ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3082.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3082/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce KeMiChem CZ, spol. s r. o., se sídlem v Říčanech, Jelení 2123/10, zastoupeného JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, LLM, advokátkou v Praze 4, Jaurisova 514/6, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení částky 11.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, č. j. 28 Co 546/2009-103, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2009, č. j. 18 C 1/2008-75, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 11.000,- EUR s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení,
a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu ve správním řízení, zahájeném dne 30. 1. 2006 k žádosti žalobce o vydání povolení dovozu souběžného přípravku na ochranu rostlin AGIL 100 EC na území České republiky. Rozhodnutím Státní rostlinolékařské správy ze dne 7. 4. 2006, vydaným po zákonné šedesátidenní lhůtě, byla však tato žádost zamítnuta. Žalobce se proto následně proti tomuto rozhodnutí odvolal k Ministerstvu zemědělství České republiky, což vedlo
k jeho zrušení dne 3. 5. 2006 (v rámci autoremedury) a k pokračování v řízení o uvedené žádosti. Posléze byl Státní rostlinolékařskou správou dovoz označeného souběžného přípravku povolen (rozhodnutím ze dne 16. 8. 2006). V mezidobí ovšem žalobci vznikl ušlý zisk, neboť vzhledem k těmto okolnostem nemohl v dubnu roku 2006 dodat svému odběrateli (EastChem CZ, s. r. o.) předmět plnění sjednaný v kupní smlouvě ze dne 28. 2. 2006.
Z tohoto důvodu žalobce požaduje v tomto řízení náhradu způsobené škody.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že by v dané věci mohla přicházet v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, když tvrzená materiální újma vznikla právě v důsledku rozhodovací činnosti orgánu veřejné moci. Ani pro tuto formu odpovědnosti ale nebyly dány podmínky, jelikož předmětné (posléze zrušené) rozhodnutí, kterým nebyl povolen dovoz souběžného přípravku na území státu, nenabylo právní moci (jak vyžaduje ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacích důvodů mimo jiné namítal, že v daném případě bylo třeba posuzovat nárok žalobce na náhradu škody z hlediska nesprávného úředního postupu Státní rostlinolékařské správy ve správním řízení. Nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu, že uplatnit nárok z tohoto titulu může pouze tehdy, když se vadný postup neodrazí bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Zdůraznil, že rozhodujícím správním orgánem byly učiněny procesní postupy vykazující vady a mající negativní vliv na jeho práva. Pokud nižší instance rozhodly výše uvedeným způsobem, zbavují tak stát jakékoliv odpovědnosti za dodržování zákonnosti a ústavnosti při každé rozhodovací činnosti. Dovolatel poukázal na skutečnost, že předmětné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, čímž byla deklarována nesprávnost provedeného úředního postupu. Žádal proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V první řadě je třeba ve shodě se závěrem nižších instancí konstatovat, že vyústil-li nesprávný úřední postup správního orgánu ve vydání rozhodnutí, přichází v úvahu pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudy obou nižších stupňů při rozhodování o uplatněném nároku vycházely z právního názoru, že za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak státní orgán po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003). Jinými slovy, nenabylo-li rozhodnutí právní moci, nelze v případě jeho zrušení usuzovat bez dalšího na vznik odpovědnosti státu za škodu. Nejvyšší soud však upozorňuje, že toto neplatí bez výjimky. Za situace, kdy škoda vznikne v mezidobí (tak jako v daném případě), tj. právě v důsledku původního rozhodnutí (před jeho právní mocí), a kdy již následky vadného postupu či rozhodnutí není možno zhojit v dalším průběhu řízení vydáním nového rozhodnutí, je nutno tuto okolnost brát v potaz a o odpovědnosti státu za škodu při splnění ostatních zákonných podmínek reálně uvažovat.
V posuzované věci však nelze odhlížet od skutečnosti, že žalobce v době, kdy uzavíral se svým odběratelem kupní smlouvu (28. 2. 2006) ještě neměl povolení k dovozu souběžného přípravku na ochranu rostlin na území České republiky. O jeho vydání zažádal v lednu roku 2006. Pokud měl žalobce na základě předmětné smlouvy plnit v dubnu roku 2006,
tedy se s jistotou spoléhal na to, že v nadcházejících dvou měsících po podání žádosti uvedené povolení získá, nelze v tomto případě usuzovat na existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným, resp. nezákonným rozhodnutím státního orgánu a majetkovou újmou (v podobě ušlého zisku), jež žalobci vznikla.
Z ustálené judikatury se podává, že ke vzniku odpovědnosti státu je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
Také v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu je tudíž nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za kterou se odpovídá (tj. zde mezi nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. Poněvadž ke splnění této nevyhnutelné podmínky nedošlo, není možno usuzovat na úspěšnost požadavku žalobce a shledat stát odpovědným za tvrzenou materiální škodu.
Z výše uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, neboť nelze dovodit judikatorní přesah ani kontradikci posuzované právní otázky.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.,
a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu