvedený odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel ve svém dovolání namítal, že soudy v daném případě neprovedly výklad projevu vůle obsažený ve vzdání se přídělu M. V., nýbrž provedly pouze posouzení právní povahy právního institutu přídělu nemovitostí. Podle názoru dovolatele skutečnost, že po vzdání se přídělu M. V. zemědělskou usedlost fakticky opustila jako celek, nebrání přijetí závěru o tom, že se projev její vůle tu vztahoval pouze na ideální polovinu předmětných nemovitostí. Dovolatel má za to, že závěr soudu, že M. V. měla v úmyslu opustit zemědělskou usedlost jako celek, je v tomto případě v rozporu s právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku z 24. 10. 2007 (28 Cdo 1901/2006 Nejvyššího soudu) a není výkladem projevu vůle M. V., obsaženého v jejím projevu vzdání se přídělu nemovitostí. Dovolatel poukazoval i na rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 502/2005 Nejvyššího soudu), v němž byl vyjádřen právní názor, že nestačí projev vůle jen jednoho z manželů (přídělců), když druhý z manželů (přídělců), ani jeho zástupce, neučinil právní úkon k ukončení přídělového vztahu. Dovolatel poukazoval dále i na rozhodnutí dovolacího soudu (3 Cdon 946/96 Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 29/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž byl zaujat právní názor, že nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl, nebo kterou měl, ale ji neprojevil; výklad projevu vůle má směřovat pouze k jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno; jde tedy o právní posouzení uvedené otázky. Dovolatel je přesvědčen o tom, že v daném případě přešla polovina nemovitostí na stát bez právního důvodu, takže byla naplněna restituční skutková podstata podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Nebylo tu možné vzdát se přídělu ohledně majetku, který již charakter přídělu neměl.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání odvolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci bylo již rozhodováno i dovolacím soudem rozsudkem z 24. 10. 2007 (28 Cdo 1901/2006 Nejvyššího soudu). Dovolací soud tu poukazoval na správnost posouzení soudů obou stupňů (v předchozích rozhodnutích Okresního soudu v Opavě z 10. 11. 2005, č. j. 16 C 75/98-132 i Krajského soudu v Ostravě z 31. 10. 2005 sp. zn.
42 Co 305/2005), pokud se vztahovalo na nemovitosti, jež byly původní vlastnici M. V. přiděleny, když totiž M. V. nebyla schopna na přídělu (po smrti manžela) sama hospodařit, její děti se z usedlosti odstěhovaly a M. V. sama nehodlala v jednotném zemědělském družstvu pracovat. Dovolací soud dovozoval, že za této situace je právní hodnocení přechodu nemovitosti na stát v souladu s nálezy Ústavního soudu ČR z 11. 11. 1997, I ÚS 308/96, nebo ze 16. 1. 1996, I ÚS 188/94, které poukazovaly na povinnost přídělce osobně na přidělených nemovitostech pracovat a na možnost odnětí přídělu, pokud by tato povinnost nebyla splněna. Samotné vzdání se přídělu nepředstavuje skutkovou podstatu, která by byla uvedena v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jež by měla za následek vznik práva na vydání nemovitosti. Dovolací soud však ve svém rozsudku z 24. 10. 2007 (28 Cdo 1901/2006 Nejvyššího soudu) dospěl ovšem dále i k výtce vůči uvedeným předchozím rozhodnutím soudů obou stupňů, že totiž se nezabývaly dalším aspektem věci, a to okolností, zda vzdání se přídělu, jež bylo v prohlášení M. V. formulováno jako vzdání se přídělu nemovitostí, jež jsou jí vlastnicky připsány ve složce č. 239 pozemkové knihy pro katastrální území V. H., zahrnovalo podle projevu vůle i další část nemovitosti, která jí nebyla vlastnicky připsána v pozemkové knize a kterou zdědila po druhém přídělci, svému manželovi. Z obsahu spisu totiž vyplývalo, že v důsledku tohoto prohlášení bylo ve prospěch čs. státu zapsáno vlastnické právo jen k jedné ideální polovině nemovitostí. Hodnocení této skutečnosti neprovedl, vytýkal dovolací soud, ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Dovolací soud měl za to, že bylo potřebné se touto otázkou zabývat zejména z hlediska posouzení obsahu projevu vůle M. V., zda totiž její vzdání se přídělu nemovitostí se mělo týkat i ideálního podílu nemovitostí, nezapsaného pro M. V. v pozemkové knize.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu „soud prvního stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování“ a také že v řízení nebyly navrženy žádné důkazy, ze kterých by bylo možné učinit zjištění o tom, že se M. V. vzdala předmětného přídělu v důsledku perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva“, jakož i že z hlediska vyjádření vůle M. V. nebyly zjištěny takové okolnosti, které by vyvracely, že „M. V. se vzdala všech nemovitostí, které původně získala se svým manželem přídělem, jako celku“.
Odvolací soud posoudil projednávanou věc zejména podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož na návrh oprávněné osoby přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 (na str. 127) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že návrh na převod vlastnictví přichází v úvahu jen v případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího převodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 1997, III. ÚS 49/96 (uveřejněném pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že zvláštním způsobem uvedené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu v jen těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad přechodu nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Ohledně výtek dovolatele na vadná nebo nesprávná zjištění v tomto občanském soudním řízení, a to i v pokračujícím řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 24. 10. 2007, bylo třeba mít na zřeteli také např. právní závěr vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jenž nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud pokládá za zjištěno něco co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“). Byl tu také zaujat právní závěr, že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem“. V rozporu s těmito právními závěry odvolací soud v daném případě při svém rozhodování rozsudkem z 23. 2. 2009 (sp. zn. 42 Co 37/2009 Krajského soudu v Ostravě), podle názoru dovolacího soudu, nepostupoval.¨
Vzhledem k uvedeným právním předpisům i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by u dovolání odvolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky rozhodnutím odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Nebyla rovněž u dovolání odvolatele shledána přípustnost dovolání podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odsdt. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu