ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.314.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 314/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele BAYTONU, a. s., 198 00 Praha 9, Slévačská 744/1, zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, 110 00 Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 6. 2010, sp. zn. 29 Co 379,380/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 88/2008 (žalobců: a) H. W. , b) Doc. Dr. Ing. D. W. , c) P. M. , d) P. S. , e) L. S. , f) Ing. G. W. , zastoupených Mgr. Lukášem Damcem, advokátem, 602 00 Brno, Lísky 56, g) MUDr. Š. P. , h) MUDr. M. K., CSc. , i) R. K. , a j) D. K. , zastoupených Mgr. Jaroslavem Hlávkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní 9, proti žalovaným: 1. ČKD Praha Holding, a. s. , Praha 1, Václavské náměstí č. 802/56, zastoupenému JUDr. Tomášem Holubem, advokátem, 150 00 Praha 5, Štefánkova 24, a 2. BAYTON, a. s. , zastoupenému JUDr. Tomášem Rybářem, advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamíta .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 9 C 88/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 13. 3. 2009, č. j. 9 C 88/2008-725 (ve znění opravného usnesení z 1. 6. 2009, č. j. 9 C 88/2008-737). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným ČKD Praha Holding, a. s., a BAYTONU, a. s., uloženo vydat dům č. p. 203, postavený na stavební parcele č. 532/2, jakož i pozemek parc. č. 532/2 v katastrálním území V. (obec Praha), zapsané na listu vlastnictví č. 642 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu hl. m. Prahy, a to Z. W. (původnímu žalobci) z jedné ideální čtvrtiny, žalobci P. S. z 1/8, L. S. z 1/8, žalobci Ing. G. W. z ¼, žalobkyni MUDr. Š. P. z 1/12, žalobci MUDr. M. K., CSc., z 1/12, žalobci R. K. z 1/24 a žalobci D. K. z 1/24, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit žalobcům Z. W., P. S., L. S. a Ing. G. W. na náhradu nákladů řízení 218.024,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; v téže lhůtě bylo žalovaným uloženo zaplatit na úhradu nákladů řízení 66.654,80 Kč žalobcům MUDr. Š. P., MUDr. M. K., CSc., R. K. a D. K.. Také bylo žalovaným uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 částku 51.047,20 Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.
O dovolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 6. 2010, sp. zn. 29 Co 379, 380/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 13. 3. 2009, č. j. 9 C 88/2008-725 (ve znění opravného usnesení z 1. 6. 2009, č. j. 9 C 88/2008-737) změněn ve věci samé (ve výroku označeném I.) jen tak, že „žalovaní jsou povinni vydat dům č. p. 203, situovaný na stavební parcele č. 532/2 a stavební parcelu č. 532/2, zapsané na listu č. 642 pro katastrální území V. (obec Praha) žalobkyním H. W., Doc. Dr. Ing. D. W. a P. M., každé z nich z 1/12 vzhledem k celku, jako právní nástupkyním žalobce Z. W.“; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení (označených II. až IV.) byl rozsudek soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně bylo přezkoumán odvolacím soudem podle ustanovení §212 odst. 1 a 5 občanského soudního řádu, ale byl zaujat právní závěr, že odvolání žalovaných, směřující proti výroku o věci samé, není důvodné.
Odvolací soud měl za to, že v této právní věci (v níž žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §2 a §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. a žalované akciové společnosti jsou tu osobami povinnými podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.) soud prvního stupně správně vycházel ze závěrů znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze z 10. 7. 2002 a z výsledků místního šetření z 30. 10. 2008, z nichž vyplývá, že uvedená sporná budova je součástí celého továrního komplexu (jehož část již byla žalobcům vydána), tvoří s ním jeden celek a proto je předmětem jeho vydání oprávněným osobám. Odvolací soud dovozoval, že „závěry dalších znaleckých posudků, které by nasvědčovaly závěru, že samotná stavba, která je předmětem sporu, přestavbou svůj původní charakter ztratila, nevycházely z toho, co o vzájemném vztahu budov, tvořících jeden celek (továrnu) vyslovil už i dovolací soud, a k závěrům těchto dalších posudků tedy soud prvního stupně správně nepřihlédl“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a dílčí změnou tohoto rozsudku ve věci samé reagoval pouze na skutečnost, že v řízení bylo po úmrtí původního žalobce Z. W. (který zemřel v průběhu odvolacího řízení) pokračováno v řízení na straně žalobců i s právními nástupkyněmi tohoto původního žalobce, a to s H. W., Doc. Dr. Ing. D. W. a P. M.
Naproti tomu odvolací soud zrušil akcesorické výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a jen v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k rozhodnutí o těchto nákladech řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) se zřetelem k tomu, že v posuzovaném případě jde o spor, jehož předmětem je plnění penězi ocenitelné.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 20. 8. 2010 doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou akciovou společnost BAYTON, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 3. 9. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 6. 2010 (sp. zn. 29 Co 379, 380/2009 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 3. 2009, č. j. 9 C 88/2008-725) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 psím. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval, že v daném případě nemá posouzení povahy budovy č. p. 203 v Praze – Vysočanech z hlediska její právní samostatnosti význam to, že tato budova (jež byla soudy dosud kvalifikována jako součást většího objektu /továrního komplexu/) byla dlouhodobě samostatně využívána, přičemž totéž platí i pro sousední budovu bez čísla popisného, nacházející se na pozemku parc. č. 532/2 v katastrálním území V., která je rovněž samostatně využívána nezávisle na budově č. p. 203. Bylo tu třeba, podle názoru dovolatele, posoudit, zda lze určitou věc stále kvalifikovat jako součást věci podle §120 občanského zákoníku, i když tato původní věc byla od věci právně oddělena a posléze byla samostatně užívána jednak původní věc bez oddělené součásti a jednak i oddělená součást (která tu však existovala od počátku samostatně spojeny); posoudit tu bylo nutno i „stanovení časového okamžiku, k němuž je třeba posuzovat oddělitelnost věci od původní věci ve smyslu jejího znehodnocení“.
Uvedený dovolatel dále zdůrazňoval, že on, respektive jeho právní předchůdci, samostatně vlastnili budovu č. p. 203 od roku 1991, přičemž s touto budovou právně disponovali jako se samostatným předmětem právních vztahů; soudy tu však v rozporu s tím rozhodly, že budova č. p. 203 není samostatnou věcí, ale součástí objektu (továrního objektu). Dovolatel je naproti tomu toho názoru, že uvedenou budovu nelze hodnotit jinak než jako samostatnou věc v právním smyslu, která má vlastní právní osud a v tomto smyslu je také nutno posuzovat změnu stavebního charakteru této budovy.
Dovolatel dále uplatňoval, že budova č. p. 203 vznikla až po znárodnění celého továrního komplexu, takže ji nelze žalobcům vydat s odkazem na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; obdobně by neměl být žalobcům vydán pozemek parc. č. 532/2 v katastrálním území V., neboť na něm je umístěna budova č. p. 203, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem (výstavba nové budovy tu byla zahájena už 7. 11. 1948 podnikem Kovosmalt, n. p., i když na základě stavebního povolení vydaného podniku M. W. a synové dne 2. 8. 1948). V návaznosti na to tedy nemá, podle názoru dovolatele, relevanci posuzovat u budovy č. p. 203 to, zda tu došlo ke ztrátě původního stavebního charakteru ve vztahu k továrnímu komplexu.
Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě stavebními pracemi v letech 1948-1951 vznikla tu zcela nová budova, takže ve vztahu k továrnímu objektu nelze mít za to, že budova č. p. 203 je „právně nesamostatnou věcí“, nýbrž jde tu o samostatnou věc v právním smyslu. Nejde tu o součást továrního komplexu, od něhož byla oddělena, aniž by to ovlivňovalo funkčnost budovy č. p. 203, sousední budovy bez čísla popisného a vlastního továrního komplexu. Budova č. p. 203 má i samostatný přístup z veřejné komunikace; nebylo tu také doloženo, že by se dalo uvažovat o využití budovy č. p. 203 jako součástí továrního komplexu.
Ve vyjádření žalobců H. W., Doc. Dr. Ing. D. W., P. M., P. S., L. S. a Ing. C. W. k dovolání dovolatele BAYTON, a. s., bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. K otázce oddělení součásti od věci hlavní v této právní věci bylo v tomto vyjádření k dovolání uvedeno, že „nelze oddělit součást od věci hlavní jen projevem vůle vlastníka bez faktického oddělení součásti od věci hlavní“; pokud jde o znehodnocení věci související s oddělením součásti od věci hlavní, jde o to, že hlavní věc v posouzení se stavem před oddělením součásti slouží původnímu účelu méně kvalitně nebo nemůže sloužit vůbec (může tu jít o znehodnocení funkční nebo i estetické). K tvrzení dovolatele, že budova č. p. 203 je novou stavbou, byl ve vyjádření uvedených šesti žalobců vysloven názor, že v daném případě se jedná „o přístavbu k věci hlavní, která jako celek nezanikla a se kterou je uvedené přístavba provozně propojena, přičemž se tu tato budova stala přírůstkem věci hlavní (továrního objektu)“; tovární komplex je tu věci hromadnou, respektive soubornou, jež objektivně vytváří hospodářský celek, sledující jednotný společný účel. Soudy obou stupňů tu, podle názoru žalobců, správně vyhodnotily budovu č. p. 203 jako součást věci hlavní (továrního objektu); je tomu tak zejména proto, že budova má v suterénu sklady a kotelnu, které jsou provozně propojeny dveřmi s dílnami, dále nosná zeď budovy je společná pro budovu č. p. 203 i pro tovární objekt, přičemž stojí na společném základě; také z budovy, kde byla kotelna, byly vytápěny i ostatní objekty továrního komplexu a posléze hranice pozemku parc. č. 532/2 s pozemkem parc. č. 532/1 jde napříč sklepem, který se nachází vedle kotelny v suterénu budovy. K rozdělení původního pozemku parc. č. 532 v katastrálním území V. došlo až v roce 1966. K rozdělení jednotlivých uživatelů staveb továrního komplexu došlo teprve delimitací z 27. 7. 1992. Ve vyjádření uvedených šesti žalobců bylo ještě dodáváno, že je třeba mít za to, že tu došlo ke znárodnění podniku původních vlastníků v souladu s platnými normami, neboť podle evidenčního hlášení firmy Kovosmalt, n. p., počet zaměstnanců podniku původních vlastníků činil k 31. 12. 1947 49 pracovníků.
Ve vyjádření žalobců MUDr. Š. P., MUDr. M. K., CSc., R. K. a D. K. k dovolání dovolatele BAYTON, a. s., bylo uvedeno, že toto dovolání nelze pokládat za přípustné. Uvedení žalobci ve vyjádření zdůrazňovali, že soudy obou stupňů tu vycházely při svém rozhodování z právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v rozsudku, jímž byla předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení; nelze očekávat, že by došlo k vydání nového rozhodnutí, které by mělo popřít toto předchozí rozhodnutí dovolacího soudu. K námitkám uvedeného dovolatele, že nebylo ničím doloženo, že b tu došlo k právnímu oddělení předmětu sporu od továrního objektu; „samotné užívání předmětu sporu, tj. užívání součásti věci hlavní, nemá na její právní charakter žádný vliv; sebedelším užíváním části věci hlavní se z této části věci hlavní nemůže stát věc samostatná“. Pokud dovolatel tvrdil, že tu došlo ke znehodnocení věci hlavní, pokládají uvedení žalobci za potřebné zejména uvést, že k posouzení znehodnocení věci hlavní oddělením její součásti není v této věci rozhodné časové hledisko oddělení, neboť ke znehodnocení by došlo ke kterékoli době od vzniku věci hlavní do současnosti; hodnotit je tu třeba znehodnocení nejen funkční, ale i ekonomické a případně i estetické. Že dovolatel předmět sporu fakticky užíval (byt s ohledem na blokační ustanovení restitučního zákona ho měl užívat jen dočasně) nemohlo změnit charakter součásti věci a proměnit ji na věc samostatnou. V daném případě původní věc – tovární budova č. p. 203 přístavbou obytné části došlo už v roce 1911. K obnově továrního objektu poškozeného při náletu v roce 1945 přistoupili původní vlastníci v době, kdy o znárodnění ještě nic nevěděli; rozhodnutí o znárodnění bylo datováno až 25. 4. 1950, kdy byla obnova již u jedné etapy továrny dokončena a u druhé etapy byla obnova před dokončením; obnova byla financována z finančních prostředků, které měla firma před znárodněním. V tvrzeních dovolatele je podle názoru žalobců rozpor v tom, že na jedné straně uvádí, že předmět sporu byl vybudován až po znárodnění a nemůže být proto vydán oprávněným osobám, ale současně tvrdí, že znárodnění předmětu sporu proběhlo v souladu se zákonem; tato tvrzení nemohla ovšem obstát současně. Je třeba mít podle žalobců také na zřeteli, že při posouzení toho, zda v důsledku přístavby došlo ke ztrátě stavebně technického charakteru stavby, vyšly soudy v tomto řízení z posudku znalců, kteří tuto otázku zkoumali z hlediska celé věci, tj. z hlediska věci hlavní včetně její součásti.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nešlo tu o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé rozhodnutím odvolacího soudu, neboť výrok rozsudku odvolacího soudu, užívající slova „mění se“, se týkal pouze skutečnosti, že v řízení bylo na straně žalobců pokračováno s právními nástupci žalobce Z. W., který v průběhu odvolacího řízení zemřel.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 88/2008 Obvodního soudu pro Prahu 9), že by dovolací soud řešil svým rozsudkem z 10. 6. 2010 (sp. zn. 29 Co 379,380/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována soudy rozdílně nebo v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena odvolacími soudy nebo měla být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.
K otázce rozhodování právních otázek dovolacím soudem bylo třeba v daném případě mít ovšem na zřeteli, že v této právní věci bylo už vydáno rozhodnutí dovolacího soudu – rozsudek z 26. 2. 2008 (28 Cdo 2687/2007 Nejvyššího soudu ČR), na který odvolací soud také ve svém rozsudku z 10. 6. 2010 poukazoval a z něhož uváděl i základní právní závěry k řešení této právní věci.
Pokud jde o aplikaci ustanovení hmotného práva při posuzování této právní věci, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 10. 6. 2010 vyplývá, že věc samou posuzoval odvolací soud zejména s použitím ustanovení §6 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku, která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali.
V ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou uvedeny případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát a na něž se vztahuje povinnost vydat věc oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, včetně případů znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, se oprávněným osobám podle tohoto zákona nevydávají.
Podle ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 10. 6. 2010 (sp. zn. 29 Co 379, 380/2009 Městského soudu v Praze) citoval právní závěr z rozsudku dovolacího soudu z 26. 2. 2008 (28 Cdo 2687/2007 Nejvyššího soudu), které byly ještě doplněny v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu na podkladě výsledků místního šetření, jež dále pokládaly závěr dovolacího řízení soudu (z uvedeného rozsudku z 26. 2. 2000), že v daném případě je budova, sporná mezi účastníky řízení, součástí celého továrního komplexu (jehož část již byla žalobcům vydána), tvoří s ním jeden celek a proto je podle zákona předmětem vydání.
Vzhledem k tomu, co bylo již uvedeno, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě byly dány u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy že by odvolací soud svým rozhodnutím z 10. 6. 2010 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo že by řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy či dovolacím soudem, když v tomto případě bylo nutno mít na zřeteli to, že v této právní věci bylo už vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, řešící základní otázku tohoto sporu mezi žalobci a žalovanými, a z tohoto rozhodnutí soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích ve věci samé vycházely, přičemž k zaujetí jiných závěrů dovolací soud v tomto dalším dovolacím řízení neshledal. Nelze tu tedy pokládat dovolání dovolatele za dovolání přípustné.
U nepřípustného dovolání nenáleží již dovolacímu soudu posuzovat dovolací důvody uplatněné v dovolání (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné……“), avšak s přihlédnutím k tomu, že dovolávající se akciová společnost ve svém dovolání uplatňovala zcela převážně výtky nesprávného skutkového zjištění a vadného hodnocení důkazů (např. tvrzených rozdílných znaleckých posouzení v tomto sporu), lze tu poukázat na to, jak jsou podle uveřejněné judikatury soudů v dovolacím řízení takové výtky posuzovány. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, byly zaujaty tyto právní závěry: I vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu (srov. nyní §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohu být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 psím. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného z těch ustanovení občanského soudního řádu, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnátm odvolacích soudů.
Dovolávající se akciová společnost nebyla v dovolacím řízení úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalobcům nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání, rekapitulujících v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno a uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Další řízení u soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení před soudy obou stupňů v tomto řízení (ve smyslu zrušujícího výroku /označeného II./ rozsudku odvolacího soudu z 10. 6. 2010, pod sp. zn. 29 Co 379, 380/2009 Městského soudu v Praze, dovoláním výslovně nenapadeného) se tedy bude týkat jen rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu