ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3597.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3597/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, zastoupen JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze, Dobrovského 10, proti žalovaným: 1) JUDr. V. Z. , správkyně konkursní podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., zastoupena JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem v Ostravě, Puchmajerova 7, 2) Ing. F. M. , 3) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 4) B. F. , zastoupen JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem v Ostravě, Puchmajerova 7, 5) TECHNOEXPORT, akciová společnost pro zahraniční obchod , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 846/1, zastoupena JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem v Ostravě, Puchmajerova 7, 6) Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 8,000.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 309/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008, č. j. 29 Co 411/2007-184, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným1), 4) a 5 společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Pavla Jařabáče.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 6 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2007, č. j. 14 C 309/2006-137, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 8,000.000.000,- Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě ve výši 15.895.230,- Kč byl zavázán žalobce; ve výroku III. téhož rozsudku bylo ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 6) určeno, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve výroku IV. rozsudku odvolací instance byl žalobce zavázán zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 1.000.000,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve stejné výši.
Ve věci se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout jako vlastníku nemovitostí (pozemků specifikovaných v podání) nabytých od společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. před prohlášením konkursu na majetek této společnosti, a to postupem a jednáním označených žalovaných. Žalovaná 1) je správkyní konkursní podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., žalovaný 2) je bývalým správcem konkursní podstaty téhož úpadce a žalovaní 4), 5) a 6) věřitelé úpadce a členové věřitelského výboru. Škoda měla žalobci vzniknout tím, že na výzvu správce konkursní podstaty složil cenu nemovitostí ve výši 1.100.000,- Kč, ale nemovitosti byly přesto zahrnuty do konkursní podstaty úpadce. Žalobce následně podal žalobu na jejich vyloučení z podstaty, ale řízení v této věci nebylo doposud ukončeno. Zbylá část škody žalobci měla vzniknout v důsledku toho, že na nemovitostech měl v plánu vybudovat stavbu regenerace jednotky odpadních olejů (stavební povolení ze dne 24. 7. 1996). Výši škody pak žalobce odvozoval z hodnoty podniku za předpokladu nepřetržitého chodu a uvedení do provozu nové generace odpadních olejů při dosažení výsledků v souladu s finančním plánem a dále z ceny stavebních prací na přípravné práce pro investiční výstavbu a z provozu podniku žalobce od složení ceny věci ke dni podání žaloby.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že správce konkursní podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. vyzval žalobce ke složení ceny předmětných nemovitostí a po jejím uhrazení zapsal nemovitosti do konkursní podstaty, přičemž proti tomuto postupu se žalobce bránil formou excindační žaloby u Krajského soudu v Ostravě; řízení u soudu však nebylo doposud ukončeno. Soud však ve věci neshledal naplnění zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“, která měla žalobci vzniknout. K tomu dodal, že správkyně konkursní podstaty nemovitosti do podstaty zapsala na základě rozhodnutí soudu; žalobce pak musel ve věci postupovat formou žaloby na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, o níž má rozhodnout věcně příslušný soud. Do skončení řízení o excindační žalobě nelze učinit závěr, zda ze strany soudu či správce konkursní podstaty došlo k nezákonnému postupu, tudíž je nutné návrh žalobce na náhradu škody shledat jako předčasný. Pokud šlo o žalobu směřující proti členům věřitelského výboru, soud prvního stupně na jejich straně neshledal žádné protiprávní jednání, jelikož ve vztahu k žalobci, správkyni konkursní podstaty či konkursnímu soudu nejsou vázáni žádným zákonným či jiným příkazem. V důsledku toho se soud již dále nezabýval tím, zda škoda žalobkyni vznikla a zda se tak stalo v příčinné souvislosti se zapsáním nemovitostí do konkursní podstaty úpadce a nevyhověl ani návrhu žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení věci projednávané Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003. Teprve výsledek tohoto řízení by mohl znamenat vznik jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, avšak není v něm řešena otázka, kterou by si soud mohl jinak posoudit sám. Soud prvního stupně tak návrh žalobce pro jeho předčasnost a bezdůvodnost zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o bezdůvodnosti podané žaloby, avšak nikoliv v případě posouzení povahy nároku žalobce vůči žalovaným 1) až 3) podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud uvedl, že nebylo prokázáno, že existuje rozhodnutí vydané v konkursním řízení, z něhož žalobce uplatněný nárok dovozuje, které by bylo zrušeno pro nezákonnost, a také postup správce konkursní podstaty při zápisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty nebyl nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., protože zcela odpovídal §19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Soud uvedl, že u žalovaných 1) až 3) nebyly splněny zákonné předpoklady po vznik odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a kromě toho žaloba proti nim byla podána dříve, než bylo příslušným orgánem o nároku žalobce rozhodnuto. Odvolací instance rovněž potvrdila závěr soudu prvního stupně o bezdůvodnosti žaloby ve vztahu ke členům věřitelského výboru, jelikož ten vykonává pouze informační činnost a má právo požadovat ocenění majetku znalcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Uvedl, že závěry soudů nižších instancí o povaze nároku jsou mylné, neboť na odpovědnost žalovaných 1) a 2) se vztahuje právní úprava podle občanského zákoníku a ne podle zákona č. 82/1998 Sb. Současně dodal, že věřitelský výbor dohlíží nad činností správce konkursní podstaty a je oprávněn v rámci konkursního řízení ukládat mu povinnosti ve vztahu ke konkursnímu řízení. Podle žalobce je nejasná i otázka předčasnosti žaloby u žalovaných 3) a 4), protože není zřejmé, zda odpovídají ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., nebo ve smyslu §13 téhož zákona; žalobce je názoru, že jejich odpovědnost se řídí ustanovením §13 uvedeného zákona, tedy z titulu nesprávného úředního postupu (žalovaný 3/ vyzval žalovaného 1/, aby nemovitosti zapsal do konkursní podstaty). Žalobce v dovolání uvedl, že je přesvědčen o vzniku škody, a to bez ohledu na výsledek excindačního sporu a je na místě přerušení řízení v důsledku podané žaloby na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Na závěr žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci soudy nižších instancí navrhl zrušení obou jejich rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení; žalobce rovněž požadoval odklad vykonatelnosti rozsudků, přičemž v tomto bodě bylo návrhu dovolacím soudem vyhověno.
K dovolání se vyjádřili postupně všichni žalovaní. Žalovaní 1), 4) a 5) prostřednictvím advokáta uvedli, že v rozsudcích obou nižších instancí neshledávají žádnou procesní vadu ani rozpor s hmotným právem. Žalovaný 2) uvedl, že své vyjádření považuje za bezpředmětné vzhledem k tomu, že žaloba měla být vůči němu vzata zpět. Za žalované 3) a 6) podala vyjádření zaměstnankyně právního oddělení, přičemž se ztotožnila jak s rozsudkem soudu prvního stupně, tak i se soudem odvolacím a navrhla dovolání jako nedůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený na základě plné moci advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozoval od ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel odvozuje odpovědnost žalovaných jednak z občanskoprávních předpisů – tj. odpovědnost obecná podle §420 obč. zák. (žalovaní 1/ a 2/) a jednak ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalobci měla škoda vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. V případě České republiky – Ministerstva financí žalobce rovněž klade otázku, zda je možné odpovědnost těchto subjektů posuzovat podle ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., tj. jako odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nebo podle ustanovení §13 téhož zákona jako odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Nejvyšší soud konstatuje, že odpovědnost žalovaných 1) a 2) je nutné posuzovat pouze z pohledu občanskoprávních předpisů, nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb., v čemž se shoduje jak se závěry učiněnými odvolací instancí, tak i s dovolatelem. Jak sám dovolatel uvádí, stát odpovídá za stanovených podmínek pouze za škodu způsobenou při výkonu státní moci těmito subjekty:
a) státními orgány,
b) právnickými a fyzickými osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona,
c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.
Výkon funkce správce konkursní podstaty však není výkonem státní správy. Ústavní soud k tomu uvedl, že správce konkursní podstaty je zvláštním veřejnoprávním orgánem. Nejde však o státní orgán nebo orgán státní organizace (a zcela zjevně ani o orgán společenské organizace) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona, což se podává i z toho, že nese (na rozdíl od státního orgánu) vlastní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaný pod č. 403/2002 Sb.). Odpovědnost státu v takovém případě může vzniknout až v případě nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu, který v konkursním řízení vydává rozhodnutí, tj. soudu.
Nejvyšší soud dále dodává, že správce konkursní podstaty zařazuje do soupisu majetku konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o níž má za to, že patří nebo může patřit do podstaty, i když tu je pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. O tom, u kterých věcí jsou pochybnosti, zda náleží do podstaty, a o důvodech, které k těmto pochybnostem vedou (včetně nároků uplatněných jinými osobami), má správce povinnost vyrozumět konkursní soud. Konkursní soud důvody zpochybňující zařazení věci do soupisu posoudí; podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu vyřadil, popřípadě aby věc sepsal bez poznámky. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud - nebylo-li možné námitkám těchto osob uplatněným u správce konkursní podstaty nebo u konkursního soudu zcela vyhovět a věc ze soupisu vyřadit - usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací, excindační žalobou). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998.
Dovolací instance sdílí názory soudů nižších instancí o předčasnosti podané žaloby, směřující proti žalovaným 1) a 2). V době rozhodování nižších instancí nebylo ve věci skončeno řízení o vylučovací žalobě, které probíhá u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003. Vzhledem k této skutečnosti tak v současnosti neexistuje právní titul, na jehož základě by mohl žalobce po žalovaných 1) a 2), resp. i žalovaných 3), 4), 5) a 6) požadovat náhradu údajně vzniklé škody z jejich nesprávného úředního postupu.
Nejvyšší soud si rovněž dovoluje poukázat na to, že žalobce zřejmě nenaplnil již základní podmínku pro možnost domáhat se náhrady škody proti státu formou žaloby podané na soud. V souladu s ustanovením §14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 téhož zákona. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Z rozsudků obou nižších instancí však nijak nevyplývá a není nikde ani výslovně uvedeno, že žalobce naplnil uvedenou podmínku a žádal ve stanované lhůtě náhradu vzniklé škody u příslušného státního orgánu, že tedy došlo k předběžnému projednání návrhu. Nedostatek tohoto projednání může být důvodem pro zastavení řízení, i když nejde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 2 o. s. ř., viz R 28/78 a další judikáty).
Pokud jde o odpovědnost orgánů státu podle zákona č. 82/1998 Sb., v tomto Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 24/2006. Podle něj stát neodpovídá za škodu způsobenou pouze tím, že správce konkursní podstaty porušil své povinnosti v konkursním řízení. Za škodu způsobenou třetí osobě tím, že konkursní soud bez dalšího nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k tomu, aby určitou věc vyloučil z majetku konkursní podstaty, může stát odpovídat jen tehdy, je-li tato nečinnost konkursního soudu neospravedlnitelná z pohledu skutečností, jež mu byly o sepsaném majetku známy. Samotná skutečnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu §19 odst. 2 uvedeného zákona, nečinnost konkursního soudu neospravedlňuje. Podstatné je, zda nároky třetích osob, jež měly soupis vylučovat, byly natolik zřejmé, že nečinnost soudu nebyla nečinností odůvodněnou. Taková situace nastává i tehdy, jestliže konkursní soud zůstane nečinným přesto, že ví nebo musí vědět o tom, že správce konkursní podstaty určitý majetek sepsal neoprávněně.
Soudy nižších instancí posuzovaly tvrzenou odpovědnost státních orgánů podle ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. V tom je možné s jejich závěry souhlasit, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými právními předpisy. Podle §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném k datu prohlášení konkursu, tj. 31. 1. 2001), soud při výkonu své dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Podle §19 odst. 1 a 2 téhož zákona jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci.
Pokud žalobce tvrdí, že nemovitosti neměly být správcem konkursní podstaty zapsány do konkursní podstaty, tato skutečnost je předmětem probíhajícího incidenčního řízení u konkursního soudu. Případné závěry o (ne)zákonnosti postupu státního orgánu lze učinit až poté, co bude v předmětné věci vydáno rozhodnutí.
Odvolatel ve svém návrhu označuje jako subjekty odpovědné za vznik škody rovněž věřitele úpadce, resp. věřitelský výbor. V tom Nejvyšší soud odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutích soudů nižších instancí. Již soud prvního stupně v rozsudku uvádí, že mělo-li dojít ke vzniku škody zahrnutím pozemků do konkursní podstaty, pak k tomu rozhodně nedošlo v důsledku hlasování toho kterého konkrétního člena věřitelského výboru.
Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav věci v době jeho vyhlášení. Základem rozhodnutí je zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší soud je navíc jako soud právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací) vázán skutkovým stavem nižšími instancemi zjištěným a není oprávněn jej přezkoumávat. Nejvyšší soud je tak oprávněn ve věci rozhodovat s ohledem na stav, který ve věci existoval ke dni vyhlášení rozsudku odvolací instance.
Nejvyšší soud dále odkazuje na závěry učiněné soudy nižších instancí ohledně posouzení odpovědnosti žalovaných za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. V tomto se dovolací instance s nižšími instancemi rovněž shoduje, jelikož předpokladem odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí je existence takového rozhodnutí. V tom je podaná žaloba předčasná.
Na závěr dovolací instance shrnuje, že u žádného z žalovaných neshledala odpovědnost za škodu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Nejvyšší soud, stejně jako nižší instance, shledal podanou žalobu jako předčasnou, a to s ohledem na probíhající incidenční řízení u konkursního soudu (zejména pokud jde o žalované 1/ a 2/). Z těchto a dalších výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné a jako takové bylo podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Oproti žalobci byli žalovaní v řízení úspěšní a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. V případě žalovaných 1), 4) a 5), společně zastoupených advokátem JUDr. Jařabáčem, náleží za tento úkon podle §14 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Zároveň je nutné v souladu s §19a téže vyhlášky zvýšit sazbu odměny o 30 %, tj. na 6.500,- Kč. Po přičtení režijního paušálu ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí v součtu náklady řízení přiznané žalobci 6.800,- Kč. Ve vztahu k žalovanému 2) nevzniká žalobci povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení, jelikož v tomto případě nevznikly; žalovaným 3) a 6), přestože vyjádření k dovolání podali, žádné náklady nevznikly, když vyjádření za ně bylo podáno zaměstnankyní právního oddělení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu