ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3572.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3572/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 134/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010, č.j. 24 Co 542/2009-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. června 2009, č.j. 5 C 134/2002-54, jímž byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení, původně vedeného u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 9 C 657/93. Vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. července 1997, č.j. 9 C 657/1993-107, jímž došlo k jeho zastavení pro vady žaloby podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000; usnesením ze dne 30. ledna 1998, č.j. 22 Co 369/97-122, Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“). Dovodil, že podle cit. ustanovení může účastník návrhem na obnovu řízení – za splnění dalších zákonem stanovených podmínek – napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Tímto rozhodnutím není usnesení o zastavení řízení pro vady žaloby (§43 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000), které žalobce v posuzované věci návrhem na obnovu řízení napadá. Usnesení, jímž soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl (§234 odst. 1 o. s. ř.), shledal proto odvolací soud věcně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal za ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), co do důvodů na §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. V dovolání obsáhle vylíčil dosavadní průběh řízení a důvody, pro které má za to, že usnesení o zastavení řízení
– o němž tvrdí, že mu nebylo dosud doručeno – je nesprávné. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že nejde o rozhodnutí ve věci samé. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila usnesení odvolacího soudu za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Jelikož v původním řízení, o jehož obnovu jde, rozhodl Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 14. července 1997, č.j. 9 C 657/1993-107, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb., správně odvolací soud návrh na povolení obnovy řízení projednal a rozhodl o něm rovněž podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Proto i v dovolacím řízení bylo nutno postupovat podle dosavadních právních předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.). Znamená to, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 511/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 14, ročník 2004).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje v prvé řadě ustanovení §238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných však v dané věci nejde a žalobce – dovozuje mylně přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 – se jich ani nedovolává. Vady řízení a rozhodnutí, s nimiž ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (opět ve znění účinném
do 30. 12. 2000) spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř. ), v dovolání rovněž namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.
Ustanovení §239 o. s. ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tím, aby šlo o usnesení ve věci samé, a to bez zřetele k tomu, jde-li o případ, kdy vyslovení přípustnosti dovolání zvažuje odvolací soud (§239 odst. 1 o. s. ř. ) nebo (za splnění podmínek určených v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. ) soud dovolací. Věcí samou rozumí se samotný předmět,
pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu,
jímž se v tzv. sporném řízení na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 264, sv. 3). Rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§234 odst. 1 o. s. ř.) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy,
které je způsobilé založit účastníku jen právo procesní, totiž nové projednání věci
(nyní již ve smyslu věci samé) podle §235 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o povolení obnovy tedy neřeší věc samu (vymezenou návrhem resp. žalobou), ale procesní otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/1997, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1998). Ani podle ustanovení §239 o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Povahu rozhodnutí ve věci samé – pro účely dovolacího řízení – přiznává usnesení o žalobě na obnovu řízení až občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001
(srov. §238 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Shodně – jak tomu je i podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – podmiňuje však přípustnost žaloby na obnovu řízení proti pravomocnému usnesení tím, že jde o usnesení ve věci samé (srov. §228 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001). Takovým rozhodnutím ovšem usnesení o zastavení řízení pro vady žaloby (nyní o jejím odmítnutí; §43 odst. 2 o. s. ř.) není, byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Jelikož dovolání v daném případě směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravným prostředek přípustný není, Nejvyšší soud
– aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243d odst. 1 věty druhé, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce v dovolacím řízení nebyl úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu