ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2384.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2384/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce TJ KRAKONOŠ TRUTNOV, jezdecký oddíl , IČ: 474 63 384, se sídlem ve Svobodě nad Úpou, zastoupeného JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, proti žalovaným 1) H. B. , zastoupené JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, 2) B. Z. , 3) F. H. , zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, 4) M. H. , zastoupenému JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, a 5) P. H. , zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 84/2000, o dovolání žalovaných 1) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010, č. j. 26 Co 164/2010-451, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Hany Poprachové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. prosince 2009, č.j. 10 C 84/2000-403, v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem stavební parcely č. 188 se zbořeništěm a pozemkových parcel č. 2498/1, 2498/3, 2498/4, 2498/5, 2498/9, 2498/10, 2499, 2500/1 a 2513/4 v obci a kat. území M., jakož i ve výrocích IV a V, jimiž soud prvního stupně zamítl vzájemné návrhy žalovaných 1), 2) a 4) směřující k určení, že podílovými spoluvlastníky /označených/ nemovitostí byli ke dni své smrti L. B. ml. (nar. 1922) a L. B. st. (nar. 1898).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že právní předchůdci žalovaných 1), 2) a 4), manželé L. B. (nar. 1898) a A. B., nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem přídělem v roce 1946, kdy se ujali držby těchto nemovitostí (§5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Přídělce L. B. se po rozvodu se svou manželkou, v době ohraničené roky 1950 – 1952, z obce M. odstěhoval, opustil předmětné nemovitosti a sepsal listinu „o vypořádání s odcházejícím přídělcem“. Při dodatečném projednání dědictví po tomto zůstaviteli (zemř. r. 1957) tehdejší státní notářství, bez zřetele k výše uvedenému, rozhodlo o tom, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny předmětných nemovitostí připadá do vlastnictví žalovaného 4). Stran podílu patřícího A. B. vzal soud za prokázané, že i ona později (dne 30. 6. 1963) podepsala zápis o „vyúčtování odcházejícím přídělcem“, po té, co nemovitosti přestala obhospodařovat a vnesla je do majetku zemědělsky hospodařícího státní statku. Ani po její smrti (v roce 1982) nebylo k této skutečnosti přihlédnuto, jestliže v řízení o projednání dědictví bylo potvrzeno nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jejímu synovi, L. B. ml. (nar. 1922). Již v roce 1979 však stát přenechal nemovitosti do užívání předchůdci žalobce, Československému svazu tělesné výchovy, s nímž pak dne 12. 3. 1990 uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví.
Shledávaje na straně účastníků naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (je-li v katastru nemovitostí též zapsáno k nemovitostem dvojí výlučné vlastnictví) i odvolací soud uzavřel, že předchůdci žalovaných vlastnictví pozbyli vzdáním se přídělu, čímž se obnovilo vlastnické právo státu k tomuto majetku. Proto nemovitosti (spoluvlastnické podíly k nim) nemohli nabýt žalovaní jako dědictví po uvedených zůstavitelích (jimž podíly ke dni jejich smrti již nepatřily). Jako vlastník převedl stát vlastnické právo k nemovitostem v roce 1990 na žalobcova předchůdce, který nemovitosti již dříve po desetiletí užíval a na své náklady je udržoval a zhodnotil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 4) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně pak zpochybňovali (skutkové) závěry odvolacího soudu, namítaje, že z provedeného dokazování neplynou skutečnosti, z nichž by bylo lze spolehlivě dovodit, že jejich předchůdci, L. B. a A. B., projevili vůli vrátit státu přídělem nabyté nemovitosti, tedy že státu učinili nabídku k převzetí nemovitostí a že jejich nabídku stát přijal. Usuzovali proto, že si jejich zůstavitelé vlastnictví podrželi až ke dni své smrti a na žalované přešlo vlastnictví děděním, jak plyne též z obou rozhodnutí o dědictví, která však odvolací soud nerespektoval, ač jimi byl – podle názoru žalobců – vázán. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Přitom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V případě námitek žalovaných se o otázky zásadního právního významu zřetelně nejedná, již proto, že jimi pokládané otázky netýkající se právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž (převážně) správnosti skutkových zjištění (z nichž odvolací soud činí závěr o vzdání se přídělu předchůdci žalovaných). Jde tudíž o námitky podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelům v případě dovolání, přípustného jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici není.
K právnímu posouzení věci odvolacím soudem sluší se pak odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 456/2000 – ustavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 367/02; nebo usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1795/2002), z níž vyplývá, že vzdal-li se přídělce vlastnictví k přídělu nabytému podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., znamenalo to obnovení vlastnického práva státu. Listina o zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, a o odevzdání usedlosti, jsou (typicky) právními úkony, kterými se přídělce vzdává vlastnictví k přídělu.
Jestliže se oba přídělci vzdali vlastnictví k přídělu, k němuž náležely předmětné nemovitosti, je přirozené, že tyto nemovitosti – jež se tímto okamžikem staly vlastnictvím státu (srov. též §132 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) – nemohly později děděním přejít do vlastnictví žalovaných coby dědiců obou zmíněných zůstavitelů. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání, která – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není totiž závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, a tyto osoby se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanskému soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované, není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž jsou žalovaní 1) a 4), jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce v tomto řízení patří odměna advokáta v částce 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 5.000,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu