ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2879.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2879/2010-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce T. B., zastoupeného Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.089.940,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 172/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č.j. 69 Co 420/2009-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. června 2009, č.j. 41 C 172/2008-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 454.363,30 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 635.577,60 Kč s úrokem prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že usnesením Police České republiky – Okresního ředitelství Vsetín ze dne 15. 5. 2002, č.j. OVVS-616/10-2001, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. V souvislosti s tímto obviněním byl žalobce dne 26. 2. 2003 vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 7. 5. 2003. Trestní stíhání bylo skončeno rozsudky Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 12. 2004, č.j. 1 T 219/2003-1803, a ze dne 16. 5. 2005, č.j. 1 T 219/2003-1906, jimiž byl žalobce obžaloby zproštěn. Při právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že co do základu má žalobce nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestním stíháním a rozhodnutím o vazbě (§8 a §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“). K jednotlivým dílčím nárokům vzal za prokázané, že žalobci náleží náhrada skutečné škody v částkách 290.000,- Kč (náklady nutné obhajoby), 10.000,- Kč (náklady vynaložené na opatření důkazu důležitého pro trestní řízení), 5.723,- Kč a 51.370,- Kč (náklady vzniklé účastí žalobce u úkonů trestního řízení) a dále pak i na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody po dobu výkonu vazby v částce 24.140,- Kč. V případě nároku na náhradu ušlého zisku, jehož vznik a výši odůvodňoval žalobce tím, že mu v důsledku vzetí do vazby jeho mandant, společnost Interiér Říčany, a.s., vyplatila odměnu za zprostředkování prodeje nemovitostí nikoliv v původně sjednané výši,
nýbrž o 610.000,- Kč nižší, soud prvního stupně zjistil, že podle mandátní smlouvy uzavřené stranami dne 23. 1. 2003 náleží žalobci odměna v původně sjednané výši (činící 2% z kupní ceny) a že žalobci tudíž tvrzená škoda nevznikla. Dodal, že doplacení odměny se mohl žalobce domáhat po svém smluvním partneru; souhlasil-li s vyplacením nižší odměny, jde o důsledek jím projevené vůle, nikoliv o následek trestního stíhání. Ušlý zisk za dobu vazby pak soud vypočetl z průměrného výdělku, jehož žalobce dosahoval před poškozením (vycházeje zejména z údajů uvedených v daňovém přiznání) a dospěl tak k částce 73.130,- Kč.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č.j. 69 Co 420/2009-77, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku I ohledně žalovanou napadené částky 24.140,- Kč s příslušenstvím změnil jen tak, že v části,
v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroků z prodlení z této částky od 19. 2. 2008 do 14. 2. 2009, žalobu zamítl; jinak jej potvrdil“ (výrok I). Dále pak rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku II ohledně žalobcem napadené částky 523.025,60 Kč s příslušenstvím co do částky 62.671,60 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci uvedenou částku se /specifikovaným/ úrokem z prodlení; jinak jej potvrdil“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolání žalobce shledal opodstatněným též co do částek 3.299,- Kč (další náklady vzniklé žalobci účastí u úkonů trestního řízení), 12.512,60 Kč (cestovní výdaje) a 46.860,- Kč (zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jíž určil částkou 71.000,- Kč). V případě nároku na náhradu ušlého zisku v rozsahu dalších 426.870,- Kč (nevyplacení odměny za činnost mandatáře) odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně
i jeho právní posouzení věci za správná. Doplnil je o závěr, že mezi žalobcem tvrzenou majetkovou újmou a nezákonným rozhodnutím o vzetí do vazby není vztah příčinné souvislosti, byla-li žalobci vyplacena nižší než původně sjednaná odměna na základě pozdější dohody účastníků mandátní smlouvy.
Proti části výroku II odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v části o zaplacení 426.870,- Kč s úrokem z prodlení, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu, že mezi touto další škodou (ušlým ziskem) a rozhodnutím o vazbě není příčinná souvislost. Namítal, že pouze v důsledku nezákonné vazby nemohl vykonávat činnost mandatáře a řádně plnit povinnosti plynoucí z mandátní smlouvy. Pro neplnění povinností byl vystaven hrozbě ukončení smlouvy ze strany mandanta, společnosti Interiér Říčany, a. s.,
a pod tímto tlakem se společností uzavřel dohodu, že mu bude vyplacena nižší odměna, než kterou tito účastníci původně sjednali. Pokládal za nesprávné, že k těmto okolnostem odvolací soud nepřihlédl a žalobě na náhradu této škody nevyhověl „z ryze formalistických důvodů“. Pro řešení otázek „požadované míry příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a způsobenou škodou, přezkoumání rozsahu objektivní odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu a přípustnosti náhrady ušlého zisku v prokázané výši za způsob zjištění ušlého zisku u osob výdělečně činných z daňového přiznání“ označil rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozsahu zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vazbě, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislosti mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o současném splnění všech tří podmínek leží na poškozeném.
Otázka „požadované míry příčinné souvislosti“, z níž dovolatel usuzuje na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, v rozhodovací praxi soudů problémy nečinní. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úředním postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo že nebýt nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž i příčinná souvislost musí být najisto postavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V dovoláním napadené části spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím o vazbě, jež byla na žalobci vykonána, a majetkovou újmou v částce 426.870,- Kč, spočívající v tom, že žalobci byla vyplacena nižší než původně sjednaná odměna za jím vykonanou činnost podle mandátní smlouvy, neboť jde o důsledek dohody, kterou o výši odměny žalobce (mandatář) uzavřel se svým mandantem. Takový závěr soudu o chybějící příčinné souvislosti ve vztahu k této další škodě je závěrem skutkovým, jež je výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv závěrem právním (k otázce příčinné souvislosti jako otázce skutkové srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp.zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 2011); o posouzení této otázky však v dané věci nejde. Zpochybňuje-li proto žalobce závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o vzetí do vazby a vznikem škody, neuplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (zakládaje dovolání též na námitkách, že k některým skutečnostem odvolací soud nepřihlédl), který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže a žalobci v daném případě k dispozici není.
Tyto důvody pak platí i pro námitky žalobce směřující vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu, jež se staly základem pro stanovení výše náhrady ušlého zisku,
jež se zásadně poskytuje v prokázané výši (§28, §29 a §30 OdpŠk) a při jejímž určení soudy obou stupňů shodně vycházely z průměrného výdělku žalobce (poškozeného) před poškozením a přitom respektovaly právo poškozeného na výběr rozhodného období
(§29 OdpŠk).
Z výše uvedeného vyplývá, že žalobcem uplatněné důvody (jejich obsahové vymezení) rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) nečiní.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu