ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3204.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3204/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) D. B. a b) I. B. , oba zastoupeni Mgr. Ilonou Nepeřenou, advokátkou ve Strakonicích, Plánkova 600, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 585.163,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 244/2006, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 55 Co 31/2009-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 55 Co 31/2009-103 (jeho potvrzující část výroku I. o zamítnutí žaloby žalobkyně a) o zaplacení částky 202.203.075 Kč s příslušenstvím), jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 30. 6. 2008, č. j. 12 C 244/2006-91 (jeho výrok III. o zamítnutí žaloby vůči žalobkyni a) o zaplacení částky 202.203,075 Kč s příslušenstvím), doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 6. 2009, č. j. 12 C 244/2006-63, se v dovoláním napadených výrocích ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, a to v rozsahu, v němž této žalobkyni nebylo vyhověno (viz výše), jakož i na obou stupních ve výrocích o nákladech řízení mezi těmito účastníky, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2008, č. j. 12 C 244/2006-63, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 6. 2009, č. j. 12 C 244/2006-91, kterým byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni a) částku ve výši 202.203,075 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení od 29. 8. 2006 do zaplacení - srov. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2008) a žalobci b) částku ve výši 90.378,425 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení od 29. 8. 2006 do zaplacení - srov. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 30. 6. 2008). Současně bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí žaloby , a to jak v případě žalobkyně a) ve výši 202.203,075 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení
- srov. výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2008), tak i žalobce b) ve výši 90.378,425 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení - srov. výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2008). Výrokem I. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 22. 6. 2009 byl rozsudek soudu doplněn o výroky VI. a VII. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků řízení.
Ve věci se žalobci domáhali náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu žalované v řízení o úschově vedeném pod sp. zn. 37 Sd 26/96 u Obvodního soudu pro Prahu 1. Nesprávný úřední postup spatřovali v tom, že ačkoliv byla Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci (dále též „MSNP“) složena do soudní úschovy částka 585.165,- Kč pro neznámé věřitele – dědice po F. B., složená částka jim nebyla nikdy vyplacena. Soud totiž s nimi jako s účastníky řízení nikdy nejednal a složená částka propadla státu.
U Obvodního soudu pro Prahu 1 byl podán ze strany MSNP návrh na přijetí 569.662,- Kč do soudní úschovy s tím, že nárok na vyplacení částky vznikl F. B.; ta však
11. 4. 1993 zemřela a dědictví po ní bylo projednáváno u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. D 213/93; dědic nároku na peněžní náhradu však nebyl znám a MSNP tak údajně nemohlo splnit svou povinnost částku oprávněné osobě vyplatit. Ze strany MSNP bylo sděleno Okresnímu soudu v Prachaticích přihlášení uvedené částky do aktiv dědictví
po F. B. a rovněž to, že bude podán návrh na přijetí částky do soudní úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 1. Dne 20. 3. 1996 byla částka v úschově ještě navýšena na 585.163,- Kč ; tato částka byla dne 12. 4. 1996 složena do úschovy soudu.
Dne 30. 4. 1996 Obvodní soud pro Prahu 1 stanovil „neznámé osobě oprávněného: F. B.“ opatrovníka, a to pracovnici soudu S.M. ; dne 4. 6. 1996 přijal tento soud usnesením do úschovy částku 585.163,- Kč s tím, že jako příjemci byli označení dědici po F. B, zastoupení opatrovníkem S. M. Dne 8. 11. 1999 bylo usnesením (č. j. Sd 26/96-12) rozhodnuto o připadnutí soudní úschovy státu pro případ , že se o ni nikdo do 3 let ode dne vyhlášení usnesení nepřihlásí (právní moc ze dne 27. 11. 1999, jako příjemci označeni dědici po F. B., zastoupení opatrovníkem S. M.).
Dne 9. 4. 2003 bylo oznámeno, že úschova na základě pravomocného usnesení
č. j. Sd 26/96 připadla státu a dne 5. 9. 2003 byla státu vydána .
Dne 21. 10. 2003 nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Prachaticích o vypořádání dědictví po F. B., a to včetně soudní úschovy tak, že žalobkyně a) ji zdědila podílem 6911/10000 a žalobce b) podílem 3089/10000. Dne 7. 5. 2004 oba žalobci požádali Obvodní soud pro Prahu 1 o vydání úschovy ve zděděných podílech; dne 14. 6. 2004 bylo řízení zastaveno pro překážku věci rozhodnuté a následné odvolání žalobců u Městského soudu v Praze nebylo rovněž úspěšné.
Nyní soud prvního stupně podané žalobě částečně vyhověl. Poté, co dovodil, že uplatněný nárok je co do svého základu po právu, shledal nesprávný úřední postup státu v tom, že neznámým věřitelům složitele (dědicům, resp. žalobcům) nebyl ustanoven opatrovník, když ten byl ustanoven jen zůstavitelce. Z tohoto důvodu neměla být Obvodním soudem pro Prahu 1 vydávána usnesení o vzetí peněz do úschovy či o jejím propadnutí státu; usnesení navíc nenabyla právní moc a úschova tak státu připadnout neměla; dne 5. 9. 2003 (den, když došlo k jejímu vyplacení státu) tak objektivně vznikla žalobcům škoda, když tohoto dne navíc započala běžet objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody. Žalobci se o uvedené události dozvěděli až poté, co bylo skončeno dědické řízení po zůstavitelce, tedy po datu 21. 10. 2003. Přesné datum však podle soudu nebylo nutné zjišťovat, a to vzhledem k tomu, že po dobu předběžného projednání nároku u žalované promlčecí doba neběžela (mezi daty 27. 2. 2006 a 28. 8. 2006), když navíc předběžné projednávání žalovaná uzavřela až dne 26. 3. 2007. Aktivní legitimaci žalobců k žalobě na náhradu škody soud dovodil, jelikož s nimi mělo být jednáno, byť jako s neznámým věřitelem zastoupeným opatrovníkem, ale jednáno nebylo. Soud shledal rovněž příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a vznikem škody. Současně však dodal, že žalobci věděli z průběhu dědického řízení, či se z něj měli dozvědět
(pokud by využívali svého práva nahlížet do spisu), že MSNP sdělilo soudu, že finanční náhradu skládá do soudní úschovy a že probíhá řízení o úschově. Skutečnost, že tak neučinili a vyčkávali na pravomocné ukončení dědického řízení, bylo nutné přičíst k jejich tíži jako porušení povinnosti předcházet škodám. Toto porušení pro soud mělo stejnou váhu jako nesprávný úřední postup žalované. Ohledně požadovaných úroků uvedl soud, že byly požadovány v nesprávné výši a od dřívějšího data, než se žalovaná dostala do prodlení (to začalo běžet až uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku žalobců u žalované).
Soud prvního stupně ve věci vydal rovněž doplňující rozsudek, jelikož dříve opomněl zahrnout do výroků rozhodnutí část předmětu řízení – úroky z prodlení požadované žalobci od 29. 8. 2006 do zaplacení ve výši 19% z příslušných částek, v nichž byla žaloba zamítnuta co do jistiny. V tomto rozsahu žalobu rovněž zamítl (jak u žalobkyně a/, tak i u žalobce b/).
Odvolací soud se ve věci plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí označil za pečlivě a přesvědčivě odůvodněné a pro stručnost na něj odkázal. Ohledně námitky žalobců obsažené v odvolání, ohledně pochybení uschovávajícího soudu, spočívajícího v neaktivitě ohledně zjišťování věřitelů, uvedl, že řízení o úschovách je ryze formálním řízením, v němž soud nepřezkoumává pravdivost tvrzení složitele, ale pouze to, zda složitelovo tvrzení odpovídá důvodům pro složení do úschovy podle hmotného práva; nesprávný úřední postup soudu tak v tomto v případě neshledal. Odvolací soud rovněž poukázal na správnost rozhodnutí ohledně spoluzavinění (ve výši 50% z částky) žalobců
při vzniku škody. K tomu dodal, že žalobcům mohlo být přinejmenším známo z dědického spisu (žalobci b/ bylo), že úschova byla soudem přijata. Soud taktéž neshledal nesprávným ani neupozornění žalobců ze strany soudu na možné spoluzavinění vzniku škody, neboť jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Rozsudek soudu prvního stupně tak odvolací soud jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v otázce právního posouzení existence spoluzavinění poškozených , případně v otázce posouzení rozsahu takového spoluzavinění. V dalším textu se postupně vyjádřila ke všem rozhodným závěrům soudů nižších instancí. Zejména upozornila na skutečnost, že opatrovník byl ustanoven přímo zůstavitelce a nikomu jinému; žalobci tak nebyli v řízení o úschově nikým zastoupeni . Ohledně otázky spoluzavinění žalobců na vzniku škody žalobkyně dodala,
že o vydání předmětu úschovy bylo požádáno včas, neboť předmět úschovy měl být stále v úschově soudu; usnesení o přijetí peněz do soudní úschovy navíc nikdy nenabylo právní moci, a nemohla tak začít běžet tříletá lhůta k přihlášení věřitelů. MSNP zaslal do dědického řízení pouze dopis, kterým bylo oznámeno přihlášení aktiv dědictví – peněžní náhrady ve výši 569.662,- Kč (pak 585.163,- Kč) - a následný návrh na uložení do soudní úschovy; totéž sdělil dopisem žalobci b), žalobkyně a) takové oznámení neobdržela. Současně dodala, že nahlížení do spisu je pouze oprávněním a nikoliv povinností účastníků řízení a na vzniku škody
se tak žalobkyně a) nepodílela. Na závěr dovolání žalobkyně a) navrhla rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ani žalobce b) se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně a), zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřovala žalobkyně v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání není přípustné podle písmen a), b) téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a rovněž i důvodným.
Podle ustanovení §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále též „zákon č. 82/1998 Sb.“), odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2004, se nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření uplatňuje u orgánu uvedeného v §6 téhož zákona. V tomto ohledu žalobci splnili svou zákonnou povinnost, když dne 27. 2. 2006 předběžně uplatnili svůj nárok u žalované; ta jim sdělila své negativní stanovisko v dopise ze dne 22. 3. 2007.
Podle ustanovení §185g odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 1999) uplynula-li lhůta tří roků od právní moci usnesení o přijetí do úschovy, popřípadě ode dne, kdy předmět úschovy měl být podle návrhu složiteli vydán, rozhodne soud, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do tří roků ode dne vyhlášení tohoto usnesení. Toto usnesení soud vyvěsí na úřední desce soudu.
Stejně, jako odvolací soud, i soud dovolací konstatuje na straně žalované nesprávný úřední postup, který spočíval v tom, že i přes nepravomocné usnesení o přijetí finančního obnosu do soudní úschovy vydal Obvodní soud pro Prahu 1 usnesení o propadnutí předmětu úschovy státu. Vzhledem k tomu, že usnesení soudu o přijetí peněz do úschovy nenabylo právní moc, nemohla běžet ani stanovená tříletá lhůta k jejich vydání oprávněným (resp. lhůta tří plus tří let – srov. ustanovení §185g o. s. ř.). Tím spíše tento postup není po právu, když žalobcům nebyl ustanoven opatrovník. Obvodní soud pro Prahu 1 sice opatrovníka svým usnesením - z řad zaměstnanců soudu - ustanovil, avšak ve prospěch zůstavitelky; dědicové tak nebyli nikým zastoupeni.
Dovolací soud bere v úvahu námitky žalobkyně a), pokud jde o nižšími soudy zdůrazněnou povinnost (sic!) nahlížení do dědického spisu, a s tím související získání informace o úschově. V tomto ohledu však považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že podle ustanovení §38 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 1993) provádí úkony v řízení o dědictví notář jako soudní komisař, pověřený soudem. Bylo tedy povinností notáře zjišťovat stav řízení, resp. všech okolností, které měly souvislost s pozůstalostí a informovat o nich dědice. Soud je toho názoru, že nahlížení do spisů není povinností účastníků řízení, tím méně v případě dědického řízení, které je svým charakterem řízením zvláštním (nesporným).
Pokud jde o soudem stanovené spoluzavinění poškozených, resp. dědiců v případě vzniku škody a její výše, soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007. Relevantní je zde závěr, podle něhož na poměr, v jakém se na vzniku škody podílí jednání škůdce a poškozeného ve smyslu §441 obč. zák., má vliv i povaha (hodnota) právem chráněného zájmu, jenž byl případně narušen poškozeným, v porovnání s hodnotou zájmu, proti němuž směřovalo jednání škůdce. V nyní posuzované věci jde o hrubý nepoměr v neprospěch škůdce zejména vzhledem k výši uschované částky a postupu v obou řízeních, jak též zmíněno níže.
Dovolací soud je toho názoru, že není možné v projednávané věci hovořit o spoluzavinění žalobkyně, když ta navíc – na rozdíl od žalobce b) - nebyla ani informována o uložení finančního obnosu (části dědictví) do soudní úschovy. Podle výše citovaného rozhodnutí není namístě případné spoluzavinění žalobkyně a) kvalifikovat jako rovnocenné s nesprávným úředním postupem žalované. Žalovaná porušila zákonem stanovenou povinnost ponechat v soudní úschově finanční částku pro „neznámé“ věřitele (dědice po zůstavitelce), když vydala rozhodnutí o propadnutí úschovy státu bez toho, aniž by vůbec usnesení o přijetí peněz do úschovy nabylo právní moc. Žalobkyně a) vyčkávala skončení dědického řízení a poté, bez vědomí o propadnutí úschovy státu, žádala vydání úschovy v částce, ve které jí připadla jako dědický podíl. Bylo navíc povinností notáře informovat dědice o hrozbě uplynutí lhůty, případně žádat o vydání peněz do úschovy v rámci dědického řízení u notáře
(srov. i ustanovení §175e o. s. ř., ve znění účinném v době projednávání dědictví,
podle něhož vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud
i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví). Není tak možné stavět naroveň prokázané závažné porušení procesních předpisů a postupů na straně žalované (soudu) a soudy pouze dovozované porušení prevenční povinnosti na straně žalobkyně a), když navíc dovolací soud tento závěr nižších instancí shledává (i s ohledem na povahu dědického řízení) bezdůvodným.
Nejvyšší soud konstatuje na straně žalované porušení výše citovaného ustanovení §185g odst. 1 o. s. ř. Usnesení soudu o přijetí peněz do úschovy bylo vydáno 4. 6. 1996
(č. j. Sd 26/96-11), avšak doložka právní moci na něm vyznačena není a nebylo prokázáno, že by právní moci nabylo. Dne 8. 11. 1999 bylo vydáno usnesení č. j. Sd 26/96-12,
ve kterém bylo rozhodnuto o propadnutí soudní úschovy státu, pokud se o ni nikdo nepřihlásí do tří let ode dne vyhlášení usnesení a jako příjemce v něm byli označeni dědici
po F. B., zastoupené opatrovníkem S. M. (právní moc 27. 11. 1999).
Dne 5. 9. 2003 byla úschova vydána, resp. propadla státu a teprve 21. 10. 2003 bylo pravomocně skončeno řízení o dědictví po zůstavitelce F. B. Z uvedeného sledu událostí vyplývá nesprávný úřední postup státu, který (prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1) vydal úschovu státu bez toho, aniž by se zabýval tím, zda usnesení o přijetí peněz do úschovy v roce 1996 nabylo právní moci. Současně soud podotýká, že pravomocné usnesení o skončení dědického řízení, tedy právní titul k nabytí dědictví byl vydán až poté, co předmět úschovy a současně dědictví připadl státu; dědicové do této doby neměli žádné právo žádat o vydání úschovy. Tuto možnost měl naopak notář jako soudní komisař, jehož úkolem bylo projednat a rovněž zajistit dědictví pro případ, že to vyžaduje důležitý zájem účastníků řízení. K tomu je vhodné dodat, že i činnost notáře jako soudního komisaře je podle zákona č. 82/1998 Sb. považována za výkon státní správy.
Na základě těchto skutečností a právních závěrů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, avšak pouze v rozsahu dotýkajícím se žalobkyně a) , jak uveden ve výroku jeho rozsudku, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť shodných výše popsaných pochybení se dopustily obě nižší instance (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Žalobce b) proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodal a vzhledem k tomu, že se ve věci jedná o dva samostatné nároky, oddělené navíc i ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně (nikoli tedy nerozlučné společenství ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř.), dovolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozsudku.
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolací instance (§243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
S ohledem na skutečnost, že žalobkyně složila na účet soudu prvního stupně stanovený soudní poplatek za dovolání (dne 23. 3. 2010), ačkoliv je podle ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od placení soudního poplatku ex lege osvobozena, rozhodne soud též o vrácení soudního poplatku z dovolání ve výši 5.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu