ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3531.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3531/2010-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) J. P. , b) Ing. E. P. , oba zastoupeni JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem v Brně, Slovákova 11, proti žalovanému: Česká republika – Ústav územního rozvoje Brno , se sídlem Brno, Jakubská 3, zastoupen JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 49, o peněžitou náhradu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 91/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 13 Co 415/2009-276, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.465,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce JUDr. Petra Schlesingera.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2009, č. j. 50 C 91/98-251, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům, k ruce společné a nerozdílné, částku 712.570,18 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 20. 3. 1998 do zaplacení; odvolací soud současně zamítl návrh žalobců, kterým se domáhali zaplacení dalšího 5 % úroku z prodlení z přisouzené částky 712.570,18 Kč za dobu od 20. 3. 1998 do zaplacení. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům, k jejich ruce společné a nerozdílné, na nákladech řízení částku 271.578,- Kč; ve výroku IV. byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobcům, k jejich ruce společné a nerozdílné, a nákladech odvolacího řízení částku 82.308,- Kč. Současně bylo ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit České republice, na účet Městského soudu v Brně, náklady řízení v částce 3.223,- Kč.
V řízení před soudy obou nižších instancí byly prokazatelně zjištěny relevantní právní skutečnosti, na něž dovolací instance pro stručnost a hospodárnost v plném rozsahu odkazuje.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem již dne 18. 1. 1998, č. j. 50 C 91/98-24, kterým žalobě vyhověl; tento rozsudek však byl odvolací instancí dne 3. 12. 2002, č. j. 47 Co 157/2001, změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a to kvůli prekluzi nároku. Dne 22. 12. 2004 rozhodoval o podaném dovolání Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 655/2003, kterým zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v následném řízení dne 8. 3. 2007, č. j. 13 Co 287/2006-104, zrušil předchozí (první) rozsudek Městského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení spolu s pokyny k doplnění důkazů a objasnění sporných skutečností. Soud prvního stupně v novém řízení vydal rozsudek, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné částku 712.570,18 Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 20. 3. 1998 do zaplacení (výrok I. rozsudku). Současně rozhodl o zamítnutí žaloby v částce 36.968,02 Kč s 26 % úrokem z prodlení (výrok II. rozsudku) a taktéž o nákladech řízení jak mezi účastníky, tak i vůči státu (znalečné).
Soud prvního stupně vyšel při stanovení výše finanční náhrady z ocenění staveb, provedeného soudním znalcem Ing. Daňkem, korigovaného rozsahem náhrady požadované žalobci za jednotlivé stavby, jak ji vyčíslili na výzvu soudu v doplnění skutkových tvrzení. Jako povinnou osobu označil žalovaného jako právního nástupce po Krajském investorském útvaru Ostrava, který nemovitosti držel v době jejich zániku a jehož veškerá práva a povinnosti, včetně práv a povinností ve vztazích při vypořádání restitučních nároků, přešla na žalovaného v plném rozsahu ke dni 1. 1. 1995. Ohledně námitky prekluze nároku žalobců byly soudy vázány předchozím názorem Nejvyššího soudu, uvedeným v rozsudku ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 655/2003.
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, když neshledal důvody pro odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ohledně úroků z prodlení však rozhodl odlišně (namísto 26 % úroku z prodlení přiznal odvolací soud v souladu s tehdy platnou právní úpravou pouze úrok z prodlení ve výši 21 %). Podle názoru soudu žalobci dostatečně prokázali existenci odstraněných staveb v době před jejich odnětím a důkazní břemeno o prokázání opaku (vybudování staveb po jejich odnětí státem) již leželo na žalovaném, který je neunesl. Soud se rovněž zabýval otázkou, zda je žalovaný organizační složkou státu oprávněnou vystupovat v řízení za Českou republiku, přičemž přisvědčil závěrům soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako otázky zásadního právního významu, o něž opíral přípustnost podaného dovolání, uvedl:
1) zda je při rozhodování o zániku nároku při marném uplynutí lhůt podle §13 odst. 3 zákona o půdě soud povinen zkoumat běh a splnění obou zde uvedených lhůt, tedy jak subjektivní, tak i objektivní a zda v případě marného uplynutí (i jen) jedné z nich nárok na náhradu zaniká;
2) zda organizační složka státu nemající ve zřizovací listině vydané zřizovatelem v předmětu činnosti zahrnuto oprávnění řešit restituční spory a zastupovat stát v oblasti restitučních nároků, může za stát jednat před soudy.
Podle názoru žalovaného se odvolací instance uvedenými otázkami řádně nezabývala, resp. rozhodla o nich v rozporu se zákonem a existující judikaturou. S ohledem na tyto závěry navrhl žalovaný zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřili žalobci. Uvedli v něm, že dovolací tvrzení žalovaného, označené jako v judikatuře neřešenou právní otázku, není možné považovat za oprávněnou dovolací námitku a navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. zamítnout pro jeho bezdůvodnost.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozoval od ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod, jak vyplývá z textu dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto ohledu dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o otázku pasivní legitimace, Nejvyšší soud si dovoluje odkázat na přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu (str. 4 - 5), který se v rozsudku mj. zabýval tím, zda je žalovaný organizační složkou státu oprávněnou vystupovat v tomto řízení za Českou republiku. Otázku, kterou žalovaný pokládá, tudíž není možné shledat jako otázku zásadního právního významu, když rozhodnutí nižších instancí v tomto neodporuje příslušným zákonným ustanovením. Pokud žalovaný tvrdí, že není oprávněn jednat před soudy, jestliže ve zřizovací listině vydané zřizovatelem v předmětu činnosti nemá zahrnuto oprávnění řešit restituční spory a zastupovat stát v oblasti restitučních nároků, je nutné dodat, že dne 23. 9. 1994 bylo ministrem hospodářství ČR (zřizovatelem) určeno, že veškerá práva a povinnosti (včetně práv a povinností ve vztazích při vypořádání restitučních nároků) ze zrušené organizace (právního předchůdce žalovaného) přechází v plném rozsahu ke dni 1. 1. 1995 na žalovaného jako organizaci zřízenou rozhodnutím téhož ministra. Pokud žalovaný tvrdil opak, byl povinen předložit důkazy k prokázání takových skutečností; žalovaný však důkazní břemeno před soudy nižších instancí neunesl.
V otázce prekluze nároku podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona o půdě dovolací instance odkazuje v plném rozsahu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 655/2003. Nejvyšší soud v něm určil, že uplatnění nároku žalobců je nutné datovat ke dni 19. 12. 1992, resp. 28. 12. 1992, kdy uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí u Okresního pozemkového úřadu v Opavě. O poskytnutí finanční náhrady následně požádali postupně nejdříve Pozemkový fond ČR dopisem ze dne 4. 12. 1995, poté státní podnik Květena v likvidaci, a to dopisem ze dne 30. 5. 1996. Žalobci navíc byli zcela odkázáni na údaje v evidenci nemovitostí, z níž vyplýval závěr, že uživatelem části předmětného pozemku je státní podnik Květena v likvidaci. Tento údaj v evidenci nemovitostí nebyl však v souladu se skutečným stavem, jestliže podle písemné hospodářské smlouvy č. 153/1967 došlo k převodu správy předmětných nemovitostí na právního předchůdce žalovaného, Krajský investorský útvar v Ostravě. Smyslu a účelu restitučních předpisů by se příčilo přičítání nedostatků v evidenci majetku odňatého původním vlastníkům - restituentům.
Dovolací soud ve věci neshledal judikatorní přesah napadeného rozhodnutí a proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Úspěšný žalobce má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §3 odst. 1 bodu 5. vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 51.551,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 12.888,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát zastupoval ve věci oba žalobce, je nutné k částce přičíst dalších 30 % (§19a vyhl. č. 484/2000 Sb.), tj. 16.754,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. 17.054,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané žalobci 20.465,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu