ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.365.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 365/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce R. R. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 284.242,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 45/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 64 Co 500/2009-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 101/2004. Dne 5. 2. 2003 bylo Policií České republiky vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a dne 6. 2. 2003 byl žalobce vzat do vazby. Následně byl obžalován z trestného činu loupeže a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 byl uznán vinným. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 2 To 104/2004, byl k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, přičemž následujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2005, č. j. 6 T 101/2004-2130, byl žalobce zproštěn obžaloby. Dle tvrzení žalobce mu v souvislosti s trestním stíháním vznikla škoda, jejíž náhradu dne 14. 4. 2006 uplatnil u žalované, jež mu však nevyhověla. Konkrétně se mělo jednat o ušlý zisk po dobu vazby, náklady na obhajobu, náklady na pořízení osobního automobilu a jeho opravu, náklady spojené s ukončením leasingové smlouvy vztahující se k uvedenému automobilu a ztrátu na zisku z výdělečné činnosti, celkem tedy částku 284.242,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2009, č. j. 17 C 45/2008-67, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ani proti usnesení o vzetí do vazby. Odkázal především na ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že žalobce nesplnil v něm předvídanou podmínku pro přiznání náhrady škody, a sice podání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí, a nejedná se ani o případ zvláštního zřetele hodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 64 Co 500/2009-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že, poukazuje-li žalobce na skutečnost, že nebyl v rámci trestního řízení poučen o tom, jaké může mít z hlediska případného nároku na náhradu škody důsledky nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o vzetí do vazby, nemají trestní orgány povinnost obviněného v tomto směru poučovat. Fakt, že uvedenou stížnost nepodal žalobce coby taktiku obhajoby, má význam jen z hlediska průběhu trestního řízení. Shodně se soudem prvního stupně pak krajský soud uzavřel, že nejsou dány podmínky zvláštního zřetele hodné, jak o nich hovoří ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Právo žalobce na náhradu škody je navíc ve smyslu ust. §33 citovaného zákona zčásti promlčeno, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2005, č. j. 6 T 101/2004-2130, nabyl právní moci dne 8. 4. 2005 a žaloba byla podána dne 8. 4. 2008, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce zrekapituloval skutkový a právní stav věci a zdůraznil, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a proti usnesení o vzetí do vazby nepodal v rámci taktiky obhajoby, což mu bylo doporučeno jeho obhájcem, neboť stížnosti by s největší pravděpodobností nebyly úspěšné. Dovolatel rovněž poukázal na to, že orgány činnými v trestním řízení nebyl nikdy poučen, že nepodání stížností může ohrozit jeho případný nárok na náhradu škody, což by společně s tím, že je cizinec, mělo vést k tomu, že jeho případ bude posouzen jako zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Závěrem žalobce navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
O takový případ se zde však nejedná.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.
Žalobce toliko uvádí, že stížnost proti usnesením o zahájení trestního stíhání a o vzetí do vazby nepodal coby taktiku obhajoby. Takové tvrzení však nemůže svědčit pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť žádným způsobem není rozvinuta argumentace v tom směru, zda dle názoru dovolatele není vůbec třeba takovou stížnost podat a případně proč tomu tak je. Pouhé vylíčení pohnutek dovolatele není s to založit přípustnost dovolání.
Žádné ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ani žádný jiný právní předpis neukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poučovat obviněného o jeho případném budoucím nároku na náhradu škody. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt si měl dovolatel počínat tak, aby svým jednáním neohrozil nároky, které mu mohly do budoucna vzniknout. Ze skutečnosti, že žalobce nebyl ve výše uvedeném smyslu poučen, tak nelze dovozovat, že se v jeho věci jedná o případ zvláštního zřetele hodný (ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), stejně jako z toho, že je cizincem, neboť neexistuje důvod, pro který by měl být cizinec za předpokladu, že byla v rámci trestního řízení chráněna jeho specifická práva, např. právo na tlumočníka, zvýhodněn oproti občanům České republiky. Dovolací soud tedy neshledal, že by bylo namístě konstatovat, že se jedná o případ zvláštního zřetele hodný, a to shodně se soudy nižších stupňů, které se uvedenou otázkou dostatečně zabývaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu