ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2823.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2823/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) L. S. , b) Ing. P. Ž. , c) Mgr. B. Ž. , a d) Ing. V. S. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 467.124,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 22/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č.j. 13 Co 593/2008-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) – poté, co rozhodl o procesním nástupnictví na žalující straně – potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. srpna 2008, č.j. 17 C 22/2008-30, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci V. S. částku 467.124,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč vzniklé mu v důsledku nepřiměřené délky řízení (vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 346/94) a na náhradu škody (majetkové újmy) v částce 467.127,- Kč, která mu vznikla ztrátou možnosti vymoci pohledávky vůči svému dlužníku, jež mu byly přisouzeny v nalézacím řízení trvajícím po dobu 10 let a 9 měsíců. Soud prvního stupně dne 27. 2. 2008 doručil žalované žalobu spolu s usnesením ze dne 8. 2. 2008, č.j. 17 C 22/2008-15, o kvalifikované výzvě soudu k podání vyjádření ve věci podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), s poučením o následcích, pokud žalovaná této výzvě v určené (třicetidenní) lhůtě nevyhoví (§114b odst. 5 o. s. ř.). Na usnesení soudu prvního stupně reagovala žalovaná písemným podáním ze dne 21. 3. 2008, v němž se věcně vyjádřila pouze k nároku na poskytnutí zadostičinění za vzniklou nemajetkovou újmu (ohledně něhož bylo později řízení zastaveno), nikoliv ovšem k nároku na náhradu škody; k němu bez dalšího sdělila tolik, že „návrh na náhradu majetkové škody odmítá“. Takové podání – postrádající rozhodující skutečnosti, na nichž žalovaná staví svoji obranu proti žalobě – podle závěru odvolacího soudu fikci uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. nezabrání. Povaha dané věci – pokračoval odvolací soud – umožňuje vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a fikce uznání nároku může nastat i ohledně některého z vícero žalobou uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem, jak se zde stalo v případě nároku na náhradu majetkové újmy. Rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., založený na fikci uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř., shledal proto odvolací soud ve výroku věcně správným (§219 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro fikci uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nebyly splněny. Žalobu – v části pojednávající o nároku na náhradu škody – označila za zjevně neopodstatněnou, postrádající rozhodující skutečnosti o vzniku škody a o její výši; odkaz na nemožnost dosáhnout uspokojení pohledávky z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalobcova dlužníka označila za nedostatečné tvrzení. K podmínkám vydání rozsudku pro uznání citovala z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 15 Co 282/2006 (publikovaném v ASPI), z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 1325/2004, a z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 15 Co 437/94 (pojednávajících o rozsudcích pro zmeškání). Dovozovala, že povaha dané věci (její typová složitost) ani okolnosti případu neodůvodňovaly, aby soud při přípravě jednání postupoval podle §114b o. s. ř. , namísto jinak obvyklého postupu podle §114a o. s. ř. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Řešení otázek týkajících se výkladu a aplikace ustanovení §114b o. s. ř. a předpokladů pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro fikci uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), na nichž rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci spočívá, lze v rozhodovací praxi soudů pokládat za ustálené. Již v rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 153, ročník 2003), Nejvyšší soud vyložil, že „usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. §114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. - soud přistoupí teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení“. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout; ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 173, ročník 2004). Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 107, ročník 2005).
Citovanou judikaturou se při právním posouzení věci řídil i soud odvolací, uzavřel-li, že předpoklady pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následně pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro fikci uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. byly v posuzované věci naplněny. Neopodstatněná je námitka žalované, že žaloba, jíž se v dané věci (vedle nároku na poskytnutí zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu) žalobce domáhá i náhrady škody vzniklé mu nesprávným úředním postupem (jímž je i porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě; §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), je vadná (neúplná či neurčitá). Krom ostatních podstatných náležitostí totiž nepostrádá ani vylíčení rozhodujících skutečností, a to nejenom skutečností o nesprávném úředním postupu orgánu státu (soudu), příčinné souvislosti a vzniklé nemajetkové újmě, nýbrž i tvrzení o škodě a její výši, za kterou – jak je z obsahu žaloby patrno – pokládá žalobce majetkovou újmu způsobenou mu ztrátou vymahatelnosti pohledávky v dané výši vůči svému dlužníku, který se stal za řízení nemajetným. I nyní uplatněná (avšak opožděná) obrana žalované k otázkám vzniku škody a její výše je tu dokladem spíše toho, že jde o věc nikoliv „zcela jednoduchou“ a že její povaha, určená typovou, skutkovou a právní obtížností, si pro účely přípravy jednání vyžadovala, aby měl soud k dispozici kvalifikované stanovisko žalované k žalobě (všem nárokům v ní uplatněným). Proto podání vyjádření nebylo možné ponechat jen na vůli žalované, jak by se stalo v případě postupu soudu podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ačkoli žalovaná byla o procesních důsledcích případné nečinnosti soudem řádně poučena (§114b odst. 5 o. s. ř.), k uplatněnému nároku na náhradu škody (majetkové újmy) v písemném vyjádření žádné skutečnosti na svou obranu neuvedla.
S citovanou judikaturou dovolacího soudu (z níž vycházel i odvolací soud) nekoliduje ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 1325/2004, ze kterého cituje v dovolání žalovaná a který pojednává o předpokladech pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o. s. ř., přihlašuje se přitom k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1996 Sb.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – založený na konstantní a nerozporné judikatuře, kterou dovolací soud ani v této věci neopouští – nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů tohoto řízení právo nemá a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu