ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3577.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3577/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové nám. 36, 2) Lesům České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 3) obci Žerotín, se sídlem v Žerotíně 95, zastoupené JUDr. Evou Vyskočilovou, advokátkou v Lounech, Beneše z Loun 50, 4) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení ležící pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 60/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2011, č. j. 10 Co 719/2010-622, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 3. 2010, č. j. 9 C 60/2006-586, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že tam specifikované nemovitosti tvoří ležící pozůstalost po J. J. H. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl, ačkoliv na požadovaném určení shledal naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.). Základem jeho právního posouzení bylo to, že majetek tvořící ležící pozůstalost po zemřelém J. J. H. byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. oprávněně (především vyhláškou ONV v Lounech ze dne 20. 10. 1945, č. j. 14999/45). Ležící pozůstalost tak v době minulé přešla na stát a v současné době tedy nemůže existovat (platný právní řád navíc tento právní institut již nezná).
Odvolací soud rozsudek soudu první instance potvrdil. Dospěl však k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, jenž je nezbytnou podmínkou úspěšnosti určovací žaloby. Uzavřel dále, že žalobce svým postupem obchází smysl a účel restitučního zákonodárství, což je důvodem pro zamítnutí jeho žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu mimo jiné namítal, že v daném případě není správný závěr odvolacího soudu o obcházení účelu a smyslu restitučního zákonodárství obecnou žalobou na určení a že nelze souhlasit s názorem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu. Dovolatel též navrhoval, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku jím předestřeného znění. Žádal proto, aby Nejvyšší soud řízení nejprve přerušil a vyčkal na rozhodnutí o předběžné otázce, a poté zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podali žalovaní ad 1), 2) a 4). Napadené rozhodnutí považovali za věcně správné a navrhovali, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud konstatuje, že řešení obsažené v napadeném rozhodnutí odvolací instance je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu České republiky. V předmětné věci bylo stěžejní právní otázkou to, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a povahou souvisí s nároky upravenými speciálním předpisem restituční povahy. V tomto směru je třeba odkázat v první řadě na relevantní stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, podle něhož nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době minulé (před 25. 2. 1948) a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy – stejně tak jako v daném případě ve vztahu k nároku žalobce. Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil například v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2223/2007, se podává tentýž závěr také pro posuzovanou problematiku spojenou s uplatněním nároku k tzv. ležící pozůstalosti. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Pokud žalobce ve svém dovolání učinil rovněž podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (a to ve znění dovolatelem formulovaném), má Nejvyšší soud za to, že mu v daném případě nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr EU se žádostí o její projednání. Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropské unie, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Soudní dvůr by podle své judikatury odmítl projednání předběžné otázky, která se netýká přímo práva EU. Dovolací soud tedy nesdílí ani názor dovolatele, že by jím navrhovaný postup odpovídal článku 63 a článku 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu