ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3555.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3555/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele I. Š. , zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou, 591 01 Žďár nad Sázavou V Lískách 1065/31, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 23. 5. 2011, sp. zn. 54 Co 151/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 1108/93 (žalobce Ivana Škorpíka, zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou, proti žalovaným: 1. Obci Štěpánov nad Svratkou , IČ 0029 5558, Štěpánov nad Svratkou č. 23, zastoupené JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou, 591 01 Žďár nad Sázavou, Sadová č. 2237, a 2. Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 11a, o 1.012.185,91 Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 20. 9. 1993, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 9. 11. 2010, č. j. 5 C 1108/93-279. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaná Obec Štěpánov nad Svratkou je povinna zaplatit žalobci I. Š. na „náhradu za odstraněné stavby 823.475,46 Kč“ a na „náhradu za znehodnocené stavby 142.220,80 Kč“, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byla však proti žalované Obci Štěpánov nad Svratkou zamítnuta žaloba žalobce „co do povinnosti zaplatit žalobci náhradu za odstraněné stavby ve výši 32.134,65 Kč a také náhradu za trvalé porosty 14.355,- Kč spolu se 16% úrokem z prodlení z částky 1.012.185,91 Kč od 20. 3. 1993“. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce I. Š. vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR “na zaplacení náhrady za odstraněné stavby ve výši 855.610,11 Kč, dále náhrady za znehodnocené stavby ve výši 142.220,80 Kč a náhrady za trvalé porosty ve výši 14.355,- Kč, s 16% úrokem z částky 1.012.185,91 Kč do 20. 3. 1998“. Žalované Obci Štěpánov nad Svratkou bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 218.628,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci I. Š. bylo pak uloženo nahradit žalovanému Pozemkovému fondu ČR náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4.666,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované Obce Štěpánov nad Svratkou proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 23. 5. 2011, sp. zn. 54 Co 151/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto (výrokem označeným I.), že se rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 9. 11. 2010, č. j. 5 C 1108/93-279, mění tak, že se zamítá žaloba žalobce I. Š., pokud se jí žalobce domáhal vůči žalované Obci Štěpánov nad Svratkou zaplacení částky 823.475,46 Kč na náhradu za odstraněné stavby a zaplacení částky 142.220,80 Kč na náhradu za znehodnocení stavby. Dalším výrokem uvedeného rozsudku (označeným II.) bylo odvolacím soudem odmítnuto odvolání žalované Obce Štěpánov nad Svratkou podané proti výrokům (označeným IV. a VI.) rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 9. 11.2010, č. j. 5 C 1108/93-279, tedy proti výrokům zamítajícím zčásti žalobu žalobce proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR a proti výroku o náhradě dosavadních nákladů řízení. Také bylo výrokem (označeným III.) rozsudku odvolacího soud rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Obcí Štěpánov nad Svratkou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že předmětem tohoto odvolacího řízení zůstal jen nárok uplatněný žalobcem proti žalované Obci Štěpánov a v tomto vztahu odvolací soud „z důvodu nedostatku věcné pasívní legitimace na straně uvedené žalované obce“ odvoláním napadené rozhodnutí ve vyhovujících výrocích změnil tak, že žalobou v této části zamítl (§220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Odvoláním nenapadeným výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným III.) se odvolací soud nezabýval, neboť již nabyl právní moci. Odvolání žalované Obce Štěpánov nad Svratkou, směřující proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně označeným (IV. a VI.) odvolací soud odmítl „jako podané osobou subjektivně neoprávněnou (§201 občanského soudního řádu), když proti oběma uvedeným výrokům se mohl odvolat jen žalobce a proti nákladovému výroku (označenému VI.) pak také žalovaný Pozemkový fond ČR)“.
V daném případě šlo (podle výsledků zjištění učiněného soudem prvního stupně) o nemovitosti, které byly ve vlastnictví rodičů původního vlastníka (Ivana Škorpíka st., otce žalobce) a přešly na stát na základě rozhodnutí o výkupu půdy ze dne 20. 4. 1949; zemědělská usedlost čp. 26 ve Štěpánově nad Svratkou (tvořená v době přechodu na stát budovami čp. 25, 26 a 56) s pozemky v katastrálním území U. a O. tu měla přejít na Okresní národní výbor Bystřice nad Pernštejnem. Po zbourání těchto staveb byly vybudovány stavby nové, a to stavby označené č. p. 25, 26 a 43. Z těchto zjištění vycházel i odvolací soud.
Žalobcem uplatněný nárok, dovozoval odvolací soud, se tu opíral o ustanovení §14 odst. 1 a 2 a podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud pak ovšem poukazoval na to, že „podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. náhrady podle §14 uvedeného zákona poskytovala právnická osoba (nebo její právní nástupkyně), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti, přičemž pak dále z ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že náhrady poskytuje oprávněným osobám Pozemkový fond v těch případech, kdy je povinnou osobou obec, kraj nebo stát, přičemž náhrada tu spočívá v poskytnutí nemovitosti, jež je v správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu dluhopisů“. Odvolací soud byl toho názoru, že v tomto případě bylo možné „řešit v řízení, jež by směřovalo proti Pozemkovému fondu ČR, jako předběžnou otázku to, kdo je v daném případě osobou oprávněnou“. Odvolací soud však v tomto případě již na základě výsledků tohoto soudního řízení pokládá za doloženo, že žalovaná Obec Štěpánov nad Svratkou není v tomto sporu povinnou osobou a tedy je tu u ní dán nedostatek pasívní legitimace v tomto sporu, neboť u ní nejde o povinnou osobou, jež by věc držela v době zániku nemovitosti.
Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů se podle závěrů odvolacího soudu opírá v daném případě o ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §150 téhož právního předpisu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 21. 7. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel I. Š. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání dovolatele tu směřovalo proti výroku (označenému I.) odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobce, kterou se domáhal vůči žalované Obci Štěpánov nad Svratkou zaplacení částky 823.475,40 Kč jako náhrady za znehodnocení stavby; tímto dovoláním nebyly dotčeny výroky (označené II. a III.) rozsudku soudu prvního stupně (tj. výroky o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobce a žalovanou Obcí Štěpánov nad Svratkou a o částečném zamítnutí žaloby žalobce co do částky 32.134,65 Kč) jako náhrady za odstraněné stavby (a co do částky 14.355 Kč /jako náhrady za trvalé porosty/).
Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uváděl, že odvolací řízení je v tomto případě postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Tuto vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel dále v tom, že nebyl ze strany soudu poučen (ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu) o tom, že v případech, kdy povinnou osobou je obec nebo okresní úřad, je třeba žalobu opravit, popřípadě doplnit z hlediska pasívně legitimovaného subjektu ve smyslu ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb., když tu vlastně v důsledku právní úpravy obsažené v zákoně č. 183/1993 Sb., jak to zdůrazňoval odvolací soud, došlo k zákonné sukcesi závazku povinné osoby (pokud jí byla obec nebo okresní úřad) na Pozemkový fond ČR. Dovolatel kladl důraz na to, že žalobu tu podal jako žalobce dne 20. 9. 1993 (tedy krátce po nabytí účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. dnem 1. 7. 1993), kdy mu nebylo známo, kdo je tu povinnou osobou (ostatně dlouhou dobu dokazování v řízení před soudem tu směřovalo právě ke zjištění povinné osoby). Vzhledem k této nové právní úpravě žalobce v této právní věci označil za povinné osoby ve své žalobě jednak Obec Štěpánov nad Svratkou i Pozemkový fond ČR; podle názoru dovolatele ve smyslu ustanovení §8a zákona č. 229/1991 Sb. tu dochází v těchto případech jen k založení povinnosti Pozemkového fondu ČR plnit za povinné osoby, (pokud jimi byly obce nebo okresní úřady) a nikoli k výslovné úpravě zániku závazků povinných osob tohoto druhu.
V tomto případě, uváděl dovolatel, v době zániku nemovitostí, za něž je požadována náhrada, jednal za stát Místní národní výbor Štěpánov nad Svratkou, jehož výkonný orgán měl demolici nemovitosti provést (tento orgán byl také povinnou osobou podle §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., dodával dovolatel). Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, když nezkoumal, zda závazek k náhradě zaniklých a poškozených nemovitostí mohl přejít ze zákona na Obec Štěpánov nad Svratkou podle zákona o obcích (zákona č. 367/1990 Sb.) jehož ustanovení §68 stanoví, že práva a závazky místních národních a některých městských národních výborů přecházejí na obce, v nichž měly tyto orgány sídlo. Podle názoru dovolatele jedná se tu o okolnost rozhodnout pro posouzení věci ve smyslu ustanovení §120 občanského soudního řádu a „pokud tato otázka nebyla odvolacím soudem objasněna, je třeba považovat zamítnutí žaloby za předčasné“.
Ve vyjádření žalované Obce Štěpánov nad Svratkou k dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru tohoto žalovaného nebylo třeba žalobce v této právní věci ze strany soudu poučovat o tom, proti komu má být žaloba podána, když už v žalobě žalobce byl jako žalovaný uveden také Pozemkový fond ČR. Také v průběhu řízení žalovaný Pozemkový fond opakovaně poukazoval na skutečnost, že je třeba na projednávanou věc aplikovat ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. a jaké důsledky jsou s aplikací tohoto ustanovení spojeny; bylo tedy věcí žalobce, že nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v té části, v níž byla žaloba žalobce zamítnuta vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR. Žalovaná Obec Štěpánov nad Svratkou ještě dodávala, že „ke dni účinnosti zákona č. 229/191 Sb. již Místní národní výbor Štěpánov neexistoval, takže nebylo nutno případné nástupnictví tohoto národního výboru zkoumat“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval (s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže k vadnému postupu soudu došlo už v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, přičemž o vadný postup soudu v řízení jde zejména tehdy, jestliže v jeho důsledku došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že dovolací soud přihlíží k vadě řízení tehdy, jestliže byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Podle ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. poskytuje Pozemkový fond náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad. Pozemkový fond může převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrad podle §11 a §16 a §20 téhož zákona tam, kde je povinnou osobou státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly uvedeny (na str. 54/132/) právní závěry k výkladu ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti i s ustanoveními §5 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu: Pokud by došlo v případech, v nichž povinnou osobou (ve smyslu §5 a §18a zákona č. 229/1991 Sb.) byla obec nebo okresní úřad, ke sporu mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou, soud postupem podle ustanovení §5 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu, bude-li to třeba v případech konkrétních žalob poučí a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění) žaloby z hlediska pasívně legitimovaného subjektu ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.).
V nepublikovaném rozhodnutí 2 Cdon 1816/96 Nejvyššího soudu dospěl dovolací soud k právnímu závěru: „Závazky povinných osob, jimiž jsou obce a okresní úřady, přešly ze zákona dnem 1. 7. 1993 na Pozemkový úřad ČR, který je nadále pasívně legitimován ve sporech o poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. namísto těchto subjektů“.
Vzhledem k těmto uváděným právním ustanovením i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované soudní judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě bylo přípustné dovolání i dovoláním důvodným a že by rozhodnutí odvolacího soudu z 23. 5. 2011 (sp. zn. 54 Co 151/2011 Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu zrušit. Lze totiž mít za to, že tu nedošlo k postupu soudů obou stupňů k vadě řízení v důsledku níž by k odnětí možnosti dovolateli jednat před soudem za procesní situace, kdy žalobce (zastoupený v řízení advokátem) nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v té části výroku rozsudku, v níž byla žaloba vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR zamítnuta, takže, jak konstatoval odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 5. 2011 (na str. 4), „předmětem odvolacího řízení zůstal toliko nárok uplatněný žalobcem proti žalované Obci Štěpánov nad Svratkou“ a na tomto stavu odvolací soud již po nepodání odvolání žalobcem (v již uvedeném směru) nemohl nic změnit.
Proto nezbylo dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele (§243b odst. 2 občanského soudního řádu), a to jako dovolání, jež bylo sice přípustné, ale nebylo možné jej shledat důvodným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů, vynaložených žalovanou obcí na zmíněné vyjádření k dovolání žalobce, uvedené žalované nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu jí učiněného vyjádření k dovolání žalobce, obsahujícího v podstatě přisvědčení těm právním závěrům, které byly vyjádřeny v rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu